KUNGSLEDEN, DEN 2


Postřehy a souhrn trasy:
  1. V Národním Parku Abisko lze stanovat pouze na určených místech. Později už je možné kempovat kdekoliv.
  2. Komárů i lidí je na trase v srpnu víc než dost. Dá se to ale zvládnout….člověk si na ně zvykne.
  3. Doporučuji přibalit si masku na oči na spaní. Noci jsou dost světlé.

Probouzíme se v řádně zahmyzeném stanu. Přes moskytiéru se na nás snaží dobýt celá armáda krvelačných komárů a mušek. Varovných historek s komáry jsme si před odjezdem přečetli a vyslechli mnoho a tak my jsme na boj připraveni – nadopováni vitamínem B, Fenistil a “klikátko” na štípance v pohotovosti. No snad to s nimi nebude zas až taková tragédie.

Hned od rána nás cesta vede po příjemných rovinkách a dřevěných chodníčcích. Míjíme hned několik stanů, ve kterých se ještě spí. Stanovat tady lze téměř kdekoli (s výjimkou oblasti samotného Národního Parku Abisko, kde by se mělo tábořit pouze na dedikovaných místech). Je to pro nás opravdu nezvyk potkávat tolik spřízněných duší. Většinou chodíme trasy, které jsou o poznání méně frekventované. Docela si ale setkání s jinými hikery užíváme. Je to vcelku příjemný “komunitní” zážitek. Většina lidí je, stejně jako my, teprve na začátku svého putování, takže nálada je obecně skvělá, úsměvy se to všude jen hemží.

Kráčíme zlehka a svižně a užíváme si tu krásu, která nás obklopuje – kopulovité zasněžené vrcholy kopců, křišťálově čistá jezera s ledovou vodou, plody moruše, co chutnají jak mana nebeská a obří houby bez jediné chybičky, u kterých se jen těžko věří, že jsou skutečné (a ne třeba ze sádry :)). Občas je ta přírodní krása sice proložena nějakým bizárním výjevem jako třeba zahozeným sportovním kočárem v křoví (naštěstí bez pasažéra). Ale což…

Tak tohle je prý nejhorší výstup celé trasy“, prohlásí Tomáš když stoupáme do drobného kopečku s celkovým převýšením asi okolo 200 m. Je to až k smíchu, trasa nám zatím připadá opravdu jednoduchá…ale já bych zase tolik nepředbíhala, ono se to jinak mluví po 1. dni a jinak po 12.

Obědovou pauzu i drobným šlofíčkem si vychutnáváme na obřím šutru vedle cesty. Výhled, který si při tom užíváme je neskutečný! Svítí nám slunce a je to prostě absolutní paráda.

Odpoledne procházíme kolem třpytivých tyrkysových jezer. Tomáš se rozhodne se v jednom i smočit. Já si tuto otužovací kratochvíli nechám radši na jindy. Přes jezero je možné nechat se převézt lodí. Není to ale nutné, jde to i obejít kolem jeho břehu. Jdeme teda hezky po svých. Víme, že lodní dopravy si ještě užijeme až až. Cestou potkáváme skupinku Italů, kteří si rovněž dopřávají ledovou koupačku.

Když jezero obejdeme, dorazíme na chatu. Po jedné Cole a místním 3.5% pivko se nám šlape zase o něco líp. Občerstveni pokračujeme dál ještě zhruba 3 km, než dorazíme na loučku, kterou pasujeme na naše dnešní nocoviště.

Večer pozoruju západ slunce za nedalekým kopcem. V dáli hučí vodopád. A nedaleko mě pobíhají hned 2 stádečka sobů. Je to strašně kouzelný.


KUNGSLEDEN, DAY 2


Lessons learned and summary:
  1. Camping is prohibited in the Abisko National Park except for the designated locations. Later on, camping is possible nearly anywhere.
  2. There are lots of mosquitos and people on the trail in August. It’s OK though, one gets used to them.
  3. I recommend to pack an eye sleeping mask. There’s much light during the nights.

Opening our eyes in the morning, we see an army of bloodthirsty mosquitos trying to get to us through our mosquito net. We’ve heard many horror stories about local mosquitos lately and we came prepared for the fight – doped with vitamin B, liniment and bite click relief at hand. Hopefully it won’t be that bad with those guys.

