(Stažené půlky v půlce cesty)
Dneska mě to nějak nebaví, nemám ten drive, a tak se hodně zastavuju, flákám, točím videa, peru v řece, válím se na šutrech a tak…
Výstup do sedla Collada Vallibierna (2732 m.n.m.) mi dal dost zabrat. Nějak mi dochází energie, asi budu muset zvýšit příjem jídla. Pod sedlem bylo nepříjemné (mé neoblíbené) suťové pole. Značení v něm pokulhávalo a člověk si musel tak nějak sám hledat svou cestu. Na sedle potkávám španělskou rodinku s třemi vcelku malými dětmi. Jsem překvapená, že se pustili do takového vcelku náročného přechodu, ale zjevně jim nedělá problém.
Za sedlem mě čeká super-moderní Refugio Llauset, na kterém hodlám oslavit důležitý milník – jsem v POLOVINĚ CESTY! 412 km za mnou, 412 přede mnou.
Je to taky první refugio, kde konečně nabízejí i “jarra de vino” (tedy karafu vína), nejenom skleničku nebo rovnou lahev. Jak příhodné! Toho využiju pro svojí malou oslavu. Objednávám tedy 0.5 litrovou jarru de vino tinto a bocadillo con tortilla (tedy sendvič s vaječnou omeletou). Slečna na mě kouká trochu se zvednutým obočím, když ji utvrdím v tom, že k té karafě chci opravdu jen JEDNU skleničku…nechápu, co ji na tom přijde divnýho.
Je znát, že se pomalu blížím do Katalánska, na refugiu všichni melou podivnou směsicí španělštiny, francoužštiny a snad i italštiny, z níž rozumím sotva každému pátému slovu…no jo, katalánština…
Z refugia jdu velmi pomalu a velmi opatrně. Přelezu další menší sedlo a dostanu se do jezerní oblasti. Rozhodnu se u jednoho z jezer utábořit. Ještě než zakempím, vařím o kus dál večeři a pozoruji baču na protějším kopci, jak pomocí hvízdání žene svoje obrovské stádo ovcí.
Kolem 2. hodiny ranní se samovolně probudím a z nějakýho důvodu se cítím trochu nervózně. No nic, chystám se nasadit si špunty do uší a spát dál, když v tom zaslechnu (mně již neblaze známý) ZVUK…
Hopeful Wanderer 