Postřehy a souhrn trasy:
- Připrav se na noční kondenzaci (poměrně vlhké podnebí)
- Opravdu doporučuju vyrazit na tento trek v pohorách (raději než v lehkých trekových teniskách)
- Náročný úsek cesty – mnoho via ferrat, exponované lezení a náročný terén
Po soumraku padla těžká mlha, která se s ránem proměnila v rosu. Budíme se tak v úplně mokrých žďárácích. Není to poprvé, vzduch je tady v Dolomitech obecně dost vlhký a kondenzace je vysoká. Při usínání nás včera zase vyrušilo nějaké zvíře. Tentokrát jsem si ale vcelku jistá, že šlo o kozu. Její skřeku, který zněl jako křik dítěte, jemuž někdo trhá nohu, mě zprvu dost vyděsil. Při druhém kviku jsem se ale musela začít smát. Něco tak šílenýho jsem ještě v životě neslyšela…
Jakmile ráno do batohů nasoukáme vlhké spacáky a nasnídáme se, vyrazíme zas na cestu. Dneska je to zase samej kopec, šutr a via ferrata…zkrátka Alta Via v plné parádě.
Nevychytali jsme to s vodou, a tak při prvním prosluněném výšlapu trochu trpíme. Ještě, že je tady na každém rohu nějaké refugio. Zanedlouho na jedno dorážíme (Rifugio Volpi al Mulaz). Nejdřív napojíme sebe (limón-soda nesmí chybět) a pak i ovčáckého pejska Maxe, který přišel se svým starým pánem z hřebenů a evidentně trpí podobně akutní žízní jako my. Zahučí do něj půlka dvoulitrové lahve vody.
Na cestě z refugia hodím pěknýho placáka na šutry. Naštěstí přistávám hladce, a tak se to obejde bez většího zranění. Ještě chvíli zůstávám rozpláclá na zemi a směju se. Smějeme se tomu ještě i po cestě. Dobrá nálada nás ale brzy přechází. Evidentně máme před sebou další šílený ferratový úsek. Kus před námi putuje skupinka lidí, tak vidíme, kam zas budeme lozit. Než nastoupíme na ferratu, musíme počkat až ti před námi dolezou na vrchol. Pod nohama jim totiž podkluzují kameny a ty padají naším směrem.
Lézt po skalách nahoru je jedna věc, ale lézt dolu…to je ještě o něco jinačí sport. Po té, co nás ocelová lana vyvedou nahoru na sedlo nás vedou zase dolů. Přidávají se k nim i žebříky. Paráda! Dole nás za odměnu čeká šutrové pole, z něhož bolí kolena i kotníky. Jsem opravdu ráda za svoje pohory. V trekových teniskách bych se tady opravdu pachtit nechtěla. Navíc je mi jasné, že by to moje kotníky dlouho neustály. Zase se hlásí vyprahlost a žízeň. Jakmile narazíme na první čůrek vody s řasovou příchutí, zastavujeme se u něj na oběd.
Jednu bláznivou etapu střídá ještě bláznivější. Dneska se tedy rozhodně nenudíme. Po obědě pro změnu traverzujeme po uzounké pěšince v příkrém svahu. Pod sebou vidíme jen prudký sešup. Z toho pohledu se mi trochu motá hlava. Zraky upírám raději dopředu před sebe a soustředím se na každý krůček. Tady není prostor pro chyby….
Pěšina nás vede po svahu poměrně dlouho. Nahoru a dolů, přes zákruty a skalní štěrbiny. V jedné takové štěrbině se se svým objemným batohem zaseknu. Je to dost komická situace. Stojím na stupu na kameni, zaklíněná mezi skalní stěny a oběma rukama se přidržuju skály a nemůžu se hnout. Ani tam, ani zpátky. Nakonec se mi, za usilovného balancování na malém plácku, podaří sundat batoh a s pomocí Tomáše ho nad hlavou přehodit přes štěrbinou. Ještě, že tam Tomáš byl, jinak bych tam byla dost možná zaseklá ještě dneska…
Dnešní úsek je opravdu náročný. Fyzicky i psychicky. “Tahle cesta je jenom pro masochisty“, prohodí Tomáš nasupeně, když nastupuje na další řetězový úsek. “Tohle není žádný trekování, to je prostě lezení po skalách”. “To je fakt, asi tomu budem říkat “cliking”” (zkomolenina z anglického climbing – lezení + hiking – turistika), přidávám se. A tak lezeme dál a litujeme, že jsme si vybrali zrovna tenhle trek.
Už ve 3 odpoledne jsem totálně vyčerpaní. Dopřeje si asi hodinovou pauzu, během níž sušíme mokré věci z batohů. Když se vydáme znovu na cestu, netrvá ani hodinu než dorazíme do zapadlého údolí. Pasou a povalují se v něm kozorožci. Wow! Tak to je parádní pohled. Ještě nikdy jsem je ve volné přírodě neviděla. Rozhodneme se tu zůstat přes noc a strávit večer pozorováním těchto majestátních zvířat. Beztak už toho máme pro dnešek dost.
Hopeful Wanderer 