GR 11, DEN 20

(Když čert sere na jednu hromadu)


Zvuk iritovaného zvířete, které narazilo na vetřelce ve svém teritoriu. Ale ne! Já vážně nechci znovu prožít tu italskou noční můru. To snad ne! Myslela jsem, že na medvěda jsem moc vysoko (kempím zhruba v 2150 m.n.m.), ale zjevně jsem se sekla. Zaslechnu podruhé zabrumlání a zafunění. Naštěstí mi přijde poměrně daleko od stanu a tak to taky zůstane! Na nic nečekám a zapojuji první úroveň obranné taktiky ozkoušené v Dolomitech – kovové zvuky. Doufám, že to bude stačit (druhou ani třetí úroveň, tedy metalovou hudbu a video, kde někdo mlátí pánvema, k dispozici nemám). Vytahuji tedy deodorant a břinkám do něj nožem.

magická noc s nepěknými zvuky v pozadí

To bude zase den po takto skvěle probděný noci…a taky, že je! Jak se říká: “čert vždy sere na jednu hromadu” a dnešek tomuto rčení naprosto odpovídá. Hned zrána, zhruba 500 m od mého nocoviště, narážím na uleželé zbytky ovce, která je na dvě půlky. Vlna a žeberní kosti se povalují všude okolo. Ze zápachu zbytků masa na kostech se obrací žaludek…tak to mě jenom utvrzuje v domnění, že jsem v medvědím teritoriu…

Následně zjišťuju, že se mi lehce trhá jeden popruh na bederáku batohu…ach jo, a to je ten batoh nový! Asi jsem ho přetížila nebo nevím. Volám Tomášovi, abych si poplakala na vzdáleném ramínku. Pomůže to. Ovšem jenom na chvíli. Tenhle “shit-fest” totiž ještě nekončí…

Už ve 2 hodiny odpoledne vypukávají šílené bouřky. Střídavě prší a padají kroupy. Chvíli čekám pod stromem (jak chytré při bouřce), jestli to nepřejde…Nepřejde. Jdu teda dál. Cesty se v mezičase proměnily v potoky, takže mi to ještě ke všemu brutálně klouže. Potkávám pár day-hikerů, všichni kmitají pryč z hor, zatímco já do nich lezu. Skvělý!

Pak už nepotkávám vůbec nikoho až na jednu osamělou ovci bez stáda, která má zraněnou nohu. Chůze ji dělá problém. Vidím, že by přede mnou chtěla utéct, ale nemůže, tak tam jen rezignovaně stojí. Ksakru! Chtěla bych jí sehnat pomoc, upozornit na to nějakého pastevce, ale nemám jak…nemám signál, nemám internet a ani netuším, jak bych to měla udělat. Nikoho místního, kdo by si mohl vědět rady, už nepotkávám. Je mi jí hrozně líto. Hlavou mi blýskne výjev z rána a mám obavy, že takhle nějak dopadne i tahle chudinka…obrečím to a jdu dál.

V krátké pauze mezi smrští deště a krup si honem vařím večeři. Chtěla jsem pak jít ještě dál, abych zas nevařila v blízkosti stanu. Když se ale ohlédnu a vidím, jaký šílený černý mrak se na mě valí, rychle to přehodnotím a bez velkého vybírání stavím stan na plácku ve své blízkosti. Ještě nevím, že si právě zadělávám na další bezesnou noc…


Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s

%d bloggers like this: