O TRAILU (ALTA VIA 2)

Alta Via 2 (High route 2) je 150-160 km dlouhá trasa v italských Dolomitech. Celkové kumulativní převýšení na trase je asi 10 km (pozn. můžeš si povšimnout, že se jedná o stejné převýšení jako na GR240 – Sulayr treku…až na to, že Sulayr je dvakrát tak dlouhý….Takže se připrav na hodně intenzivní výstupy). Nejvyšší bod na trailu se nachází v nadmořské výšce 2,960 m.n.m.

STRUKTURA a DOPRAVA

Oficiální začátek trasy je v Brixenu/Bressanonne – malebném městečku v severní Itálii, které se nachází pouhých 50 km od rakouských hranic. Z Brixenu se cesta táhne na jih do vesničky Croce d’Aune v provincii Belluno. Z Croce d’Aune lze dojet autobusem do městečka Feltre (neúnavní mohou dojít až tam pěšky). Návštěvu Feltre vřele doporučuji. Z Feltre pak jezdí autobusy do Trenta a odtamtud již vlaky přímo zpět do Brixenu.

Trasa o celkové vzdálenosti okolo 160 km se dělí do 12-13 etap. Čas přechodu se typicky pohybuje mezi 10-14 dny. My jsme skončili po 10 dnech s tím, že jsme vynechali:

  • první etapu (z Brixenu/Bressanone na Plose) a ve snaze ušetřit čas a energii jsme na Plose vyjeli (trapně) lanovkou a
  • poslední etapu (z Rifugio Boz do Croce d’Aune), protože jsme byli vyčerpaní a vystresovaní po tom, co jsme si prožili nejhorší noc našich dosavadních životů. K tomu taky již několik dní v kuse vytrvale pršelo a trail začal být nebezpečně uklouzaný. Tudíž jsme došli k závěru, že už nám to na Alta Vie stačilo a seběhli jsme do městečka Mezzano.
JDU NA SEVER…NE, JDU NA JIH!

Ano, je to zvláštní, ale je to tak. Alta Via 2 vede ze severu na jih, zatímco většina dálkových tras vede přesně opačně – z jihu na sever. Má to svoji logiku. Koneckonců kdo by chtěl celé dny bojovat se sluncem v očích…Mnohokrát jsme na začátku uvažovali “Proč to sakra vede takhle blbě? Možná, že příště, kdybychom to náhodou šli znovu, šli bychom obráceně – z jihu na sever…” Zpětně musím říct, že bych toto nedoporučovala! Bylo tam hned několik úseků(především během přelézání některých průsmyků či ferrat), kdy jsme konstatovali, že jsme nakonec opravdu rádi, že nejdeme obráceně.

Když už je řeč o ferratách….

NÁROČNOST

Nejsem tedy rozhodně žádný expert na turistiku a toto je pouze můj osobní názor založený na mých zkušenostech a schopnostech, nicméně tato trasa je podle mě sakra náročná (a to fyzicky, občas i technicky…no a o psychice radši ani nemluvě). Doporučila bych ji jen zkušeným trekařům. Průměrné denní převýšení bylo 868 m, klesání 977 m a to na pouhých 14.35 kilometrech v průměru. V kombinaci s náročným terénem, občasnou via ferratou a náloží, kterou jsme nesli, to byl opravdový zabiják.

VYBAVENÍ

Jak již bylo několikrát zmíněno, na trase jsou via ferraty (“zajištěné cesty”). Obecně jsou zvládnutelné bez FERRATOVÉHO VYBAVENÍ (pokud ovšem nemáš strach z výšek), ale i tak bych doporučila si vybavení s sebou přibalit. My jsme ho neměli a občas to nebylo zrovna komfortní. Stejně tak TREKOVÉ HOLE jsou, řekla bych, až nutností. Vem si je! I v případě, že nejsi zvyklý/á chodit s holemi, i v případě, že jsi odpůrce trekových holí, vem si je!! (a poděkuj mi později). Dlouho jsem se rozhodovala, jaké si vezmu boty. Nakonec vyhrály POHORY nad lehkými trekovými teniskami. Za toto rozhodnutí jsme se ještě dlouho blahořečila. Terén na Alta Via 2 je náročný – podkluzující su´t, štěrk, ostré kameny, kluzká hlína…Upřímně si moc nedokážu představit to jít bez pevných bot se solidní podrážkou a zpevněným kotníkem. Ale to je zase jen moje osobní preference ovlivněná tím, že a) nejsem zrovna ultra-light hiker, tedy nosím těžší batoh (17-18 kg při plné náloži) a b) nejsem zrovna nejšikovnější (kdo četl naší story ze Sulayru, moc dobře ví, že mám problémy s vymknutými kotníky, a tak ocením dodatečnou oporu vysoké pevné boty)

Co bys taky měl/a vědět:

  • 5. Dne (na etapě vedoucí od přehrady Lago di Fedaia dál) se Alta Via 2 rozdvojuje a nabízí 2 možnosti, kudy se vydat – jedna z možností ovšem obnáší přelézání ledovcového pole. K tomu jsou zapotřebí MAČKY(nebo alespoň NESMEKY) a CEPÍN. Bez této výbavy není možné pole přejít! (věř mi, zkusili jsme to 😀 a málem to nedopadlo dobře) a je nutné vydat se oklikou přes vesničku Malga Ciapella.
  • V Dolomitech žijí hnědí MEDVĚDI! Zažili jsme je na vlastní kůži a byl ten nejděsivější zážitek našich životů. Takže to měj na paměti a dodržuj základní pravidla trekování v zemích s výskytem medvědů…protože tohle rozhodně jedna z nich je!
NAVIGACE a ORIENTACE

Cesta je tak nějak značená. Pro nás rozmazlené Čechy zvyklé na supr propracované značení od Klubu českých turistů ovšem poněkud nedostatečně. Rozhodně bych doporučila vzít si papírovou mapu nebo stáhnout GPS souřadnice. My jsme se spoléhali na naše oblíbené offline mapy od mapy.cz, nicméně ani ty nebyly 100% správné. Značení často chybělo, mapy.cz neukazovaly taky nic nebo kecaly, a tak jsme si užili pár momentů, kdy jsme váhali, kudy a kam se vydat. Nicméně brzy jsme zjistili, že platí jednoduché pravidlo – stačí se vydat tou nejodpornější, nejnáročnější cestou, která se nabízí. ¨Prostě tou cestou, kterou zrovna vůbec jít nechceš…To je totiž zpravidla Alta Via 2.

Naše trasa (klikni na mapu pro detailní 3D pohled)
OD CHATY-K CHATĚ vs. BIVAK/KEMP

Řekněme, že oficiální verze treku vede od jedné chaty k druhé s přenocováním pod střechou. To ovšem není nic pro nás. Místo střechy máme raději nad hlavou hvězdy a také chceme mít flexibilitu, co se denní kilometráže týče. Takže jsme buď bivakovali (ano, to bylo před tím, než jsme zjistili, že jsou tam medvědi) nebo spali pod stanem. Vždy jsme se maximálně snažili dodržovat LNT (“Leave No Trace”) pravidla a zanechat po sobě minimum stop.

A smí se v Itálii vůbec stanovat?

Ráda bych na tuto otázku uměla dát jednoznačnou odpověď, nicméně zdá se, že související právní předpisy nehovoří úplně jasně. V kostce:

  • Kempování” definované jako strávení více než 48 hodin na jednom místě pod stanem je přísně zakázáno. Nicméně to nás naštěstí v tomto případě zrovna moc nezajímá.
  • Přenocování pod širákem” se zdá být povoleno
  • Přenocování pod stanem” je povoleno “jen v případě nouze“. Je tu jistá šance, že by tě mohl konfrontovat lesní správce. Což se asi může stejně tak stát i v případě bivakování…Navíc, co přesně se skrývá pod pojmem “případ nouze”…?
Bivakování je nejspíš povoleno..

Po vstřebání všech těchto informací jsme se snažili převážně bivakovat. Stejně jsem se každou noc trochu bála, že na nás někdo přijde…to se ale nikdy nestalo. Paradoxně se to nestalo ani během poslední noci. Byli jsme pouhých pár set metrů od chaty a celou noc jsme dělali takový kravál, že o nás musela vědět půlka Itálie. A já jsem si zrovna pro změnu hooodně přála, aby na nás někdo vážně přišel. “A proč?”, ptáš se? No, mělo to co dočinění s těmi medvědy…ale o tom později.

Kolem a kolem bych řekla, že venkovní nocování je OK. Alespoň my jsme za celou dobu neměli žádný problém. Tedy alespoň s lidmi. Pokud se ovšem chystáš bivakovat, připrav se na ranní kondenzaci. Podnebí je zde velmi vlhké a my se každé ráno budili s mokrými žďáráky i spacáky.

VOLNĚ PŘÍSTUPNÉ PŘÍSTŘEŠKY (BIVACCOS) NA TRAILU

Kromě horských chat je na trase také několik “nouzových přístřešků”, kde lze zdarma přenocovat. Některé z nich se nacházejí v těsné blízkosti chat a mohou být využity jen mimo sezónu (tedy od druhé poloviny září), když jsou chaty již zavřené. My jsme naráželi na cedule hlásající, že v roce 2020 jsou tyto přístřešky kvůli COVID-19 mimo provoz/zavřené, což ale nebyla tak úplně pravda. Zamčené nebyly a dokonce jsme i potkali pár lidi, kteří v nich skutečně spali.

  • Bivacco Brunner (8. etapa)
  • Bivacco Carlo Minazio (9. etapa)
  • Bivacco Feltre-Bodo (11. etapa)
  • Bivacco Rif Bruno Boz (12. etapa)
VODA NA TRAILU

Voda rozhodně není zrovna všudypřítomná. Obzvlášť ve vyšších polohách je spíš vzácná. Plánuj zásobení vodou dopředu a vždy si buď dobře vědom svého dalšího zdroje (především pokud používáš vodu i k vaření).

Jako vždy bych doporučila přibalit si filtr na vodu (Já používám již několik let Sawyer squeeze, ale na trhu mnoho dostupných nástrojů na čištění vody).

Je také možné zakoupit balenou vodu na chatách. Určitě vyzkoušej i místní speciální citronádu – “limón-soda”, která je na chatách k dostání. Je to úplná infuze cukru do žíly.

KDY VYRAZIT:
  • srpen – září

Obecně se radí vyrazit na Alta Viu do poloviny září. V druhé polovině září totiž končí sezóna, většina chat zavírá a lanovky přestávají jezdit. My jsme naši výpravu zahájili 13. září 2020. Tím, že jsme byli víceméně soběstační, tak jsme si zprvu říkali: “Možná jsme měli začít ještě později. Třeba na konci září/na začátku října, abychom se vyhnuli davům”. Nakonec se ale ukázalo, že časování bylo optimální, možná jsem měli naopak vyjít ještě o něco dříve. Proč?

  • Plánovali jsme doplnit zásoby ve vesničce Malga Ciapella. Když jsme tam však 17. září dorazili, všechno už bylo zavřené.
  • Po té jsme měli štěstí, že jsme 20.září chytili lanovku do San Martino di Castrozza. Ukázalo se, že to byl poslední den jejího provozu.
  • ¨Čím víc se blížil konec září, tím horší bylo počasí – vlhké, mlhavé, zatažené, deštivé, lezavé…ke konci už skoro permanentní šeď. Počasí se samozřejmě může rok od roku lišit, nicméně mám pocit, že pokud chce člověk minimalizovat šanci, že počasí bude stát za starou bačkoru, měl by vyrazit raději na konci srpna/na začátku září. Pokud nechceš riskovat sníh, na říjen radši úplně zapomeň.
%d bloggers like this: