ALTA VIA 2 DOLOMITY, DEN 10


Postřehy a souhrn trasy:
  1. V Dolomitech můžeš narazit na medvěda.
  2. Fyzicky i technicky náročný výstup na sedlo Passo del Comedón
  3. Bivacco Feltre na této etapě a případně i Rifugio Bruno Boz. Doporučuju dojít až k Rifugiu a ubytovat se v něm/u něj (spaní venku se v této oblasti dost nevyplatilo)


Představ si, že ležíš v noci na zemi ve spacáku a posloucháš zlověstné brumlání nedaleko se pohybující šelmy…Šelmy s pazourou velkou jako tvoje hlava. Šelmy natolik sebevědomé, že se nenechá jen tak zahnat. Od bestie tě dělí jen tenká plachta stanu. A ty nevíš….Nevíš, co dělat. Nevíš, jak se chovat a hlavně nevíš, jak se zachová šelma. A tak posloucháš do tmy a snažíš se určit, jak daleko od tebe se momentálně zvíře nachází. Alespoň, že se neustále “hlásí”. Při každém jeho napůl agresivním a napůl nervózním zvuku tě ale polévá horko. Přijdeš na to, že se jeho vzdálenost mění. Že krouží, přibližuje se. Čím je blíž, tím splašeněji tvoje srdce bije na poplach. Bezmoc je bezbřehá a ty chtě nechtě začínáš propadat panice. Začneš mluvit do tmy…mluvit, ne křičet! S mobilem v rozklepaných rukách ses totiž před chvilkou dočetl/a na internetu, že křik by mohl medvěda spíš vyprovokovat. A tak důrazně a nahlas mluvíš: “Medvěde, di do prdele, my tě tu nechceme…” Tvé jediné zbraně jsou: hlas, internet, kapesní nožík, pepřový sprej, deodorant v plechové dóze a zapalovač. Tak jak s tím naložíš, aby ses z téhle prekérní situace dostal/a….ideálně živý/á?

Moment…jak že jsme se ale do týhle šlamastiky vlastně dostali? Pojďme se nejdřív vrátit o kousek zpátky…

Po příjemné noci u cizího baráčku se vydáváme dál na cestu. Do konce treku už nám mnoho nechybí. Vytrvale prší a mokré kameny strašně kloužou. Na překonávání via ferrat (a že nás jich ještě pár čeká) to nejsou zrovna nejlepší podmínky. I přes nepřízeň počasí a celkovou únavu ale nemáme pocit, že bychom trasu neměli dokončit.

Dnešní etapa je zprvu pohodová – procházíme po úzké vrstevnicové pěšince linoucí se uprostřed skalnatého horského svahu. Obklopuje nás zeleň. Mlžné mraky se melou v kamenných průrvách a my postupujeme dál a dál – pomalu a obezřetně.

Krajina se mění, chvílemi si s deštivým chmurným počasím připadáme jako někde v Británii – jo, nejspíš ve Skotsku. Ne, že bych tam teda někdy byla, ale takhle nějak si ho představuju.

Bivacco Feltre v pozadí

Na obědovou pauzu se před lezavým počasím schováváme do bivaku Feltre. Alespoň se podíváme, jak to vypadá uvnitř….Nic moc, jak už to s těmito horskými úkryty bývá. Za celý dnešní den jsme od rána ještě nepotkali ani živáčka. Konečně si tak užíváme tu odlehlost a samotu, po které vždycky tak pražíme. Ještě nevíme, že za pouhých pár hodin budeme ze všeho na světě nejvíc bažit právě po přítomnosti jiných lidí a po jejich pomoci.

Po obědě se začínáme škrábat na další sedlo – Passo del Comedón (2,130 m.n.m.). Během výstupu se můžeme kochat dech-beroucími výhledy. Teda když se zrovna rozestoupí mraky. Člověk si chvílemi připadá jako v nebesích. A záhy na to jako v pekle.

Než se nadějeme, plazíme se po čtyřech v labilním suťovém svahu. “Tudy to jako vede”? Kameny pod našima nohama sjíždí a s rachotem se řítí dolů, kde následně mizí v nedohlednu hluboké propasti pod námi. Musíme si dávat dobrý pozor, abychom na sebe kameny neshazovali navzájem. Celá takhle situace je zase totálně šílená. V takových chvílích tuhle stezku vážně nenávidim. Cítím, jak mě oslabuje únava. Cítím, že nejsem zcela ve střehu, jak bych měla být a bojím se chyby…škobrtnutí. “Nechce se mi věřit, že tohle je ta cesta“, trvám si na svém. Začneme se pečlivěji rozhlížet kolem sebe a spatříme červenou značku vzdušnou čarou asi 50 metrů nalevo od nás. “Ale no tak! K sakru“. Musíme tedy sestoupit o kousek níž a přetraverzovat zpět na cestu.

V jednu chvíli opravdu škobrtnu. Než se naděju, válím se na zemi a křečovitě svírám kus skály, abych se neskutálela dolů. Uvědomím si, že během pádu jsem zaslechla křupnutí. “No do pr****“. Jedna noha, druhá noha, jedna ruka, druhá ruka…uff, dobrý! Odnesla to ale treková hůlka. “Néééé, moje hůlka nééééééé!”, chce se mi brečet. Odpočívej v pokoji, budeš mi chybět, holka….že jsme spolu prochodily kus světa!

Zrozena v Itálii, pohřbena v Itálii

Celý zbytek dne probíhá ve stejném duchu – v duchu utahaného pachtění se v kamenité pustině za současného moknutí. Vlny euforie střídají momenty zoufalství. Spolu s mojí holí dnes nadobro umřela i naše poslední náklonnost k této trase…a to ještě nevíme, jaký zlatý hřeb si pro nás chystá.

Když se navečer doplazíme celí vyčerpaní a promoknutí na plácek pod stromem na okraji náhodní luční planiny, chceme už jenom 2 věci – 1) najíst se a 2) spát. Stále prší. Abychom vše co nejvíce urychlili, Tomáš staví v dešti stan, zatímco já se pouštím do přípravy večeře. Moc jídla nám už nezbývá. Na výběr máme z instantní hrachové polévky a instantního rizota. Vyhrává rizoto. “Cože? To se vaří 15 minut?!”, zjišťuju s údivem po nastudování návodu na přípravu. To je ale nemilé. Můj žaludek mi ale celkem jasně naznačuje, že vynechat večeři rozhodně nepřipadá v úvahu…Nezbývá mi, než vytáhnout vařič a pustit se do práce. Rizoto probublává a vůně šafránu se line dolů do údolí. Sbíhají se mi sliny….

….A nejenom mně….

Konečně v teple a v suchu. Přestalo dokonce i pršet. Je sice teprve osm večer, ale já už jsem zachumlaná v hřejivém spacáku a začínám se pomalu nořit do sladkého bezvědomí hlubokého spánku. Konečně za celý den můžu říct, že mi je příjemně. Tak na dvě minuty. Z lahodného klimbání mě totiž najednou vytrhne již neblaze známý zvuk. VUBŮŮŮ…GRRRRRR. Zvuk zvířete, které rozhodně není jelenem….ani veverkou. Nezaměnitelný zvuk. A tentokrát je nějak SAKRA BLÍZKO!

Ještě v polospánku zamumlám: “Zase nějaký zvíře“…Pak mi to celý dojde. Vyděšeně se vztyčím se na loktech a ve tmě mžourám po Tomášovi. “No já to slyšim!”, odvětí nervózně, lehce popuzeným tónem. Vidím jeho kamenný výraz a nehybné do tmy hledící oční bulvy. “Pche…tady máš tu svojí VEVERKU!”, blýskne mi hlavou škodolibá a naprosto zbytečná myšlenka. Na malý okamžik mě ale ta ironie skoro rozesměje. Úsměv mi ale zamrzne na tváři hned v dalším okamžiku, kdy napjaté ticho prořízne další zabručení bestie nacházející se odhadem jen pár metrů od našeho stanu….a tak začíná ta nejděsivější a nejdelší noc našich životů. Noc, na kterou se jen tak nezapomíná.

Klid“, říkám nahlas spíš proto, abych uklidnila sama sebe. “Vždyť víme, co dělat při setkání s medvědem“. Teda to jsem si alespoň myslela. Tomáš začíná rychle vyhledávat na internetu rady, jak se chovat v takové situaci. Já nemám signál. Nic z toho, co nachází, nám ale moc na klidu nepřidá. Je to směsice navzájem si odporujících informací. S každou radou, jako bychom se pouze propadali do hlubších a hlubších kruhů pekla. Celé to probíhá asi nějak takhle:

My: “Tak budeme mluvit.”

Internet: “Mluvte nahlas a důrazně.”

také Internet: “Mluvte klidně, jemně a monotónně, ať zvíře nerozčílíte”. Hlavně nekřičte!

také Internet: “Křičte. Zvíře tím zaženete

My: “Kdyby bylo nejhůř, máme alepsoň pepřák

Internet: “Běžný pepřový sprej (na obranu proti lidem) na medvědy NEFUNGUJE, musíte mít speciální medvědí sprej s jiným složením a obsahem caipsicinu”

My: “Ty vole, no tak uděláme oheň…Plamenomet…Deodorantem a zapalovačem.

Internet: “Oheň medvědy spíše přitahuje, probouzí v nich zvědavost”

My: “Tak kdyby zaútočil, budeme dělat mrtvý, to se přece obecně doporučuje”

Internet: “Ano, ale to platí pouze v případě, kdy se s medvědem setkáte ve dne tváří v tvář. V takovou chvíli pro něj představujete hrozbu. Pokud si lehnete na zem a budete předstírat vlastní smrt, tuto hrozbu odstraníte a medvěd si nejspíš půjde po svém. Pokud se ale medvěd rozhodne např. vlézt vám do stanu, to je jiná situace. V tu chvíli je to jeho vědomé rozhodnutí a vy pro něj představujete kořist, nikoliv hrozbu. V takové chvíli bojujte a braňte se, jak jen můžete”

My: “Bojujte? Braňte se? A jak asi? Děláte si prdel?

VHRUM VHRUM…BRRÁÁH, ozývá se zatím z venku. “Oni jsou tu dva.“, odlepí na chvíli Tomáš zrak od mobilu. “COŽE? Nene!!!“, kroutím nevěřícně hlavou, zatímco se snažím ovládnout třas mého těla. Zaposlouchám se pozorněji. “A jo, fakt, že jo“. Jedno mrumlání se ozývá napravo od mojí hlavy, druhé pak v odpovědi odněkud zleva od našich nohou. Druhý medvěd zní ale jakoby z větší dálky. “No do prd***!“, vyhrknu už polo-hystericky. “Povídám ti, že jestli dokážou vycítit strach, tak jsme v hajzlu. Protože ten můj musí být cítit tak na sto honů…

Nepanikař, nepanikař, nepanikař“, říkám si nahlas. Zuby mi cvakají o sebe, jak celé moje tělo nekontrolovatelně vibruje.

Tady píšou, že prej nemaj rádi kovový zvuky“, říká Tomáš. “Ale taky píšou, že každej medvěd je individuální osobnost a co platí na jednoho, nemusí platit na druhýho”, dodává. Jeho netečnost a rozvážný t´on mě trochu uklidňují. “Hm, OK…kov, kov…kov…kov”, běhá mi splašeně hlavou. Začnu šátrat v batohu po cestovním deodorantu v plechové dózičce. Pak o ní ze všech sil začnu břinkat kapesním nožem.

GRRRR…BUHŮŮ….”Sakra Tome, on se přibližuje!

“Medvěde, jdi do prdele, my tě tu nechceme“, spustíme už oba naráz, zatímco já nepřestávám mlátit do plechové lahvičky.

Youtube!“, vykřiknu na jednou. “Honem, najdi tam nějaký kovový zvuky“.

Dobrej nápad.

Tumáš, hajzle“, prohlásí Tomáš, načež spustí na plný pecky video, v němž někdo mlátí do nádobí. Já se jen krčím a doufám, že se do plachty stanu u mojí tváře z ničeho nic nezaryje obří dráp.

Příšerná hlasitá kakofonie zafungovala. Když video po chvíli ztlumíme, slyšíme, že se medvěd o něco vzdálil.

Tohle video spustíme za celou noc ještě asi tak 12x. Po nějaké době už přestává fungovat a my jsme nuceni nasadit těžší kalibr – METAL (Šmajdalfe). Kdykoli se medvěd příliš přiblíží, pouštíme anime battle music v kombinaci s Yungbludovým songem Machine Gun, což je jediná trochu drsná písnička, kterou mám staženou v mobilu. Myslím, že tomuhle songu dost možná vděčím za svůj život. Díky, Yungblude!

Takhle to probíhá celou noc. Celou dlouhou noc trávíme tím, že se v bezbřehé frustrující zoufalosti snažíme odehnat dva medvědy od našeho stanu. Hlasitým mluvením, metalem, Youtubovými videy a třískáním plechovými předměty o sebe. Tahle agónie trvá celých 10 hodin. Ano…10 hodin, to je 600 minut nebo taky 36,000 sekund nepřetržitýho stresu. 10 hodin permanentního strachu o vlastní život. 10 hodin šílenýho nervovýho vypětí. 10 hodin zoufalství. 10 hodin pekla, které bych nikomu na světe nepřála zažít.

A co se stalo po těch 10 hodinách? Tedy potom, co zvířata konečně v 6 ráno nadobro odtáhla? Moje tělo už to přestalo zvládat a já začala mít pocit, že mi každou chvíli explodují střeva. Ještě 40 minut jsem strávila s oroseným čelem v šílených křečích….protože vylez ven, že jo….když vůbec netušíš, kde se ty bestie nacházejí. Taky jsem se popravdě dost bála, že je vykonáním potřeby přilákám zase zpátky. Upřímně nevím, jestli byl horší ten zápas s medvědy nebo s vlastní peristaltikou. V 6.40 už jsem ze stanu vážně vylézt musela…Bylo to jen tak tak.

Když nad tím tak zpětně přemýšlím, opravdu nedokážu posoudit, co se tam tu noc dělo. Co signalizovaly zlověstné zvuky, kterými nás medvědi celou noc oblažovali?Hádali se mezi sebou? Jestli jo tak o nás (jako o kořist)? Nebo o teritorium? A nebo jsme je vlastně zas tak nezajímali a řešili si vlastní neshody? Byli naštvaní? Báli se? Nebo byli “jenom” zvědaví? Přilákala jsem je tím zpropadeným rizotem? Nebo by přišli i tak? Nic z toho nevím a asi se to ani nikdy nedozvím. Co ale vím od této osudové noci je, jak je vážně strašně krásný být naživu…Jo, a taky vím moc dobře, co to znamená “posrat se strachy”.

Přátelé, buďte na sebe opatrní! A pokud trekujete v zemi, kde žijí medvědi, tak se podle toho chovejte, ať nedopadnete jako my. (A nebo alespoň minimalizujete šance). Treku zdar!

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s

%d bloggers like this: