ALTA VIA 2 DOLOMITY, DEN 3


Postřehy a souhrn trasy:
  1. Na chatách není možné zbavit se odpadků, připrav se na to, že si je poneseš s sebou.
  2. Hodilo by se ferratové vybavení. K výstupu na vrchol Pisciadú je nutností (Alta Via 2 ale vede pouze pod tímto vrcholem)
  3. 2 chaty na etapě – Jimmi hut a Rif Pisciad`u


Zpočátku se dnešní den jeví naprosto pohodově, až idylicky. Hned po probuzení se mi nabízí pohled na neuvěřitelně překrásnou oblohu. Plují po ní stovky ohnivých pírek, která se postupně rozplývají ve fialovém moři nekonečna. Vychutnávám si svou ranní kávu a užívám si tento nevšední pohled, zatímco Tomáš ještě chrní.

Den začínáme lehkým sestupem, který je následován výstupem na další menší sedlo, během něhož nám nad hlavou neustále přelétávají vrtulníky. Tam a zpátky, tam a zpátky. Všimneme si, že něco nesou – zboží tam a odpadky zpátky. Aha, tak to vysvětluje, proč je na místních chatách všechno tak drahý a proč si návštěvníci musejí odnášet svůj odpad. Zásobování stejně jako popelářské služby tu zajišťují vrtulníky. Během výstupu na následující průsmyk nás předbíhá rychle postupující slečna s maličkým batohem nacpaným k prasknutí a ověšeným zvenčí vším možným, co se dovnitř už nevešlo. Zběžně se pozdravíme a za chvíli nám už mizí z dohledu.

Čeká nás sestup pohádkovou kotlinou chráněnou z obou stran kolmými skalními stěnami. Nemůžu se na tu krásu vynadívat, a tak každou chvíli zastavuji, fotím a natáčím. Tomáš mi zatím mizí z dohledu.

Postupně houstne provoz a potkáváme čím dál víc lidí. Klesání je také prudší a prudší a mé levé koleno protestuje. Brzy se ocitáme v civilizaci a zastavujeme se na chatě jménem Jimmi Hut u lanovky na kávičku, pivečko a již tradiční limón-soda. “Tady to vrtulníkem zásobovat nemusí, tak by to třeba mohlo být o něco levnější”, říkáme si. Omyl. Platíme standardních € 13. Na chatě také znovu potkáváme rychlou slečnu a dáváme se s ní do řeči. Je z Velké Británie a jde také Alta Via 2, kterou ale hodlá zkombinovat s částí Alta Via 1. Na rozdíl od nás má vybavení na ferraty a nebojí se stanovat takřka kdekoli. Brzy vyráží dál, protože má dnes v plánu i výstup na samotný vrchol Pisciad`u (2,985 m.n.m.). Tak takhle ambiciózní my rozhodně nejsme, a tak ještě dál v klidu sedíme u objednaných nápojů.

Před odchodem z hospody si doplňujeme vodu z kádě, která sice není pitná, ale to nás díky našemu filtru netrápí. Při procházení vesnicí nebo spíš obydlenou silnicí, mě zaujme rozcestník, dle kterého máme pokračovat po doslova ďábelské cestě. “Tak tady měl někdo smysl pro humor”, říkám si. Jak se ukáže, název opravdu není náhodný, ale byl jistě zvolen zcela úmyslně. To, co nás čeká, skutečně pekelná cesta je!

Highway to hell

Zpočátku to ale pekelně vůbec nevypadá. Procházíme po vrstevnici, máme parádní výhled na protilehlé hřebeny, ze kterých jsme ráno slezli a na silnici, která se jako had kroutí mezi zelenajícími se horskými svahy. “Jó na motorce by to tady muselo být taky parádní”, pomyslím si.

Zanedlouho přicházíme k dalšímu rozcestníku a zjišťujeme, že tady nám pohodička už skutečně končí. Šipka směřuje přímo nahoru do kolmého suťového svahu nad našimi hlavami. Při pohledu na krpál usoudím, že je čas vytáhnout doping – hudbu. Nasazuji sluchátka a jde se. Stoupání je prudké, kameny kloužou pod nohama a já jsem strašně vděčná za turistické hole, které nejenom brání mému pádu při zhruba každém druhém kroku, ale také podstatně ulehčují výstup. Tomáše – do dnešního dne zarytého odpůrce trekových holí – upřímně lituju. No jo, rady jsou rady, ale vlastní zkušenost je nenahraditelná. Sotva popadám dech a pot ze mě stříká asi jako ještě nikdy v životě, ale jinak se mi s holemi a hudbou vlastně nejde až zas tak špatně. Tedy až do chvíle, než dorazíme k ferratě. “No tak to ne tohleto! To jsme si nedomluvili, brání se můj mozek při pohledu na řetězec lidí škrábající se po skále. “Ty vole”, přidává se Tomáš a umocňuje tak moje panicko-chmurné myšlenky.

Musím to rozdýchat a tak shazuji batoh a tupě hledím na žebříky a lana před námi. “No, zpátky ale přeci nemůžeme. Teda nechceme. Přeci to nevzdáme, když jsme to vyfuněli až sem“, elaboruji. Zatím nás předbíhají lidé s Bernáškem (Bernský salašnický pes¨). “To přeci není možný, aby to ten pes dal!”. Opravdu nechápu, kudy by mohl jít. Ale zjevně to možný je. Lidé se nezastavují a bez zaváhání nastupují na ferratu. Pejsek to bere oklikou za nimi. “Tak šup, jdeme, stejně to tady akorát blokujeme”, zavelí Tomáš. “OK, dobře”. Připínám si hole na batoh a cítím, jak se mi lehce klepou ruce. “Bože, kdyby mamka viděla, co to tu vyvádíme”, ohlásí se zase mé neutichající myšlenky.

