(Dobrý den, kozy ven…)
Noc proběhla vcelku v klidu, až na jednu obrovskou ránu kolem půlnoci, která mě vytrhla ze spaní. Znělo to jako výstřel nebo výbuch petardy a připadalo mi to blízko nás…vůbec nemám tušení, co to mohlo být. Doufám, že ne nějaká noční caza (lov). Ale nedivila bych se. Španělé se zdají být lovem posedlí. Neustále procházíme kolem nějakých loveckých revírů.
Ráno nás čeká pěkně dlouhý stoupáček. Dojdeme na tajemné místo Dorve. Je to z větší části opuštěná osada, která působí opravdu zvláštním dojmem. Připadám si tu jako v nějaké fantasy počítačové hře, tak snad na mě nevyskočí nějaká příšera…
Nad Dorvem je to ale překrásný…škoda, že jsme včera už nezvládly dojít dál, je tady spousta paradních kempovacích míst s výhledem…tak snad budeme mít štěstí zas někde jinde.
Pokračujeme sestupem do městečka Estaon, kde se v malinkém útulném refugiu zastavujeme na oběd. Vedu španělsky hovor se slečnou z refugia a snažím se zjistit, co mají k jídlu. Jmenuje mi 2 věci. Jedno jsou nějaký brambory a druhý “pollo con salsa de XYZ” (něco, čemu jsem nerozumněla). Každopádně by to mělo být kuře s nějakou salsou. To zní dobře! Objednáváme si to s Hankou obě. Představuju si kuřecí prso zalité nějakou pěknou fresh salsou z rajčátek například…to, co mi přistane na talíři, mě ale odrovná…Tak salsa rozhodně není fresh zeleninová, nýbrž je to hutná smetanová omáčka a to, čemu jsem v názvu nerozuměla, byly houby. A JÁ HOUBY NEJIM. Sakra! Teda alespoň jsem si to myslela…Nicméně ukáže se, že hlad je mocný a že chutě se na trailu dost mění. S otevřenou myslí se do jídla pustím a zjišťuju, že je to vlastně dost dobrý! Hub je tam teda víc, než kuřete, omáčka je ale vážně skvěle ochucená. A tak konverzujeme s Hankou a já do sebe zatím úspěšně celý pokrm natlačím. Zapiju to místním čůčem (vino de la casa), Hanka samozřejmě Colou a jde se dál.
S hutnou omáčkou v břiše stoupáme ve 40 stupních na vyprahlý kopec porostlý hustými křovisky…no to je teda zážiteček. A to ještě nevím, co mě čeká nahoře…
Když dolezu na vrchol, první co vidím, jsou kozy (a tentokrát nemyslím zvířata). Ups. Chvíli se leknu, že jsem někoho v něčem vyrušila a skoro se otočím k odchodu jiným směrem. Pak vidím ale druhý pár koz, ehm…prsou. “Jsou to 2 ženský”, blýskne mi hlavou. Pánové nemusíte ale závidět. Jsou to prsa…no řekneme….poněkud postarší. Myslím, že leckdo by si tento pohled s chutí nechal ujít. Já tedy rozhodně! Dámy – majitelky jsou ale naprosto v klidu a dají se se mnou do řeči JAKOBY NIC. Jsem ráda za své neprůhledné sluneční brýle a nechápu, co se mi to zas děje. Co kdybych byla chlap? Probíhala by tahle situace úplně stejně? Jsou to 2 Holanďanky se stejnými batohy (Gossamer Gear Mariposa). Jdou taky GR11. Kromě jejich nahých hrudí mě upoutají ještě jejich značně zarostlé nohy…Holky si prostě zjevně s ničím vrásky nedělají. “Hani, už doraž!”
Když dorazí Hanka, dámy jsou již zahaleny. No, tos o něco přišla…
Naše cesta končí v městečku Tavascan. Máme skoro 25 km a dál už se nám jít nechce. Mně se ovšem taky nechce platit za hotel, ale vypadá to, že z městečka budeme prudce stoupat a žádné vhodné kempiště ve svahu nejspíš nebudou. Jdeme tedy zkusit štěstí do místního hotýlku. Milý pán na recepci pro nás má pokoj! Ještě se k nám sice přifaří další 2 hikeři – Polák a Němka. Němka Bianka jde na pokoj s námi, Polák má jeden sám pro sebe. My s Hankou si bereme plnou palbu i s večeří a snídaní…když už “luxus”, tak pořádnej! 🙂
Hopeful Wanderer 