Our path leads us comfortably via wooden strakes, the terrain is rather easy and flat. We pass by several tents with sleeping hikers. It’s possible to pitch a tent nearly anywhere (except for the area of the Abisko National Park where camping is allowed only in designated places). Meeting so many fellow hikers is really something rather new to us as we typically hike on much less frequented trails. But we do actually quite enjoy it. The spirit is high. Most people have only just started their adventure. Smiles are all around, positivity and excitement is in the air.

We walk lightly but quickly. We are enjoying the beauty that surrounds us – rounded hills with snow-covered caps, crystal-clear lakes with ice-cold water, cloudberries which taste heavenly and giant mushrooms which look so perfect that it’s hard to believe they are real. From time to time this natural beauty is distorted by some bizzare scene – like dumped sporty baby-coach in the middle of nowhere (luckily without a passenger). Well…

“So this is supposed to be the worst and longest ascent of the whole trail” says Thomas as we climb a small hill with no more than 200 m of elevation. “It’s a joke, man“. The trail seems pretty easy. But let’s not get too ahead of ourselves. It’s easy to talk big on day 2 compared to day 12 for instance.

We enjoy a lunch break and a little nap on a huge stone next to the trail. The view we get to enjoy is unbelievable! The sun is shining and it’s simply awesome.

We pass by glittering turquoise lakes in the afternoon. Thomas decides to go for a short swim. I think I will pass on this ice-cold amusement for now. We could cross the lake on a boat. It’s not necessary though as there’s a shore path leading around the lake. We decide not to take the boat but walk instead. We know there will be lots of opportunities to enjoy a boat ride in the future. Walking around the lake, we meet a group of Italians enjoying an icy bath too.

There is a hut on the other side of the lake. We grab a Coke and local 3.5% beer. Refreshed we continue on for another 3 km. Reaching a magical meadow with wonderful views, we decide to call it a day.

Later in the evening, I watch the sun setting behind nearby mountain range. I hear a waterfall swashing in the distance. Not far away from me are 2 small groups of reindeers running around. What a magical moment.


KUNGSLEDEN, DEN 1


Postřehy a souhrn trasy:
  1. Ze Stockholmu do Abiska tě pohodlně dopraví vlak s jedním přestupem v Boden C. Velký luxus ale nečekej.
  2. Švédsko není známé tím, že by bylo levné. Za pidi wrap ve vlaku jsme dali v přepočtu 170 Kč, za plechovku piva potom 200 Kč.
  3. Outdoorový obchod v turistické stanici Abisko – možnost dokoupení posledních drobností před cestou (např. plynové bomby byly zrovna vyprodané)


Tak je to zase tady. Další trek. Tentokrát se vydáváme až na daleký sever za polární kruh. Frčíme ve vlaku ze Stockholmu do Abiska – městečka na dalekém severu rozlehlého Švédska. Jako správní “buržousti” jsme si ve vlaku rezervovali privátní kupé. Ne snad, abychom uspokojili naše snobské dušičky, ale proto, abychom se před cestou ještě trochu vyspali. Kupé dostalo přezdívku “hongkongský byteček”. Odpovídá tomu jeho rozloha i cena. Zcela určitě se jedná o ty nejdražší 2 metry čtvereční, které jsme si kdy v životě pronajali. Hmm…a ten luxus a pohodlí! Člověk si tu přijde úplně jako doma – v ušmudlanym kupé ve vlaku Českých drah na lince Praha-Plzeň.

Jedeme dlouho, krajina za okny monotónně ubíhá. Stromy, keře, stromy, stromy, sem tam barák a výjimečně i nějaký malý kopeček. Většinou je to ale spíš placka. Popravdě zatím nejsme Švédskem příliš očarováni. To se ale poměrně rychle změní po příjezdu do naší finální destinace…”Hele sob!” vykřiknu, když spatřím z okna vlaku jednoho chlupáče ležérně okusujícího větvičky bujných keřů u silnice.

Zanedlouho už se kodrcáme z vlaku u turistické stanice Abisko. Spolu s námi se z vlaku sypou i mnozí další horalové. Výjimečně nejsme se svým vzevřením někde za exoty, ba naopak skvěle zapadáme! To je příjemná změna. Teda až na to, že máme nápadně menší batohy, než většina lidí okolo nás. Nejmíň polovina pasažérů působí, jako by se se svýma gigantickýma Fjällräven batohama chystala minimálně na expediční výpravu na Everest….no tak snad jsme něco nepodcenili. Když i můj 70 litrovej Gregory je někde za prcka, je to minimálně podezřelý.

Před tím, než vyrazíme na cestu, zvládneme ještě mnoho věcí – vysomrovat 2 poloprázdné plynové bomby v turistickém centru, vyfotit se u úvodní cedule, přečíst si něco o Národním Parku Abisko a potkat první Čechy.

Hned po několika prvních krocích na trailu opadá šedivý opar pochybností a rozsvěcí se v nás jiskra nadšení a euforie. “Wow, to je nádhera!“, vykřikuju, když naše cesta lemuje břeh burácející řeky s průzračnou smaragdovou vodou. Je příjemný podvečer, jsme tady v nádherné přírodě a jdeme. Prostě jen jdeme…klademe jednu nohu před druhou a do plic nasáváme lahodně chladný a svěží vzduch. A to nám úplně a naprosto stačí k absolutnímu štěstí.

Dobře to a možná ještě trocha rámenu do bříška k večeři 🙂


KUNGSLEDEN, DAY 1


Lessons learned and summary:
  1. You can take a train from Stockholm to Abisko with one change in Boden C.
  2. Sweden in not known for being cheap (tiny snack wrap in the train for € 7, a can of beer for € 8)
  3. There’s an outdoor store in Abisko tourist station. You can buy some remaining necessities. (Watch out though, e.g. gas cartridges were out of stock)


It’s that time of the year again….trekking time! And this time we decided to head north – all the way beyond the Polar circle. We are on the train from Stockholm to Abisko – a town in the very northern part of Sweden. We booked our own coupe…feeling truly upper class here :D…Not that the coupe would be that luxurious (actually it’s pretty crappy) but it was quite expensive…definitely the most expensive 2 square meters we have ever rented. We call it “our little Hongkong apartment”; both the price and the area correspond to that.

The ride is long, landscape is passing outside of the window. Trees, bushes, trees, trees, a house and even a small hill once in a while. Most of the time, the land is rather flat. Frankly we are not exactly charmed by the Sweden so far. That is about to change soon after we arrive to the final destination….”Look, there’s a reindeer!”, I shout out as I notice one furry fellow casually chewing on twigs of the bushes next to the road.

And just like that we are exiting the train in the Abisko tourist station. There are many other hikers all around. At least for once, we do not feel different, we are actually fitting in…except for the size of our backpacks. At least half of the people around us with their gigantic Fjällräven packs seem to be heading for an expedition to Mount Everest (at least)…well I hope we haven’t underestimated anything…bacuase when even my 70-liter Gregory pack can be considered “small” (on a comparative basis), something feels a bit odd.

Before we hit the trail, we still manage to do a lot – cadge 2 half-empty gas cartridges in the Abisko tourist station store, take a picture at the starting point, read something about the Abisko National Park and meet the first Czech people.

Right after the first few steps on the trail, the grey cloud of doubt disappears and a spark of joy and excitement ignites. “Wow, it’s so beautiful in here!“, I rejoice as we pass by a river bank. The blustering emeraldine water in it is crystal clear. It is a lovely early evening, we are here, walking in this natural wonderland. Simply walking…placing one foot in front of the other, inhaling the crisp cool air. And that’s all we need, really….All we need to be truly happy. It is already worth it, worth all the long journey up here.


ALTA VIA 2 DOLOMITY, DEN 10


Postřehy a souhrn trasy:
  1. V Dolomitech můžeš narazit na medvěda.
  2. Fyzicky i technicky náročný výstup na sedlo Passo del Comedón
  3. Bivacco Feltre na této etapě a případně i Rifugio Bruno Boz. Doporučuju dojít až k Rifugiu a ubytovat se v něm/u něj (spaní venku se v této oblasti dost nevyplatilo)


Představ si, že ležíš v noci na zemi ve spacáku a posloucháš zlověstné brumlání nedaleko se pohybující šelmy…Šelmy s pazourou velkou jako tvoje hlava. Šelmy natolik sebevědomé, že se nenechá jen tak zahnat. Od bestie tě dělí jen tenká plachta stanu. A ty nevíš….Nevíš, co dělat. Nevíš, jak se chovat a hlavně nevíš, jak se zachová šelma. A tak posloucháš do tmy a snažíš se určit, jak daleko od tebe se momentálně zvíře nachází. Alespoň, že se neustále “hlásí”. Při každém jeho napůl agresivním a napůl nervózním zvuku tě ale polévá horko. Přijdeš na to, že se jeho vzdálenost mění. Že krouží, přibližuje se. Čím je blíž, tím splašeněji tvoje srdce bije na poplach. Bezmoc je bezbřehá a ty chtě nechtě začínáš propadat panice. Začneš mluvit do tmy…mluvit, ne křičet! S mobilem v rozklepaných rukách ses totiž před chvilkou dočetl/a na internetu, že křik by mohl medvěda spíš vyprovokovat. A tak důrazně a nahlas mluvíš: “Medvěde, di do prdele, my tě tu nechceme…” Tvé jediné zbraně jsou: hlas, internet, kapesní nožík, pepřový sprej, deodorant v plechové dóze a zapalovač. Tak jak s tím naložíš, aby ses z téhle prekérní situace dostal/a….ideálně živý/á?

Moment…jak že jsme se ale do týhle šlamastiky vlastně dostali? Pojďme se nejdřív vrátit o kousek zpátky…

Po příjemné noci u cizího baráčku se vydáváme dál na cestu. Do konce treku už nám mnoho nechybí. Vytrvale prší a mokré kameny strašně kloužou. Na překonávání via ferrat (a že nás jich ještě pár čeká) to nejsou zrovna nejlepší podmínky. I přes nepřízeň počasí a celkovou únavu ale nemáme pocit, že bychom trasu neměli dokončit.

Dnešní etapa je zprvu pohodová – procházíme po úzké vrstevnicové pěšince linoucí se uprostřed skalnatého horského svahu. Obklopuje nás zeleň. Mlžné mraky se melou v kamenných průrvách a my postupujeme dál a dál – pomalu a obezřetně.

Krajina se mění, chvílemi si s deštivým chmurným počasím připadáme jako někde v Británii – jo, nejspíš ve Skotsku. Ne, že bych tam teda někdy byla, ale takhle nějak si ho představuju.

Bivacco Feltre v pozadí

Na obědovou pauzu se před lezavým počasím schováváme do bivaku Feltre. Alespoň se podíváme, jak to vypadá uvnitř….Nic moc, jak už to s těmito horskými úkryty bývá. Za celý dnešní den jsme od rána ještě nepotkali ani živáčka. Konečně si tak užíváme tu odlehlost a samotu, po které vždycky tak pražíme. Ještě nevíme, že za pouhých pár hodin budeme ze všeho na světě nejvíc bažit právě po přítomnosti jiných lidí a po jejich pomoci.

Po obědě se začínáme škrábat na další sedlo – Passo del Comedón (2,130 m.n.m.). Během výstupu se můžeme kochat dech-beroucími výhledy. Teda když se zrovna rozestoupí mraky. Člověk si chvílemi připadá jako v nebesích. A záhy na to jako v pekle.

Než se nadějeme, plazíme se po čtyřech v labilním suťovém svahu. “Tudy to jako vede”? Kameny pod našima nohama sjíždí a s rachotem se řítí dolů, kde následně mizí v nedohlednu hluboké propasti pod námi. Musíme si dávat dobrý pozor, abychom na sebe kameny neshazovali navzájem. Celá takhle situace je zase totálně šílená. V takových chvílích tuhle stezku vážně nenávidim. Cítím, jak mě oslabuje únava. Cítím, že nejsem zcela ve střehu, jak bych měla být a bojím se chyby…škobrtnutí. “Nechce se mi věřit, že tohle je ta cesta“, trvám si na svém. Začneme se pečlivěji rozhlížet kolem sebe a spatříme červenou značku vzdušnou čarou asi 50 metrů nalevo od nás. “Ale no tak! K sakru“. Musíme tedy sestoupit o kousek níž a přetraverzovat zpět na cestu.

V jednu chvíli opravdu škobrtnu. Než se naděju, válím se na zemi a křečovitě svírám kus skály, abych se neskutálela dolů. Uvědomím si, že během pádu jsem zaslechla křupnutí. “No do pr****“. Jedna noha, druhá noha, jedna ruka, druhá ruka…uff, dobrý! Odnesla to ale treková hůlka. “Néééé, moje hůlka nééééééé!”, chce se mi brečet. Odpočívej v pokoji, budeš mi chybět, holka….že jsme spolu prochodily kus světa!

Zrozena v Itálii, pohřbena v Itálii

Celý zbytek dne probíhá ve stejném duchu – v duchu utahaného pachtění se v kamenité pustině za současného moknutí. Vlny euforie střídají momenty zoufalství. Spolu s mojí holí dnes nadobro umřela i naše poslední náklonnost k této trase…a to ještě nevíme, jaký zlatý hřeb si pro nás chystá.

Když se navečer doplazíme celí vyčerpaní a promoknutí na plácek pod stromem na okraji náhodní luční planiny, chceme už jenom 2 věci – 1) najíst se a 2) spát. Stále prší. Abychom vše co nejvíce urychlili, Tomáš staví v dešti stan, zatímco já se pouštím do přípravy večeře. Moc jídla nám už nezbývá. Na výběr máme z instantní hrachové polévky a instantního rizota. Vyhrává rizoto. “Cože? To se vaří 15 minut?!”, zjišťuju s údivem po nastudování návodu na přípravu. To je ale nemilé. Můj žaludek mi ale celkem jasně naznačuje, že vynechat večeři rozhodně nepřipadá v úvahu…Nezbývá mi, než vytáhnout vařič a pustit se do práce. Rizoto probublává a vůně šafránu se line dolů do údolí. Sbíhají se mi sliny….

….A nejenom mně….

Konečně v teple a v suchu. Přestalo dokonce i pršet. Je sice teprve osm večer, ale já už jsem zachumlaná v hřejivém spacáku a začínám se pomalu nořit do sladkého bezvědomí hlubokého spánku. Konečně za celý den můžu říct, že mi je příjemně. Tak na dvě minuty. Z lahodného klimbání mě totiž najednou vytrhne již neblaze známý zvuk. VUBŮŮŮ…GRRRRRR. Zvuk zvířete, které rozhodně není jelenem….ani veverkou. Nezaměnitelný zvuk. A tentokrát je nějak SAKRA BLÍZKO!

Ještě v polospánku zamumlám: “Zase nějaký zvíře“…Pak mi to celý dojde. Vyděšeně se vztyčím se na loktech a ve tmě mžourám po Tomášovi. “No já to slyšim!”, odvětí nervózně, lehce popuzeným tónem. Vidím jeho kamenný výraz a nehybné do tmy hledící oční bulvy. “Pche…tady máš tu svojí VEVERKU!”, blýskne mi hlavou škodolibá a naprosto zbytečná myšlenka. Na malý okamžik mě ale ta ironie skoro rozesměje. Úsměv mi ale zamrzne na tváři hned v dalším okamžiku, kdy napjaté ticho prořízne další zabručení bestie nacházející se odhadem jen pár metrů od našeho stanu….a tak začíná ta nejděsivější a nejdelší noc našich životů. Noc, na kterou se jen tak nezapomíná.

Klid“, říkám nahlas spíš proto, abych uklidnila sama sebe. “Vždyť víme, co dělat při setkání s medvědem“. Teda to jsem si alespoň myslela. Tomáš začíná rychle vyhledávat na internetu rady, jak se chovat v takové situaci. Já nemám signál. Nic z toho, co nachází, nám ale moc na klidu nepřidá. Je to směsice navzájem si odporujících informací. S každou radou, jako bychom se pouze propadali do hlubších a hlubších kruhů pekla. Celé to probíhá asi nějak takhle:

My: “Tak budeme mluvit.”

Internet: “Mluvte nahlas a důrazně.”

také Internet: “Mluvte klidně, jemně a monotónně, ať zvíře nerozčílíte”. Hlavně nekřičte!

také Internet: “Křičte. Zvíře tím zaženete

My: “Kdyby bylo nejhůř, máme alepsoň pepřák

Internet: “Běžný pepřový sprej (na obranu proti lidem) na medvědy NEFUNGUJE, musíte mít speciální medvědí sprej s jiným složením a obsahem caipsicinu”

My: “Ty vole, no tak uděláme oheň…Plamenomet…Deodorantem a zapalovačem.

Internet: “Oheň medvědy spíše přitahuje, probouzí v nich zvědavost”

My: “Tak kdyby zaútočil, budeme dělat mrtvý, to se přece obecně doporučuje”

Internet: “Ano, ale to platí pouze v případě, kdy se s medvědem setkáte ve dne tváří v tvář. V takovou chvíli pro něj představujete hrozbu. Pokud si lehnete na zem a budete předstírat vlastní smrt, tuto hrozbu odstraníte a medvěd si nejspíš půjde po svém. Pokud se ale medvěd rozhodne např. vlézt vám do stanu, to je jiná situace. V tu chvíli je to jeho vědomé rozhodnutí a vy pro něj představujete kořist, nikoliv hrozbu. V takové chvíli bojujte a braňte se, jak jen můžete”

My: “Bojujte? Braňte se? A jak asi? Děláte si prdel?

VHRUM VHRUM…BRRÁÁH, ozývá se zatím z venku. “Oni jsou tu dva.“, odlepí na chvíli Tomáš zrak od mobilu. “COŽE? Nene!!!“, kroutím nevěřícně hlavou, zatímco se snažím ovládnout třas mého těla. Zaposlouchám se pozorněji. “A jo, fakt, že jo“. Jedno mrumlání se ozývá napravo od mojí hlavy, druhé pak v odpovědi odněkud zleva od našich nohou. Druhý medvěd zní ale jakoby z větší dálky. “No do prd***!“, vyhrknu už polo-hystericky. “Povídám ti, že jestli dokážou vycítit strach, tak jsme v hajzlu. Protože ten můj musí být cítit tak na sto honů…

Nepanikař, nepanikař, nepanikař“, říkám si nahlas. Zuby mi cvakají o sebe, jak celé moje tělo nekontrolovatelně vibruje.

Tady píšou, že prej nemaj rádi kovový zvuky“, říká Tomáš. “Ale taky píšou, že každej medvěd je individuální osobnost a co platí na jednoho, nemusí platit na druhýho”, dodává. Jeho netečnost a rozvážný t´on mě trochu uklidňují. “Hm, OK…kov, kov…kov…kov”, běhá mi splašeně hlavou. Začnu šátrat v batohu po cestovním deodorantu v plechové dózičce. Pak o ní ze všech sil začnu břinkat kapesním nožem.

GRRRR…BUHŮŮ….”Sakra Tome, on se přibližuje!

“Medvěde, jdi do prdele, my tě tu nechceme“, spustíme už oba naráz, zatímco já nepřestávám mlátit do plechové lahvičky.

Youtube!“, vykřiknu na jednou. “Honem, najdi tam nějaký kovový zvuky“.

Dobrej nápad.

Tumáš, hajzle“, prohlásí Tomáš, načež spustí na plný pecky video, v němž někdo mlátí do nádobí. Já se jen krčím a doufám, že se do plachty stanu u mojí tváře z ničeho nic nezaryje obří dráp.

Příšerná hlasitá kakofonie zafungovala. Když video po chvíli ztlumíme, slyšíme, že se medvěd o něco vzdálil.

Tohle video spustíme za celou noc ještě asi tak 12x. Po nějaké době už přestává fungovat a my jsme nuceni nasadit těžší kalibr – METAL (Šmajdalfe). Kdykoli se medvěd příliš přiblíží, pouštíme anime battle music v kombinaci s Yungbludovým songem Machine Gun, což je jediná trochu drsná písnička, kterou mám staženou v mobilu. Myslím, že tomuhle songu dost možná vděčím za svůj život. Díky, Yungblude!

Takhle to probíhá celou noc. Celou dlouhou noc trávíme tím, že se v bezbřehé frustrující zoufalosti snažíme odehnat dva medvědy od našeho stanu. Hlasitým mluvením, metalem, Youtubovými videy a třískáním plechovými předměty o sebe. Tahle agónie trvá celých 10 hodin. Ano…10 hodin, to je 600 minut nebo taky 36,000 sekund nepřetržitýho stresu. 10 hodin permanentního strachu o vlastní život. 10 hodin šílenýho nervovýho vypětí. 10 hodin zoufalství. 10 hodin pekla, které bych nikomu na světe nepřála zažít.

A co se stalo po těch 10 hodinách? Tedy potom, co zvířata konečně v 6 ráno nadobro odtáhla? Moje tělo už to přestalo zvládat a já začala mít pocit, že mi každou chvíli explodují střeva. Ještě 40 minut jsem strávila s oroseným čelem v šílených křečích….protože vylez ven, že jo….když vůbec netušíš, kde se ty bestie nacházejí. Taky jsem se popravdě dost bála, že je vykonáním potřeby přilákám zase zpátky. Upřímně nevím, jestli byl horší ten zápas s medvědy nebo s vlastní peristaltikou. V 6.40 už jsem ze stanu vážně vylézt musela…Bylo to jen tak tak.

Když nad tím tak zpětně přemýšlím, opravdu nedokážu posoudit, co se tam tu noc dělo. Co signalizovaly zlověstné zvuky, kterými nás medvědi celou noc oblažovali?Hádali se mezi sebou? Jestli jo tak o nás (jako o kořist)? Nebo o teritorium? A nebo jsme je vlastně zas tak nezajímali a řešili si vlastní neshody? Byli naštvaní? Báli se? Nebo byli “jenom” zvědaví? Přilákala jsem je tím zpropadeným rizotem? Nebo by přišli i tak? Nic z toho nevím a asi se to ani nikdy nedozvím. Co ale vím od této osudové noci je, jak je vážně strašně krásný být naživu…Jo, a taky vím moc dobře, co to znamená “posrat se strachy”.

Přátelé, buďte na sebe opatrní! A pokud trekujete v zemi, kde žijí medvědi, tak se podle toho chovejte, ať nedopadnete jako my. (A nebo alespoň minimalizujete šance). Treku zdar!

ALTA VIA 2 DOLOMITES, DAY 10


Lessons learned and summary:
  1. You CAN encounter a bear in the Dolomites.
  2. Physically and technically demanding ascend to Passo del Comedón
  3. Bivacco Feltre and Rifugio Bruno Boz at this stage. I recommend to end the stage at Rifugio and stay there for the night. Wild camping in this area turned out to be a very bad idea.


Imagine this: You are lying on the ground in your sleeping bag, listening to lurid sounds of a wild beast moving around. A beast with a paw of a size of your head. A beast so confident that you are constantly failing to cast it out. All that stands between you and the animal is a tin tarp of your tent….The worst thing is that you have no clue….no clue what to do and especially no clue what the animal will do. And so you’re just lying there, listening into the dark trying to guess how far from you the animal currently is. Good that it’s so vocal all the time. But each horrific sound it makes sends shivers down your spine. You can hear that its distance is changing. That it moves around, closer and closer. The closer it gets, the more violently your heart beats in a foreceful alarming manner. The helplessness is boundless. You are slowly starting to panic. You begin to talk….talk, not scream ! With a phone in your shaking hands, you have just read on the internet that screaming could provoke the bear. And so you speak loudly: “Hey Bear, go to hell, we don’t want you around here…”. Your only weapons are: your voice, internet, a small pocket knife, pepper spray, deodorant in metal tin and a lighter. So what you’re gonna do in order to get out of this…ideally alive?

Wait a minute….how the heck did we even get into such trouble in the first place? Let’s take a step back….

After a pleasant night next to someone else’s house, we depart. It rains persistently and the wet stones are incredibly slippery…not the greatest conditions for via ferratas. And you bet there still are some ahead. Despite the poor weather conditions, we do not feel like we shouldn’t finish this trail.

Today’s stretch is fine at first – we walk on a thin path meandring in the middle of a rocky hillside. We are surrounded by greenery. The foggy clouds are shuffling around and we are moving forward – slowly and cautiously.

The landscape is changing. In certain moments we feel like if we were somewhere else. In another country. Like in Great Britain for instance…Scotland, maybe. Not that I would have ever been there but this is how I would imagine it.

