(Nečekané setkání)
Navzdory lahodnému a osvěžujícímu spánku v kempu, mám dneska nějakej línej den. Moje tělo je taky dost rozlámaný, chodidla jsou oteklá, ze stanu se soukám se značnou námahou. Musí to vypadat dost komicky…
Kousek od kempu se nachází městečko Espot, kde si nakupuji zásoby jídla. Na lavičce za městem se rozhodnu uvařit si kávu a nasoukat do sebe pár croissantů s Nutellou…to člověku hnedka zlepší den.
V kopci za Espotem potkávám holku, kterou už jsem viděla někdy dřív v horách, když jsme byli ještě s Tomem. Je vcelku zapamatovatelná, neboť táhne obří stan (Coleman). “Hi, I think we met before”, promluvím na ní anglicky. Chvíli v anglické konverzaci pokračujeme, až se mě zeptá, odkud jsem. “Czech Republic”, odvětím. “No tak ahoj”, řekne Hanka se širokým úsměvem
Už po pár větách mám dojem, že bychom si mohly vcelku sednout, že možná máme hodně společného. A taky, že jo. Jdeme a tlacháme a hezky si vzájemně doplňujeme myšlenky a věty. Nutí mě to k zamyšlení, jestli je to tím, že trekování přitahuje podobné tipy lidí…Spíš si myslím, že jsem měly prostě na sebe štěstí. Ne s každým to jde takhle příjemně a hladce.
Dojdeme do další vesnice se složitým názvem ( la Guingueta d’Aneu). Zatímco já si vařím oběd, Hanka se spokojí s Coca-Colou. Prý moc nejí, živí se Coca-Colou. Tak to já teda absolutně nechápu. Bez jídla bych byla nejspíš stále ještě někde v baskických kopcích.
Na cestě z městečka zjišťujeme, že máme zase v zádech hrozivé černé mraky. Ani jedna nemáme zájem zmoknout, a tak honem stavíme stany na malé loučce, která se před námi objeví. Bohužel je to hned pod silnicí, což zjišťujeme až následně. Mraky se odkloní a bouřka se nám vyhne. Balit stany a jít dál se nám už ale rozhodně nechce (jak překvapivé…). Navíc se zdá, že máme nevyčerpatelnou zásobu témat a tak se tak stane, že lehce prokecáme 5 hodin. Najednou je 8 večer, tedy skoro “hiker’s midnight”…čas jít spát.
Jediné, z čeho jsme trochu nervózní, byla jedna kolemjdoucí paní, která nás obdařovala zamračenými pohledy a následně si nás i fotila. Říkáme si ale, že kdyby na nás chtěla někoho zavolat, tak ten už by se snad za těch mnoho hodin musel objevit. Jdeme tedy spát.
Hopeful Wanderer 