GR 11, DEN 21

(Já se na to vys***!)


Jak se ukázalo, splašená volba včerejšího nocoviště nebyla úplně šťastná. Čekala mě další napůl probdělá noc. Ne ani tak kvůli bouřce, tu jsem nějak zaspala (ač z ní mám strach)…nýbrž kvůli silnému větru, který nastoupil na scénu hned po bouřce. Od 2.30 až do rána mi silné poryvy tak lomcovaly se stanem, že jsem byla přesvědčená, že to ten chudák nemůže přežít. Páteřní tyčka se skláněla k zemi pod 90 stupňovým úhlem. Jediná naděje spočívala v držení a podpírání plachty i tyče. To jsem zvládla do 4 do rána, pak jsem se naštvala, donutila jsem se vylézt a stan otočit tak, aby na něj vítr nešel z boku, ale zepředu, což by mělo být stabilnější. Když jsem tento náročný úkon dokončila, vítr na hodinu zcela ustal…zákon schválnosti, ne? Usnula jsem. Za hodinu mě vzbudily další poryvy, které opět útočily NA BOK stanu. Já se na to vys***!

Hned, jak se rozední, stan balím a jdu. Tohle nemá cenu, na spánek můžu beztak zapomenout. Naštvanost z další bezesné noci mě vyhecuje tak, že se rozhodnu dnes ujít 33 km, abych se dostala do kempu Voraparc u městečka Espot, kde se snad konečně normálně vyspím. Kempovaní na divoko mám momentálně plný zuby…a beztak se pohybuju na území Národních parků, kde se ani kempovat nesmí.

Procházím hned 2 refugii, na jednom si dávám kávu. Přijde za mnou místní Labrador, kterého si hladím. K mému překvapení po mě však po chvíli vyštěkne a chňapne. Jenom tak propagačně, ale stejně jsem z toho zaskočená. Stejně tak i jeho majitelka…psi mě většinou mají rádi a tohle se mi nestává. Asi se mu na mě něco nelíbilo…možná už moc smrdim. Přemýšlím, jestli mě to odradí od hlazení dalších zvířat, která potkám…ne, rozhodně ne, to bych nebyla já!

Na druhém refugiu si dávám opět bocadillo con tortilla, nějak pořád toužím po vajíčkách. Sendvič byl ovšem o poznání horší než ten na včerejším refugiu.

Dál už je cesta jen z kopce a po jednoduchých turistických chodnících. Se Zaklínačem v uších se mi i přes spánkový deficit hezky šlape, propadám se do říše fantazie, kličkuju mezi day-hikery a krajím jeden kilometr za druhým.

Kemp Voraparc je nějak moc fancy-pancy, zdá se mi. “To bude drahý”, napadne mě, když do něj vstupuji. Bohužel nemám úplně na výběr. Uvítá mě recepce, za kterou by se nemusel lecjaký dvouhvězdičkový hotel a příjemná anglicky mluvící paní. €20/stan. No tak to je vcelku mazec. Alespoň, že sprchy maj docela pěkný a narozdíl od jiných kempů v nich i teče teplá voda! Po sprše a večeři do sebe ještě natlačím zakoupenou wafli v čokoládě, která má kalorií asi tolik, jako další večeře a usnu jak mimino.


Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s

%d bloggers like this: