ALTA VIA 2 DOLOMITY, DEN 6


Postřehy a souhrn trasy:
  1. V Dolomitech žijí medvědi
  2. Rifugio Fuciade a další civilizace na této etapě
  3. Nejkrásnější etapa celé cesty


Z hlubokého spánku mě uprostřed noci vytrhává zvuk…zvuk trhající se skály a padajících kamenů. Ještě napůl spím, ale i tak si uvědomuji, že tento zvuk pochází z reálného světa…ne z toho snového. V hlavě mi vyvstane nevítaná představa ohromného šutru valícího se na náš stan. Vzhledem ke spadaným balvanům na palouku, na kterém právě stanujeme, by to nejspíš nebylo nemožný. Minimálně ale dost nepravděpodobný. A´ť se snažím jak chci, logika tady nepomáhá. Srdce se mi rozbuší tak, jakoby se chystalo vyskočit z hrudi. Adrenalin proudí žilami, krev se valí do hlavy a hromadí se v tepajících spáncích. Teď už jsem naprosto a úplně vzhůru. Zrychleně funím a pozorně poslouchám do tmy, jestli ještě neuslyším nějaký rámus. Tomáš spokojeně a klidně odfukuje. Vůbec ho to nevzbudilo.

Je ticho.

Adrenalinový šok mi ještě nedá chvíli spát. Postupně se ale uklidňuju a začínám zase klimbat. V tom mě z lehké dřímoty vyruší další zvuk…tentokrát trochu jiného charakteru. Podivný hučivý jekot nějakého zvířete. “To je asi ta vysoká“, říkám s v duchu….”asi jelen” S touto myšlenkou usnu.

Znovu se budím. Je pořád ještě noc. Tomáš vedle mě klidně zhluboka oddychuje. Znovu zazní zvuk zvířete. Jde o zvláštní hluboké nářky…znějí výhružně a ustrašeně zároveň. “To jsou ale vytrvalí jeleni“, říkám si. “Asi jsou naštvaní, že jsme jim to tady zalehli“, uvažuju rozespale. Střídavě upadám do mělkého spánku a budím se, pochrupkávám a zase se budím, zatímco ke mně neustále doléhají ony zvířecí zvuky….s různě dlouhými odmlkami, ale neustále. Začíná mi to být divné a taky mě to začíná znervózňovat. Podle směru, ze kterého k nám zvuky doléhají dokážu odhadnout, že zvíře je někde pod námi (směrem z kopce dolů). Přijde mi, že se pohybuje v půlkruzích. Udržuje si ale úctyhodnou vzdálenost…jenom díky tomu ještě nepanikařím. Jinak už byla Tomáše dávno budila.

Ráno mi to celé vrtá hlavou. Na Youtube si u snídaně vyhledávám nějaká videa se zvuky jelenů, zatímco o všem vyprávím Tomášovi. Ten vše zaspal…zvíře i padající kameny. Nic z toho, co slyším na Youtube, ani zdánlivě nepřipomíná to, co jsem slyšela v noci…

“A sakra”. “Tome, já myslím, že to byl medvěd…”. “Medvěd, jo?”, zasměje se Tomáš. “To víš, že jo…prosím tě. Jsi slyšela nějakou veverku a už tě úplně vidim, jak všem vyprávíš, že to byl medvěd”, pokračuje se smíchem a lehkou nadsázkou. “Haha…No nevim, ale jelen teda zní evidentně úplně jinak“. Snažím se ještě najít nějaké informace o výskytu medvědů v Dolomitech. V rámci příprav na trek jsem na stránkách Tripadvisoru narazila na diskusi na toto téma. Nějaký údajný obyvatel Dolomit tam zarytě tvrdil, že se tady žádní medvědi nevyskytují. Tak jsem si v hlavě odškrtla pomyslný bod a šla se věnovat dalšímu tématu. Dělat nějaký hlubší průzkum mě tehdy ani nenapadlo. Však i kdyby se tu medvědi vyskytovali, jaká je asi pravděpodobnost, že na nějakého narazíme?

Na internetu se dočítám, že medvědi v Dolomitech skutečně žijí. Konkrétně medvědi hnědí, kteří sem byli v posledních letech re-introdukováni. Údajně se nejhojněji vyskytují v provincii Trento. Kouknu se na mapu, kde že to vlastně teď jsme my a poleje mě vlna horka. Nacházíme se přesně na hranici provincie Trento! Včera jsme do ní vstoupili. “Byl to medvěd, určitě!“, vyhrknu…tentokrát zatvrzeleji. “Jojo, určitě“, přikyvuje ironicky Tomáš.

Čím hůř dnešní den začal, o to lépe pokračuje. Cesta je hned od rána naprosto spektakulární. Slunce svítí a my se plazíme do dlouhého kopce. Do plic nasáváme čerstvý svěží vzduch a užíváme si prosluněné výhledy do údolí i pozorování kamzíků hupkajících po skalách těsně pod sedlem Forca Rossa.

Zanedlouho procházíme menší osadou s několika restauracemi. V jedné z nich – v Rifugio Fuciade se zastavujeme na oběd. Během čekání na jídlo popíjíme Aperol Spritz a pivo na prosluněné terásce. To je paráda! Přemýšlím o tom, jak moc asi smrdíme. V tomto kontextu poprvé vítám protikoronavirová opatření – roušky a rozestupy stolů. S druhým Aperolem mi to začne být jedno. Cítím, jak se mi celým tělem rozlévá příjemná uvolňující hřejivá vlna.

Jíme a pijeme a jíme a pijeme..Když už se do nás nic dalšího nevejde, vydáváme se dál na cestu. S plnými břichy stoupáme do dalšího kopce. Alkoholové opojení brzy vyprchává, za to boloňské ragú o sobě dává ještě nějakou dobu vědět.

Kopce pomalu vystřídají rovinky a my pokračujeme po široké prašné cestě, u jejíhož kraje se pasou koně. Na večer nás čeká ještě poslední výstup z vesničky Tretino nahoru do skal. Zatímco během dne jsme téměř nikoho nepotkali, k večeru potkáváme hned několik výletníků.

Najít vhodné místo na přespání je s ohledem na prudké svahy pod námi zase poněkud komplikované. Nakonec se upíchneme na plácku kus pod hřebenovou pěšinkou. Pozorujeme dech-beroucí západ slunce. Obrovská oranžová ohnivá koule se pomalu noří za tmavomodré pásmo skalnatých hor. Po obloze se rozlévá sytá růžová barva. Je to jeden z těch momentů, který chci nasát všemi smysly a vrýt si ho hluboko do paměti. Zakonzervovat si trošku té nádhery na horší časy…

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s

%d bloggers like this: