(Cizinec)
Včerejší lahev vína, která byla součástí večeře v hotelu, mi neudělala úplně dobře. Jednalo se o nějaké ne příliš kvalitní Cuvée (tedy směsku odrůd) a mám z něj bolehlav. Hotelová snídaně to ale spraví!
Při vybírání pochutin u švédského stolu, se vedle mě objeví holohlavý muž v modrém triku. Ve skálopevném přesvědčení, že se jedná o Poláka ze včera, na něj vyhrknu: “Hi, did you have a good night?”. Muž na mě pohlédne a po krátké odmlce reaguje: “Yes, you?”. Já ovšem vyvalím oči na Hanku, sotva co se muž vzdálí. “To asi nebyl ten Polák, co?”. “Ne, to teda fakt nebyl”, potvrdí Hanka a obě vyprskneme smíchy. Bože, Kristýno, ty jseš pako! Pán ovšem zachoval noblesu, to se musí nechat. S Hankou se mému trapasu smějeme ještě 3 dny potom.
Dnes se přes prašné cesty pomalu probojujeme až do dalšího Národního parku Alt Pirineu. Snažíme se vystoupat alespoň do 2000 m.n.m., abychom mohly legálně kempit. Na konci dne pak s překvapením zjistím, že jsme dnes překonali rekordní převýšení za jeden den (skoro 2 km!). Ani mi to ovšem nepřišlo, stoupání bylo pozvolné. Ono totiž není 100 výškových metrů jako 100 výškových metrů. Opravdu hodně záleží na tom, jak prudký je kopec, na který se leze.
Místo, které jsem nám podle mapy vybrala jako nocoviště, je zase typická medvědí loučka. Chvíli se snažím pověsit jídlo na strom, ale po chvíli to vzdávám. Nedaří se mi to a připadá mi to až přehnaně paranoidní. Uklidňuje mě přítomnost krav s jejich kovovými zvonci. Kde jsou krávy, tam nejsou medvědi (a nebo alespoň nejsou slyšet).
Hopeful Wanderer 