ALTA VIA 2 DOLOMITY, DEN 8

Postřehy a souhrn trasy:

2 rifugia na této etapě – rif Rosetta, rif Pradidali
Možnost doplnění zásob v městečku San Martino di Castrozza
20. září – poslední den sezóny. Zavírá většina rifugií, končí provoz lanovek.

I přes veškerou včerejší snahu vybrat co nejrovnější plácek, jsme v noci dost sjížděli. Nebyli jsme jediní, kdo zakempili v údolí kozorožců. Několik set metrů od nás si pod obrovským kamenem postavili stan nějací kluci. Když kolem nich ráno procházíme, teprve se soukají ze stanu. Těžko se mi věří tomu, že někdo má ještě pomalejší rána než my.

Den začínáme poměrně prudkým výstupem. Jsme obklopeni kamenitou pustinou. Celá zem je vlastně jedna velká skála. Jeden šutr. Připadáme si tu jako na Marsu.

Záhy po té, co se vyškrábeme na kopec, dorazíme na rifugio Rosetta (2,581 m.n.m.) nacházející se v blízkosti lanovky, kterou se hodláme nechat svézt do městečka San Martino di Castrozza. Tam máme v plánu dozásobit se na zbytek cesty. Dáváme jeden rychlý Radler a espresso na rifugiu. Je tu neobvykle vysoká koncentrace mladých lidí s velkými batohy, kteří jdou evidentně taky někam kempit. Však jsem to říkala, že to s tím zákazem stanování nebude zas takový drama. K refugiu se pomalu začínají od lanovky valit davy lidí. Čas dopít a jít.

S lanovkou jsme měli ohromné štěstí. Během cesty se dozvídáme, že dnes (20.září) je poslední den sezóny a tedy i poslední den, kdy je lanovka v provozu! Uff, to bylo těsný! Skoro se nám zase vymstila naše neochota plánovat dopředu. Ale dopadlo to výborně, jen jsme o € 25/osobu za lanovku lehčí. Nicméně nám to ušetřilo minimálně den času a spoustu energie. A především – máme nakoupeno! Představa, že bychom museli sejít do města po svých a pak se zase pachtit zpátky nahoru s plně naloženými batohy je značně nelibá.

Městečko samotný nám připadá jako jeden z těch rádoby luxusních resortů….nevkusný pozlátko bez duše. Je to v podstatě jenom shluk hotelů obklopující úzkou silnici. Sem tam nějaký krámek nebo restaurace. Jinak hotel vedle hotelu. To´t vše. I tak jsme ale vděční, že jsme sem mohli zavítat a sehnat si jídlo. S batohama nacpanýma sladkostma a těstovinama upalujeme (no spíš se ploužíme) zpátky k lanovce. Zanedlouho už opět procházíme kolem rif Rosetta a napojujeme se zpátky na trail. Mise splněna.

Odpoledne nás čeká ještě jedno rifugio – rif Pradidali (2,278 m.n.m.). Motá se okolo něj velké množství horolezců a panuje tam uvolněná atmosféra. Zastavujeme se tu na krátkou pauzu. “Hele, máme tady dokonce rezervovaný stůl, asi nás očekávali”. “No jo…až si u něj chvíli posedíme, rozhodně kanály připomínat bude“, vtípkujeme.

Mysleli jste si, že v Itálii není možný narazit na hnusnej Aperol? Já taky a byla to chyba! Dávám si jeden na rifugiu…ten nejhorší v mým životě. Ale alespoň mi trochu otupí smysly a nepropadám tak depresi z dalšího šílenýho stoupáku, kterej nás teď čeká.

A že stojí za to. Opět si připadáme jako na cestě do Mordoru. Ocitáme se uprostřed kamenné pustiny obklopeni hustou mlhou. Kromě nás nikde ani živáčka. Během cesty vedeme tematický hovor. Tomáš mi pokládá množství kvízových otázek, aby prověřil moji znalost Pána prstenů. No není to popravdě žádná velká sláva. Asi si to budu muset přečíst. Rozhodně to ale umocňuje naši představu, že jsme se octli v nějakém jiném světě. Jsem vděčná za mlhu i rozptýlení. Před námi se totiž objevuje další šílená ferrata. Téměř kolmý výstup po skále. Člověk by si pomyslel, že už musíme být na ty proklatý ferraty zvyklí…ale nejsme. Pořád jsem z nich dost nervózní, obzvlášť s plnou náloží na zádech. V hlavě si opakuji svoje zlaté ferratové pravidlo: “NEpanikař, NEohlížej se, NEpadej”. Jak prosté…

Když konečně dolezeme do sedla – Passo delle Lede, jsme odměněni vskutku krásným výhledem…

Kecám, vidíme pěkný prd. Ale co, hlavně když už nebudou žádné další ferraty…alespoň dneska. Po překonání sedla začínáme sestupovat do údolí, ve kterém narážíme na pozůstatky letecké havárie z roku 1957. Tady se válí kus motoru, tam zas kus pláště letadla…Musím říct, že mi z toho běhá mráz po zádech.

Když sestoupíme ještě o něco níž a konečně tak utečeme mrakům, otevře se nám (tentokrát už opravdu) nádherný výhled. O moc dál už nedojdeme. I přes mrzkou kilometráž toho máme pro dnešek až dost. Uvelebíme se na příjemně rovném travnatém plácku. Během vaření večeře jsme svědky dalšího mrazivého výjevu…Záchranné akce v přímém přenosu! Najednou se nad našimi hlavami vynoří vrtulník a začne kroužit kolem špičatého vrcholu hory Cima Canali. Vrchol je zahalený v husté mlze. Pozorujeme vrtulník, jak se do ní několikrát vnoří a zase se objeví. Hlavní akce probíhá na druhé straně skály. Nicméně i tak můžeme vidět, že se vrtulníku po několika minutách kroužení podařilo přilepit se ke skále, nabrat zachraňovaného (nejspíš nějakého lezce), odlepit se a odletět pryč. “Fůůůha, skoro jsem se z toho zapotila“, pronesu, zatímco stále šokovaně hledím na vrcholky skal, které jako ostré břity krájí oblohu. “Tohle místo je nějaký začarovaný”, říkám si. “Nejdřív letecká nehoda a teď takový drama na dobrou noc“. Celá akce mi připomněla důležitost pokory vůči horskému prostředí a opatrnosti během pohybu v něm. Zrovna tak ve mě vzbudila pocit obrovského respektu a obdivu k lidem, kteří neváhají nasadit své vlastní životy ve snaze zachránit něčí jiné….