Postřehy a souhrn trasy:
- Bivak (Carlo Minazio) a 2 rifugia (Rif Treviso a Rif Cereda) na této etapě
- Fakt nechutnej kopec za rif Treviso
- Pobyt v rifugiích nutno rezervovat dopředu + dodržovat proti-covidová opatření (r. 2020)
- Za Passo Cereda není poměrně dlouhou dobu žádné vhodné místo ke kempení.
Noc na trávě v zakletém údolí pod masivem Cima Canali byla příjemná. Vlastně to dost možná byla ta nejlepší noc ze všech. Ráno je ovšem frišné. Pomalu se balíme a vyrážíme dál na cestu. Čeká nás teď asi kilometrový sestup. Člověk by se zaradoval, že si alespoň odpočine…až na to, že dolu to snad bolí ještě víc než nahoru. Především moje koleno si to vyloženě užívá.
Cestou narážíme na další pozůstatky letecké nehody z roku 1957. Letadlo Lockheed P-2V6 Neptune tehdy v nadmořské výšce 2,650 m.n.m narazilo do horské stěny skalního masivu.
Tragédii údajně zapříčinilo špatné počasí a špatná kalibrace systémů. Vyžádala si tehdy 11 životů. Jeden kus letadla ležící nedaleko pěšiny je obzvlášť masivní. Vrcholnou připomínkou smutné události je pak pomník sestavený z nahromaděných kusů letadla, které lidé postupně snášeli z hor. Ten se nachází u bivaku – Carlo Minazio (2,292 m.n.m).
U bivaku se taky na šňůře suší pár kousků oblečení. “Hele, asi tu někdo je“, prohodím, zatímco si zkoumavě prohlížíme letecký památník. A opravdu, po několika minutách z rifugia vylezou dva muži středního věku. Jejich batohy jsou snad ještě větší než ty naše…a to už je co říct. Soudě podle retro designu, už asi mají taky leccos za sebou (ty batohy).
Slézáme dál do údolí Valle del Pelle. Na jeho dně teče řeka. Byla jsem vcelku odhodlaná spáchat u ní nějakou hygienu….odhodlání se ovšem vypařilo jak pára nad hrncem v momentě, kdy jsem v řece smočila první prstíček. “Tak tohle nedám…To je snad ta nejstudenější voda na světě! No nic, alespoň přemáchneme ponožky a nasvačíme se.” Co, řekl někdo “svačina”? Můj žaludek se svírá v bolestivých křečích. “Hikers hunger” (tedy vlčí “turistický” hlad) už na nás po několika dnech obrovského energetického výdeje útočí v plné síle. Je neukojitelný. Musíme ale šetřit se zásobami. Zas tolik jich totiž nemáme a musíme s nimi již vystačit až do konce treku. S velkou dávkou sebezapření se tedy spokojím s jedním krajícem chleba a několika plátky salámu. Zbytek jídla radši rychle uklízím zpátky do batohu, aby mi zmizel z očí. Nezbývá než se smířit s vlastním smradem a kručícím žaludkem a vydat se dál na cestu.
Od řeky stoupáme zase do kopce. Dostáváme se tak k rifugiu Treviso, které je, k našemu příjemnému překvapení, ještě stále otevřené. Zastavujeme se tam na tradiční limón-soda a pivo. A k tomu ještě na jednu Rittersportku, kterou ihned spořádám na posezení. Od rifugia pokračujeme chvilku po příjemné rovné lesní cestě…to tady skutečná vzácnost! Netrvá dlouho a dojdeme k rozcestníku. Zatímco Alta Via směřuje dál do prudkého kopce (jak jinak), příjemná lesní pěšinka směřující dolů z kopce by nás zanedlouho dovedla do civilizace. Naše pohledy se střetnou a mně je úplně jasné, že myslíme na totéž. “Kašleme na to, jdeme pryč.” Sprcha, jídlo, postel, teplo a sucho….to je sakra lákavá představa!
Nakonec ale pokušení odoláme. Přece to nevzdáme, když nám zbývají už pouhé 3 dny do konce. Vlastně 2 a půl. Byla by škoda se na to vykašlat, když už jsme tak blízko cíli….
Tak teda vzhůru!
Už po pár metrech pociťuju únavu a slabost. Kopec je velmi dlouhý a dává mi zabrat. Přestože není nějak obzvlášť teplo, shazuju ze sebe skoro všechno oblečení. Do uší nasazuju sluchátka. Tomáš je daleko přede mnou. Stoupání je nekonečný, fakt nekonečný. Ke každému kroku se musím pobízet. A to je pořád teprve dopoledne…Na vrcholu kopce doslova padnu.
Zatímco se snažím vydýchat a oblíct, pozoruju, jak se k nám z údolí žene těžká šedá mlha. Zanedlouho nás začnou skrápět malé kapičky studené vody. I přes to se rozhodneme dát si na sedle oběd. Vaříme plněné tortelliny. Teplý jídlo fakt bodne.
Během celého odpoledne nás pak na cestě provází déšť a mlha. Až k večeru se zase začně rozjasňovat a za šedivými mraky se začnou čas od času objevovat malé kousíčky modré oblohy.
Procházíme zvláštní, z větší části opuštěnou (nebo minimálně hodně vylidněnou) osadou v Passo Cereda. Název je vcelku trefný, neb je opravdu docela šeredná :). Míjíme i další rifugio. I když nemáme nejmenší potuchu, kde strávíme dnešní noc, do rifugia se nehrneme. Ne, že bychom snad pohrdli střechou nad hlavou a teplou sprchou…ale odrazují nás proti-covidová opatření (např. nutnost zakoupení jednorázového povlečení či obalu na spacák), která by celý pobyt zkomplikovala a prodražila. Já osobně už bych se ráda někde utábořila. To ale nebude tak jednoduchý. Před námi je totiž několikakilometrový úsek lesní zpevněné cesty. Na jedné straně se tyčí prudký svah, na druhé straně je sráz. Když už se sem tam najde nějaká rovinka, je na ní z cesty nebezpečně moc vidět. Nezbývá než zatnou zuby a kráčet dál a dál.
Kolem osmé večer dorazíme k malebnému malému domečku s výhledem na hory. Za ním se nachází parádní rovný plácek přímo stvořený pro stan. Máme v úmyslu zkusit si vyžádat povolení vlastníka k utáboření se na jeho pozemku. Klepeme tedy na dům a snažíme se někoho dovolat. Nikdo se neozývá. Po chvíli si povšimneme cedule vyvěšené za oknem: “Vendesi” – “Na prodej”. Aha, tak tady se asi nikoho nedovoláme. Pravděpodobnost, že se tu touhle dobou takhle při pondělku někdo objeví, nám připadá malá a tak prostě drze stavíme stan na plácku za domem. No jo, zoufalá situace si žádá zoufalé činy. A kdyby náhodou opravdu někdo přišel, máme plán. Budeme dělat, že se zajímáme o koupi domu a chceme si to místo nejdřív “ozkoušet”….ve stanu. To nám s naším momentálním bezdomoveckým vzezřením (a odérem) jistě každý bez problémů uvěří…
Hopeful Wanderer 