Hey momma
Look at me
I’m on my way to the Promised Land, ow

I’m on the highway to hell
Highway to hell
I’m on the highway to hell
Highway to hell
Mmm, don’t stop me

Když nastoupím na prví žebřík, cítím, jak se mi kromě rukou začínají třást i kolena. Výšek se většinou nebojím, ale lezení po skále bez jištění s naloženým batohem, to je pro mě premiéra. A opravdu musím konstatovat, že se necítím úplně komfortně. Nakonec se mi podaří jakž takž přesvědčit můj mozek, aby nezpanikařil. Po překonání prvních žebříků už je líp. Na scénu přicházejí lana a člověk už nevisí jen tak ve vzduchu na žebříku, ale má i kousek nějaké té půdy (teda spíš skály) pod nohama. Stejně…když dolezeme nahoru, značně se mi uleví. Cítím, jak adrenalin v žilách postupně nahrazuje endorfin, nevěřícně koukám na hlubokou propast pod námi a nemůžu uvěřit tomu, co jsme to právě překonali.

Tím ale dnešní dobrodružství ještě nekončí. Po zasloužené obědové pauze dorážíme na chatu Rif Pisciadú (2,587 m.n.m.). Odtud následuje další stoupání s další ferratou, po které šplháme za doprovodu otřesného vedra a spalujících paprsků odpoledního slunce. “Jak to tady musí vypadat třeba v červenci…nebo srpnu“, uvažuju. Postupně se během odpoledne probojujeme až do 2,963 m.n.m. a já si uvědomím, že to je nejvýš, co jsem zatím kdy byla! Cestou ještě pozorujeme kamzíky a taky blázny lezoucí na vrchol Pisciad`u. Ten výstup vypadá ještě mnohem šíleněji než ferrata, kterou jsme absolvovali my. Smekám před nimi a držím palce rychlé Britce, jestli tam taky někde je. Nás na konci výstupu žádný vrchol nečeká, pouze rozlehlá náhorní planina. I tak si tu připadáme jako na vrcholu světa. Pocit je to těžce vydřený, ale k nezaplacení. Alespoň já jsem dnes tedy rozhodně překonala sama sebe.

Pohled z náhorní planiny (vrchol Pisciad`u vpravo)

ALTA VIA 2 DOLOMITES, DAY 3


Lessons learned and summary:
  1. Be prepared to carry your trash with you (It’s not possible to dispose of it on the huts).
  2. Ferrata gear would come in handy on this stage. It’s necessary for the Pisciad`u peak summit. (This climb is, however, extra – detour; Alta Via 2 leads around it)
  3. 2 huts on this stage – Jimmi hut a Rif Pisciadú


The day today seems very peaceful at first, idylic even. After I wake up, I get a chance to observe a marvelous sky. Dozens of flaming feathers floating through the sky, melting away into the violet infinity. I’m enjoying my morning coffee, looking at this beauty above my head while Thomas is still sleeping.

We begin the day by a quick descent followed by an ascent to another little pass. Meanwhile, a helicopter keeps flying above our heads. There and back, there and back. We notice that it carries something – supplies there, trash back. Ah, so that explains why the visitors are not allowed to leave trash on the huts….garbage collection as well as supplying are done by helicopters. During our ascent to the pass a quickly proceeding girl outruns us. She carries tiny crop-full backpack behung with whatever no longer fitted inside. We greet each other briefly and a moment later she sweeps from our sight.

We’re progressing through a fairy-tale like hollow protected from both sides by sheer cliffs. I can’t get enough of this beauty and so I stop, stare, take pictures and videos every once in a while.

The traffic continuously becomes heavier, we meet more and more people. The descent becomes steeper and my left knee protests. Arriving to the civilization, we stop by Jimmi Hut near the cable-car for coffee, beer and already traditional limón-soda. “They don’t have to supply by the helicopter here, perhaps it could be a bit cheaper then”, we think to ourselves. Wrong. We pay the standard € 13. We also meet the quick girl again at the hut. We chat a bit and learn that she’s from Great Britain, also hiking Alta Via 2 which she intends to combine with a part of Alta Via 1. Unlike us she has ferrata gear with her and is not afraid to camp practically anywhere. She’s off soon to continue her journey, she planned also a summit to Pisciad`u peak (2,985 m.a.s.l.) for today. As we are far less ambitious, we continue sitting peacefully with the ordered beverages for a little while longer.

Before leaving the restaurant, we fill our bottles in the nearby vat. The sign on it says “non-drinking water” but with our water filter, this is no obstacle to us. While passing through the village (which is more like a small settlement next to the road), a signpost catches my eye. Literally devilish path is leading us to our next stop – Rif Boè… “Someone had a sense of humor here”, I think to myself. As it turns out few moments later, the name is not random but was chosen intentionally for sure. What is ahead of us could be definitely considered an infernal path!

Highway to hell

And yet it looks so innocent in the beginning. We walk the path of a countour line, we have an amazing view on the opposite ridge from which we came down this morning and on the road which wriggles like a snake between the verdant mountainsides. “What a thrill it would be to have a motorbike here”, occurs to me.

After a short while we get to the next signpost only to find out that we are at the end of the nice part. The sign points right up to the vertical hill above our heads. Looking at the hillside I conclude that it’s time for dopping – music, my best friend in crisis. I put on the headphones and off I go. The ascending is really hard this time – just as it seemed. The rocks slip under our feet and I’m super-grateful for my trekking poles which are not only preventing me from falling but also make the climb a lot easier. I pitty Thomas – till today stubborn antagonist of trekking poles. Well, well, advice is advice but own is experience irreplaceable. I have some serious difficulties to catch my breath and the sweat is pouring down from me like never before. But besides that it’s not too bad with Linkin Park in my ears and trekking poles in my hands. Well…at least till the moment when we reach the first via ferrata. “No, no fuck*** way! That’s not what I signed up for“, my brains starts protesting while seeing the chain of people scrambling up the rock. “Damn!”, Thomas throws in and only amplifies my already cloudy/panic thoughts.

I have to take couple of deep breaths and reconcile my thoughts and so I put down my backpack while still staring bluntly at the iron ladders in front of us. “Well, we can’t go back. I mean we can but we don’t want to when we got all the way here”, I deliberate silently. Meanwhile a group of people with Bernese Mountain Dog outstrip us. “Come on, that’s not possible for the dog to make it”. I really can’t see a way it could go. But apparently it is possible. Without any signs of hesitation, those people begin to climb the ladder while the dog takes a detour and follows them. “Come on, let’s go. We are blocking it here“, Thomas commands. Seeing the fear in my eyes, he adds: “Don’t be a funk, Kristýna“. “OK, OK, let’s go then“, I reply and attempt to attach the trekking poles to my backpack. I can feel my hands shaking. “Dear God, if only my mum knew what are we’re getting ourselves into here…“, my loud thoughts remind themselves again.

Hey momma
Look at me
I’m on my way to the Promised Land, ow

I’m on the highway to hell
Highway to hell
I’m on the highway to hell
Highway to hell
Mmm, don’t stop me

As I step on the first ladder, I can feel also my knees trembling now. I’m usually not afraid of heights but climbing a rock with heavy backpack and without being secured – well, that’s a first time experience. And not the best one I have to say. Luckily, I manage to pursuade my brain not to panic completely and I keep moving forward. After getting over the first ladders, things get a bit better. Now steel ropes enter the scene and one even gets the luxury of some sort of ground (or rock) under his/her feet and is not just hanging there in the air on a ladder. Still…when we get all the way up, I feel relieved. I can feel the adrenalin pumping through my veins being slowly replaced by endorfin, I gaze disbelievingly down there at the deep abyss and I can’t believe we have just crawled out of there.

That’s, however, not the end of today’s adventure just yet. After well-deserved lunch break, we arrive at the Pisciad`u hut (2,587 m.a.s.l.) from where we begin another ascent with another ferrata. As we are climbing, the hot afternoon sun is burning and I wonder what’s the wheater like in July or August here…Throughout the afternoon we progressively get as high as to 2,963 m.a.s.l. and I realize that it’s the highest I’ve ever been so far! On the way we get a chance to observe chamois as well as crazy people climbing the Pisciad`u peak. The summit looks even more challenging that the first ferrata we did. I bow to their courage and determination and cross my fingers for the British girl if she’s still up there somewhere. There’s no peak for us to summit, just a vast plateau to reach. Still we feel like on top of the world there. It’s a priceless feeling, well-earned too. I definitely surpassed myself today.

The sight from the apex plateau (Pisciad`u peak on the right)

ALTA VIA 2 DOLOMITY, DEN 2


Postřehy a souhrn trasy:
  1. 2 sedla na této etapě (pod vrcholem Piz Duleda a Col dala Piëres)
  2. Pozorně plánuj zásobení vodou
  3. Druhá horská chata – Rifugio Puez


Tady v Dolomitech se zjevně rozednívá poměrně brzy. Budíme se už kolem 7.hodiny ranní. Chceme se co nejdříve sbalit a vyrazit na cestu. Noc byla klidná a i přes to, že jsme lehce sjížděli ze svahu, jsme se vyspali docela dobře. Ke snídani si kromě tyčinky a kávy vychutnávám i pohled na skalní masiv tyčící se naproti nám. Všimnu si pěšinky klikatící se vzhůru přímo do sedla protějšího svahu. “No do háje. Myslím, že vidím naši cestu“, poznamenám a ukazováčkem navedu Tomášův pohled na křivolakou cestičku. Chvíli mžourá tím směrem, pak vytáhne telefon s mapou, přičemž nesouhlasně kroutí hlavou: “Nee, tam určitě nepůjdeme“…

Ale jo, tak přesně TAM půjdeme…

A přece šli…

No tak doufám, že se nezabijeme“, proběhne mi hlavou. Z pohledu na to, co nás čeká, se lehce točí hlava. Labilní suť a prudké serpentiny…Juchůůů! Tak s chutí do toho. Za vrcholky skal se pomalu objevují první sluneční paprsky a my bychom rádi překonali tohle šílený stoupání ještě dřív, než do prudkého svahu pod sedlem začne pařit slunce. Proto vyrážíme vcelku brzy (na naše poměry) a nasazujeme svižné tempo.

Potkáváme několik svišťů válejících se na balvanech. Na pozdrav je oblažím svým holým zadkem. Musím se totiž převléknout z podvlíkaček, ve kterých je mi už strašný horko. Tak je to vždycky… Ráno je mi zima, tak se nabalím a po pár stech metrech ze sebe strhávám propocené oblečení.

Kolik jich napočítáš?

Stoupání nakonec není až tak náročný, jak se zdálo od pohledu. Když se vydrápeme na sedlo, zažíváme lehký pocit vítězství. Jako kdybychom právě dokázali něco výjimečnýho. To totiž ještě nemáme nejmenší tušení, že tohle byla jenom lehká rozcvička…předehra, jen malá ukázka toho, co nás tu čeká na každodenní bázi. V tuto chvíli ještě nemáme ponětí o tom, že podobných sedel překonáme za celou cestu asi 30, z nichž většina bude technicky mnohem náročnější než toto. Výstup bude delší, prudší, klouzavější. V tuto chvíli taky ještě nevíme, že kromě toho budeme muset překonat nespočet via ferrat bez patřičného vybavení….Ach, jak sladká je nevědomost! Mám totiž za to, že kdybychom všechno tohle věděli, tak bychom se….no asi stejně neotočili. Kdybychom ale věděli i to, co si pro nás Alta Via chystá na poslední noc na trailu, tak to už by nás pravděpodobně přesvědčilo. Donutilo by nás to otočit se zpátky a vydat se domů, vzdát to a utíkat do bezpečí….Ale nepředbíhejme. Hezky pěkně popořadě…

Když slunce osvítilo mlhu držící se v údolí, naskytl se nám doslova magický pohled

Po překonání sedla sestupujeme do údolí pod ním. V údolí na mě i za slunečného dne dopadá zvláštní těžká atmosféra. K tomu se opět připomíná nedostatek vody, kterým trpíme již od včerejšího večera. Bez čehokoli k hašení žízně začínáme stoupat do druhého sedla dnešního dne.

Ty pravé útrapy na nás však čekají až za druhým sedlem. “Vražedné údolí” – kamenná vyprahlá pustina bez známek života. Slunce je již v plné síle a neúprosně nás griluje zaživa, dehydratace vrcholí.

Když konečně narazíme na ledový potůček, dostaví se velká radost a úleva. Doplníme maximum vody, kterou jsme schopni unést a zastavujeme se na oběd na nedalekém vyprahlém plácku pod cestou. Sušíme věci, které nám přes noc navlhly, obědváme a koledujeme si o úpal. Zanedlouho po obědě přicházíme na chatu Rifugio Puez, kde ukořisťujeme poslední volný venkovní stůl a dopřáváme si kávu, limón-soda a pivo.

Slunce a 2 stoupáky nás vyčerpaly natolik, že se rozhodneme zakempit už po dvou kilometrech za Rif Puez. Nacházím krásně skrytý plácek ještě k tomu s úžasným výhledem. Mám radost. To místo je kouzelný! V průběhu večera máme pak možnost pozorovat stádo kamzíků hupkající po protilehlé skále a stádo ovcí pasoucí se hned pod námi.

ALTA VIA 2 DOLOMITES, DAY 2


Lessons learned and summary:
  1. 2 passes on this stage (under the Piz Duleda and Col dala Piëres peaks)
  2. Be mindful of your water supplies and plan ahead
  3. Second mountain hut – Rifugio Puez


Apparently the sun rises quite early here in the Dolomites. It’s 7 a.m. and we are already awake. We want to pack up and move as soon as possible. Last night was peaceful and despite the occasional slipping down the slope, we had a good night’s sleep. It’s breakfast time…beside flapjack with coffee, I’m also enjoying a wonderful view of the rocky massif towering in front of us. I notice a tiny little zig-zag path leading all the way up to the col. “Holy smoke! I think I see our path“, I comment as I point at the mazy pathway with my index finger. Thomas keeps gazing in the pointed direction for a while, then pulls out his phone with a map and shooks his head “No, that’s certainly not where we’re heading…”

Of course THAT’S WHERE we’re heading…

Yes it was…

“Well, then I hope we’re not going to kill ourselves”, I think to myself. The sight of what’s to come makes me a bit dizzy. Unstable rocks and serpentines…Whohooo! Let’s do it. We set off with a fast pace. The first sun rays are already appearing behind the rocky peaks and we really want to make it to the pass before the sun begins to beat down on us.

We meet some new friends on the way – marmots chilling on big boulders. Instead of befriending them, I moon them. I have to take down the base layer pants as I’m getting too hot in them. That’s the typical struggle – cold in the morning, hot and sweaty after few hundreds of meters.

How many can you count?

Eventually, the climb wasn’t that bad as it seemed from the distance. When we reach the pass, we feel like winners. Like if we have just accomplished something extraordinary. That’s because we have no clue that this was just a warm-up…foreplay, just a small taste of what’s going to be our everyday reality here. At this point in time, we do not know that we will surmount about 30 similar passes in total on Alta Via 2, the majority of which will be technically more difficult that this one. The ascent will be longer, steeper, harder. At this very moment we also have no idea about all the via ferratas that we will have to climb without proper gear…Ignorance is bliss, huh? Had we known all of this in advance….my guess is we would have…well still not turned around. But had we known what’s coming our way for the last night on trail, I think we would have turned around and run home to the safety. But let’s not skip or spoil. First things first…

As the sun illuminated the foggy valley a magical sight occured

After we get through the first pass, we descend to the valley below it. Despite the light and warmth of a sunny day, a strange heaviness hits me in this valley. In addition, we are facing problems with lack of water. With nothing to drink, we begin an ascent to another pass of the day.

The real struggle begins after the second pass. “Killer valey” – arid wasteland with no signs of life. Merciless sun in full swing is grilling us alive and the dehydratation strikes.

A little stream of ice-cold water that we encounter later on is a blessing. We feel a great relief and hapiness. We take as much water as we can carry and move to a nearby droughty ground where we take a lunch-break. Finding a shadow is impossible right now. We can feel that by sitting in the sun we are asking for trouble (heatstroke) but at least we got a chance to dry our things that got wet overnight. Not long after the lunch, we arrive at the mountain hut – Rifugio Puez. We manage to catch the last free table and enjoy some coffee, limón-soda and a beer.

The sun and the two hills we climbed today exhausted us so much that we decide to camp just 2 kilometres far from Rif Puez. I manage to find a perfectly hidden spot with a beautiful view. Such an enchanting spot. I’m happy. Throughout the evening we got a chance to observe a herd of chamois pit-patting over the distant rock as well as sheep herd grazing just few meters beneath us.

ALTA VIA 2 DOLOMITES, DAY 1


Lessons learned and summary:
  1. Don’t worry about missing out by taking a cable car from Brixen (Sant’ Andrea) to Plose instead of hiking
  2. You can leave your car on a parking lot right below the cable car (free of charge in 2020)
  3. First ascent to the pass below Peitlerkofel/Sass de Pütia peak and first hut – Rifugio Genova on Stage 1


It’s here…another longed for vacation, another trek. Time to be free, liberated from all the worries and pressures of everyday life. Time to leave the hustle and bustle of the city far behind and spend 2 wonderful weeks in peaceful connection with nature. Time to get on trail and be carried away by breath-taking views while fighting thirst, hunger, sore calves, sweat in the eyes and a smell of unwashed socks in the constrained interior of a narrow tent…exactly this and much more is what multiple days hike is about.

We depart after 9 am from Brixen/Bresannone to which we arrived the day before. We take the first morning cable car from Sant’ Andrea in the direction of Plose. We leave our car parked in the free-of-charge parking lot adjacent to the cable car. We hope that in two weeks time our car will still be there.

The first stage leading through the relatively frequented area with numerous cable cars is quite easy and so we take the chance to enjoy the magnificent, flamboyant landscape. It truly makes me feel like I’m in a fairytale…

Did we somehow get into a fairyland?

The chill and ease with which we covered the first few kilometers are quickly gone . We begin the first serious ascent to the very first pass under the Peitlerkofel/Sass de Pütia peak. It’s though. The sun is beating down on us, we soon turn reddish like two radishes and are gasping for breath as we keep on avoiding crowds of day hikers who seem to be all around. To me it currently resembles High Tatras in Slovakia – it’s stunning but slightly overcrowded. Well, let’s hope this will change as we will get futher away from easily accessible areas.

After we cross the pass, the path gets flat again and we soon reach the very first hut – Rifugio Genova. We try local specialty -“Limón-soda” – super-sweet but super-refreshing lemonade for €4.

The first stage officially ends on the hut. Not for us though. As we are not going to spend the night here, we better be on our way to find a campsite for the night. From the hut we commence another ascent. The energy from the lemonade is quickly gone and ascending becomes though. However, as soon as we get to the top, the energy is back – the view is very rewarding.

Yeah…well, that’s where we’re heading

We haven’t met anyone any more since we left the hut and so we stop for a while to enjoy the stillness of this place. Finding an appropriate bivouac spot is rather problematic. We are hiking on a narrow path in the middle of the slope with no flat spots. Eventually we find a relatively flat spot right above the path. There’s a civilization below us – a small settlement of cabins. From time to time some people walk out of these cabins and observe the surroundings with binoculars. “Probably an ornithological excursion”, we tell to ourselves. We try to hide behing big rocks to avoid their attention, however, it’s more than clear that their hawk-eyes don’t miss a thing and we have been seen. This makes me slightly nervous but I need to live with it’s already getting dark and we won’t move any further. We are falling asleep with a sight of sun setting behind the sharp rocky peaks. Beside slipping down the slope and being slightly nervous about the people below, it’s just….perfect.

Why would you sleep outside? To experience evenings like these….

ALTA VIA 2 DOLOMITY, DEN 1


Postřehy a souhrn trasy:
  1. Neboj se místo výšlapu z Brixenu na Plose svézt lanovkou…dřiny a výhledů si nahoře užiješ ještě dost, takže o nic nepřijdeš
  2. Auto můžeš nechat přímo na parkovišti pod lanovkou. Parkování je zdarma (údaj z roku 2020)
  3. Na první etapě tě čeká první větší výstup na sedlo pod vrcholem Peitlerkofel/Sass de Pütia a také první chata – Rifugio Genova

Je to tady…další dlouho očekávaná dovolená, další trek. Další čas, kdy můžeme být svobodní a naprosto sami sebou. Čas, kdy můžeme hodit všechny starosti každodenního života za hlavu a odložit společenské masky. Ruch a shon velkoměsta nechat daleko za sebou a vydat se užít si 2 týdny klidu (haha, kdybychom jen věděli, co nás čeká), spojení s přírodou (možná většího, než jsme vlastně chtěli), dech-beroucích výhledů, žízně, hladu, potu v očích a smradu nepraných ponožek ve stísněném prostoru našeho miniaturního stanu…přesně tohle a ještě mnohem víc s sebou přináší vícedenní putování v přírodě.

Vyrážíme před 9.hodinou z Brixenu/Bresannone do nedaleké vesničky Sant’ Andrea, kde již nastupujeme na první ranní lanovku směr Plose. Auto necháváme přímo na neplaceném parkovišti pod lanovkou. Doufáme, že ho tam za 2 týdny najdeme.

První část cesty vede relativně frekventovanou oblastí s mnoha lanovkami a je až nečekaně pohodová. To nám alespoň umožní užít si okolní krajinu, která je už od začátku jako malovaná, stejně jako počasí. Připadám si jako v pohádce…

Ocitli jsme se v nějakém kouzelném kraji?

Pohodička nám ale rychle končí a začíná stoupání na první sedlo pod vrcholem Peitlerkofel/Sass de Pütia. Je to fuška. Slunce do nás praží, jsme rudí jak dvě ředkvičky, sotva popadáme dech a k tomu se musíme se vyhýbat davům denních hikerů postupujících v opačném směru. Dost mi to tu připomíná Vysoké Tatry. To znamená, že je to krásný, ale na můj vkus trochu přelidněný. No snad se to časem změní (až popojdeme do hůře přístupných míst).

Tatry hadr

Po té, co se vyškrábeme na sedlo, cesta už pokračuje zase po příjemné vrstevnici až k první horské chatě na naší cestě – Rifugio Genova. Tam máme možnost poprvé okusit místní specialitu – “Limón-soda”, tedy šíleně sladkou, ale velmi osvěžující citronádu za 4 €. Cenově je to docela masakr. Je holt potřeba počítat s vysokohorskou přirážkou.

Na chatě je konec první oficiální etapy. My zde však nocovat nehodláme, a tak musíme pokračovat dál a najít si vlastní nocoviště. Od chaty pokračujeme dál stoupákem, do kterého se již sotva šourám. Výhledy na jeho konci jsou však úchvatný a dodají mi další energii. Navíc už nikoho nepotkáváme, a tak si konečně užíváme vysněného klidu.

Jó no…tak tam přesně půjdeme…

Hledání vhodného místa na bivak je ale v tomto úseku poněkud problematické. Jdeme po úzké pěšince ve stráni, kde nejsou téměř žádné rovinky. Nakonec se ubytujeme na relativně rovném plácku kus nad cestou. Pod námi je nějaká civilizace, tak už stejně o moc dál jít nemůžeme. Z chaty pod svahem čas od času vylezou lidé a s dalekohledem zkoumají okolí. “Asi ornitologický zájezd“, říkáme si. Přestože se, ve snaze neupoutat na sebe pozornost, snažíme krčit za balvany, je víc než jasné, že bystrému oku ornitologů rozhodně neutečeme. Tak nezbývá než doufat, že jim nebude stát za to plazit se do prudkého kopce, aby nás případně konfrontovali. Usínáme s pohledem na slunce zapadající za ostrými vrcholky skal a přesto, že trochu sjíždíme ze svahu dolů a jsme nervózní z lidí pod námi, naprosto nic nám nechybí.

Proč byste proboha spali venku? Přesně pro tohle…

BULHARSKO, DEN 7

Den 7. jsme chtěli pojmout jako odpočinkový…No, co si budem povídat, úplně se to nepovedlo. Prý, že si jenom „rychle vyběhneme na některý z okolních kopců a ve zbytku dne budeme odpočívat“. K tomu účelu jsme si vybrali vrchol Rilets (2,713 m.n.m), který si u mě rychle vysloužil přezdívku „Vražedná hora“. Nejspíš mě mohlo napadnout, že to možná nebude zas taková brnkačka, vzhledem k tomu, že to bude zatím vůbec nevyšší vrchol, na který jsem kdy vylezla. Zrovna tak mi mohlo dojít, že neznačená trasa a náš orientační „nesmysl“ netvoří zrovna tu nejlepší kombinaci…

Od chaty Ribni ezera vyrážíme po červeně značené cestě, kterou ale záhy ztrácíme. Červenou značku jsme měli stejně dříve či později opustit a odbočit na neznačenou pěšinu. Tak to holt bylo spíš dříve než později. Nevadí. Cíl i směr jsou jasné – nahoru na hřeben! A tak hned od rána začíná náš výstup dobrodružně – drápáním se cestou necestou do příkrého svahu.

Když se vyškrábeme na hřeben, naskytne se nám (kromě výhledu na Gorno Ribno Ezero) i pohled na Mermersko Ezero ležící na druhé straně masivu. Bezva! To znamená, že jsme snad na správné stopě.

Výhled na Mermersko Ezero.

Dál pokračujeme po uzoučké hřebenové pěšince a přes vrchol Kyoravitsa (2,612 m.n.m.) se pomalu probojováváme blíž a blíž k Riletsu. Cestička docela mizí, ale tady naštěstí snad není co zkazit. Přelézáme jeden obrovský kámen po druhém, až se před námi objeví maličká deska a kamenný mužík značící vrchol Rilets. No popravdě nebýt těchto označení, určitě bychom nepoznali, že na něm stojíme. V okolním terénu nějak zvlášť (vlastně vůbec) nevyčnívá.

Na vrcholu je nám ještě do smíchu….

Cestou zpátky začíná ta “pravá zábava”. Stejnou cestou zpátky se nám jít nechce, a tak se rozhodneme pokračovat po hřebenovce dál a sestoupit ke Smradlivotu Ezeru. Až na to, že žádná hřebenovka tady už dávno není. Jen změť ostrých šutrů. Vždycky mám chvíli pocit, že jsem to, co má být cestou, našla. Sem tam narazíme i na kamenného mužíčka, ale pak se zase rádoby pěšina rozplyne v hromadu suti. No co…směr a cíl jsou jasné – dolu k jezeru!

Vražedný sestup ke Smradlivotu Ezeru

Až na to, že dolů je to vždy o něco problematičtější než nahoru. A tak najednou zjišťujeme, že stojíme uprostřed svahu labilní suti. Když v jednu chvíli pod mojí nohou uklouzne velký kámen a značnou rychlostí prosviští pár centimetrů od Tomáše, který je dál pode mnou, dojde mi, že tady končí sranda…Zmenšujeme rozestup a pečlivě vážíme každý krok.

Kdo najde cestu…?

Sestup je nesmírně fyzicky i psychicky vyčerpávající. Má kolena mi dávají najevo, že se jim to vážně nelíbí a jsem ještě celá rozklepaná z předešlého indicendu. Když po 2 hodinách konečně spočineme u Smradlivota Ezera, spadne další velký kámen….tentokrát z mého srdce. Smradlivoto jezero teda vůbec nesmrdí (stejně jako Strashnoto jezero nebylo vůbec strašný), tak si říkám, že nějak nechápu místní pojmenovávací logiku 🙂

Od jezera zpět k chatě už je to jenom kousek. Když dorazíme, svalím se na karimatku a vstřebávám, co jsme to dneska zažili a naštěstí i přežili. Jsem úplně odrovnaná. Až zpětně se v průvodci dočítám, že okruh s výstupem na Rilets je „vhodný pouze pro zkušené vysokohorské turisty se smyslem pro orientaci“. No to jsme si tedy vybrali pěknou „odpočinkovou“ trasu…


BULHARSKO, DAY 7

Seventh day was supposed to be a rest day….Well, that didn’t exactly work out. „Let’s just quickly climb to one of the surrounding peaks and spend the rest of the day relaxing“, we thought. For that purpose we chose Rilets peak (2,713 m.a.s.l.) which quickly earned a nickname „Killer mountain“. It could have occurred to me that the hike might not be that easy peasy given that it will be the highest peak I have ever climbed so far. As well, I could have realized that an unmarked path and our „nonsense“ of orientation, might not go well together.

We depart from the Ribni Ezera Hut following a red marked path. But very soon we lose the mark. Sooner or later we were supposed to leave this path anyway and turn to an unmarked trail…so this happened rather sooner than later. Never mind. Both the destination and the direction are clear – up to the ridge!. Our trek begins adventurously – by randomly scrambling up across a steep slope.

When we finally reach the ridge we can see Mermersko Lake situated on the other side of the hillside. Cool! Seems like we’re on a right track after all.

View of Mermersko Lake

We continue via a narrow ridge path leading to Rilets. First we reach Kyoravitsa peak (2,612 m.n.m.). After that, the path disappears completely. But luckily it’s impossible to get lost here on the ridge. We keep jumping and climbing over big stones when a small notice board and a cairn appear in front of us. If it wasn’t for these signs, we would have had no idea that we have reached the Rilets peak. It does not exactly stand out.

Rilets peak

On the way back the „fun part“ begins. We don’t want to return the same way and therefore we decide to continue on the ridge and climb down to Smradlivoto Lake. The issue is, there is no ridge path anymore. Just a bunch of sharp stones. I always feel like I have found the way for a bit but then this wanna be trail turns into a pile of scree again. Well, whatever…the destination and the direction are clear – down to the lake!

Killer descent to Smradlivoto Ezero (=”Stinky Lake”)

But you know the descent tends to be harsher than the ascent…And so we suddenly find ourselves standing in the middle of the field of unstable scree. When one big rock slips under my feet and nearly hits Thomas (who is far below me)….Damn! I realize that this ain’t funny anymore. We lower the distance between us and carefully weigh each step.

The descent is super-exhausting…both physically and mentally. My knees are letting me know that they are not big fans. Furthermore, I’m still shaken by the previous incident. When we finally find ourselves at the Smradlivoto Lake after 2 hours of hell, I feel a huge relief. Smradlivoto Lake (= “Stinky Lake”) does not stink at all (just like Strashnoto Lake = “Terrible Lake” was not terrible whatsoever). that I’m a bit confused by the local naming convention, I have to admit 😊.

The hut is already quite near the lake. When we arrive, I plump to the mattress and keep reflecting on what we have just experienced (and survived). I’m worn-out. Completely. Only afterwards I read in the guide book that this climb to Rilets is „suitable only for experienced mountaineers with strong sense of orientation“ . Well, what a great rest hike we chose!


BULHARSKO, DEN 6

Spaní je u jezera je děsně romantická záležitost. Má jen jednu chybu…U vody je totiž zpravidla v noci fakt kosa, což jsme si dnes v noci empiricky ověřili. Taky jsem se párkrát vzbudila hrůzou, že kolem našeho stanu někdo chodí. To se mi stává vcelku běžně. Když mi k tomu můj zákeřnej mozek přidá ještě dávku spánkové paralýzy, vznikne zaručený recept na fantastický a nezapomenutelný zážitek. Ale o tom zase jindy….Nikdo venku samozřejmě nechodí. Nejspíš… (?)

Vzhledem k tomu, že jsme si včerejší etapu výrazně zkrátili, máme dnes před sebou o “pár” kilometrů navíc. Cílem je chata Ribni Ezera. První zastávka – Kobilino Branishte. To se nachází na dně údolí, k němuž směřuje pěšinka vedoucí přes rozlehlou travnatou pláň. Žádné kobyly tam nebyly, za to tam byla útulná chatička, kde bychom bývali mohli přenocovat, kdybychom tam teda včera došli. Ale kdo by chtěl spát v chatě, když může mrznout a trnout strachy ve stanu, že jo?

Cestou na Kobilino Branishte

Cesta vůbec neubíhá. Unaveně šoupu nohy po zemi a pomalu se sunu vpřed. Ale znáte to…Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Brzy se ukazuje, že z Kobilina Branisthe nás čeká parádně strmý a nekonečný stoupák. To je zase križička! Když se po hodině vyškrábeme na vrchol kopce,  jsme odměněni svačinou a dech-beroucími výhledu na okolní kopce.

Hispterský brunch sbalený na cesty…

U pojídání chlebu s  oblíbenou místní pochutinou – ajvarem a balkánským sýrem si užíváme pohled na trasu, kterou jsme v minulých dnech pokořili. Co nás čeká dál ale podle krajinného rázu rozluštit nedokážeme…doufáme jen, že už žádné další stoupání.

Veď mě dál, cesto má….

To byla samozřejmě naivní představa. Jasně, že si ještě nějaký ten kopec dneska užijeme. Nejdřív ale zase klesneme až na samotné dno (údolí). Už z povzdáli pozorujeme stádo ovcí pasoucí se v blízkosti říčky Marinkovica, která protéká oním údolím. Kolem stáda se motají i 3 pastevečtí psi, a tak ho raději obloukem obcházíme. Údajně nejnebezpečnější situace pro střet s pasteveckými psy je přimíchat se do stáda

Poslední etapa (od Marinkovice k chatě u Ribna Ezera) ubíhá překvapivě rychle. Na chatě narážíme na anglicky mluvící personál (nevídáno!), který nás sice zkásne za místo na stan (15 lev), ale zase nabízí pořádnou večeři a sprchu. Wow! Tak to si nechám líbit! Sotva postavíme stan u Gorna Ribna Ezera, rozběhnu se do sprchy. Ta je sice patřičně kekelná, ale i tak bodne.

U večeře se setkáváme se sympatickým cestovatelem z Polska a další partičkou lidí bůhví odkud s rozjíveným (rozuměj nadrženým) psíkem, který se neúnavně snaží ojet mojí nohu.

Jíme, odpočíváme a užíváme si klid tohoto místa. Chata je obklopená menšími chatkami, ve kterých je možné se za úplatu ubytovat. V těsné blízkosti nich se pase několik koní a opodál se leskne hladina dvou jezer – Gorna a Dolna Ribna Ezera.


BULHARSKO, DAY 6

What a romantic experience – sleeping near the lake, right? There’s only one problem with it – during the night, it’s usually damn cold near water. We could tell…In addition to being woken up by the cold multiple times during the night, I was also awakened by strange noises – sounds of footsteps near our tent. That happens to me very often when sleeping outside. I think my brain simply likes to play tricks on me. And when it adds a dose of sleep paralysis on top, it’s always an unforgettable experience. But more about this next time….There’s nobody walking outside of course. I guess…(?)

Given that we substantially shortened yesterday’s stage, we have few more kilometers to walk today. The destination is Ribni Lake Hut. The first stop – Kobilino Branishte – a vast grassy plateau situated at the bottom of a valley. Unlike the name suggested (kobyla = lady horse), there were no horses to be seen. Instead there was a cozy little shelter where we could have spent the night, would we have reached it. But who on Earth would want to sleep in a cozy little hut when one can be freezing with cold and fear in the tent instead, right?

On the way to Kobilino Branishte

Today is though. I shuffle along slowly and tiredly and the kilometers do not roll by whatsoever. Us Czechs, we sometime say: “It’s never that bad so that it couldn’t get any worse…” That is (unfortunatelly) so true….We have yet to discover that there is a never-ending ascent awaiting us on the way from Kobilino Branishte. Oh, oh, what a struggle! But when we finally scramble to the top, we are awarded by a snack and breath-taking views on the neighboring hills.

Hipsterish brunch on the go…

While eating a slice of bread with our favorite local treat – ajvar and Balkan cheese, we are enjoying a view of the route that we have already beaten in the last few days. But what’s in front of us remains secret…I hope no more ascending for today.

Well that was a naive phantasy. Of course there will be another hill and another and another.  But first we naturally have to descend to the very bottom of a valley…again. Already from the distance we can see a sheep herd grazing near the Marinkovica stream running through the valley. There are also 3 shepherd dogs running around and so we rather bypass the herd. We certainly don’t want to get mixed up in the herd. It’s supposedly dangerous situation as the dogs might not want to let you out and let you go.

The last stage (from Marinkovica stream to the Ribni Lake Hut) goes surprisingly well. At the hut, we even encounter English-speaking personnel which is surprising! They charge us for the tent spot (15 lev) which sucks but on the other hand we can choose a proper dinner from an English menu and even have a SHOWER. Unbelievable! Count me in. As soon as we build our tent at the Upper Ribno Lake (Gorno Ribno Ezero), I run to the shower. It is sightly disgusting but I’m grateful for it regardless.

At the dinner table we meet a nice fellow hiker from Poland and a group of other people with friendly but randy dog which constantly tries to hump my leg.

The hut is surrounded by smaller cabins which can be reserved for accomodation. There are few horses grazing near those cabins. After dinner we just rest and enjoy the peacefulness of this place – gazing at the glistening surface of the Lower (Dolno) and Upper (Gorno) Ribni lakes.