Scottish-like landscape with Bivacco Feltre in the back

We hide from the crawly weather in the Bivacco Feltre and make lunch there. At least we can see how it looks inside…Not great but that’s how it usually goes with these mountain shelters. We haven’t met anyone since the morning yet. We can finally enjoy the remoteness and loneliness we always long for. We do not know that in only few hours time, we would give anything for having other people around…for someone to come and rescue us.

After lunch we begin to scramble to other pass – Passo del Comedón (2,130 m.n.m.). As we go up, we take a pleasure in breath-taking views. At least when the clouds disperse. It feels like heaven….and soon enough like hell again.

Before we know it, we are crawling on all fours in the middle of slope of unstable scree. “Are we sure this is the way?”. The rocks keep slipping under our feet and hands and dash down with a great rattle, disappearing in the deep vast chasm underneath. We have to be careful not to throw the rocks on one another. This whole situation is totally crazy again. These are exactly the moments when I hate this trek. I feel the tiredness weakening me. I feel I’m not as vigilant as I should be and I’m afraid of making a mistake…of stumbling. “I can’t believe this is the right way“, I insist. We take a careful look around and notice a red markings about 50 meters to the left of us. “Oh, c’mon! Damn it.” We have to go down a bit and traverse all the way back to the trail.

At one point I stumble indeed (self-fulfilling prophecy). Before I know it, I’m lying on the ground, clutching firmly on a rock to prevent myself from rolling down. I realize that I’ve heard a crunching sound. “Shit!“. One leg, second leg, one arm, second arm…ufff, all good! One trekking pole is broken in half though. “Nooo, not my trekking pole!” I feel like crying but I manage to hold the tears. Rest in peace girl. I’ll miss you. We walked a piece of world together!

Born in Italy, died in Italy…RIP my dear pole

The rest of the day is all about tiresome toiling and moiling in the middle of a rocky emptiness while being rained on. The waves of euphoria mix with moments of desperation. Together with my trekking pole, the last feelings of sympathy towards this trail definitively died today….and I have no idea yet at this point in time what it still prepared for us.

We finally decide to break a camp at around 7 pm. We find a little spot under the tree on the border of a meadow. We are exhausted and we only want 2 things – 1) eat, 2) sleep. It’s still raining. To speed up the process, Thomas is building a tent while I begin with dinner preparation. We do not have much food left. We can chose either an instant soup or an instant risotto. “What? 15 minutes cooking time?!”, I make an unpleasant discovery as I read the instructions. That sucks. My stomach evinces clearly that skipping the dinner is not an option….Therefore, I grab my stove and begin to cook. The risotto simmers and the saffron aroma wafts through the whole valley. It makes my mouth water…

…And not only mine….

Wrapped up in my sleeping bag, I finally feel dry and cozy. It even stopped raining. Even though it’s only 8 pm, I’m already beginning to dive into the sweet unconsciousness of a deep sleep. For the first time in the day I feel comfy. For two minutes or so. Suddenly, I’m torn out of the soothing snoozing by a disturbingly familiar sound. VUBÚÚÚ….GRRRRR. A sound of an animal that is certainly not a deer….nor a squirell. Unmistakeable sound. But this time it’s DAMN CLOSE!

Still half-asleep I mumble: “Some animal again”…Then I realize what’s going on. I bolt up on my elbows, blinking at Thomas in the dark. “I can hear that!”, he replies nervously with slightly riled tone. I can see his dead pan and eyes opened wide staring into the darkness.”Bam…there you have it….your SQUIRELL!”, a spiteful thought enters my mind. For a tiny little moment it almost makes me laugh. A smile on my face freezes in the very next second as another groan of the beast moving around just few meters far from our tent cuts the silence…and so begins the longest and the most terrifying night of our lives. A night that is hard to forget.

“Keep calm”, I say aloud…mostly to calm down myself. “We know what to do during bear encounter”. At least that’s what I thought. Thomas begins to quickly google some tips on how to behave in such situation. I don’t even have a connection. What he finds doesn’t add much comfort. It’s a mix of contracting information. With each piece of advice we are sinking into deeper and deeper shit. It goes like this:

We: “Let’s talk loudly.”

Internet: “Talk forcefully in a loud voice”

also the Internet: “Talk in a mild soothing voice not to infuriate the animal. Do NOT scream!

also Internet: “Scream. Chances are you will repel the bear.

We: “If things would go wrong, at least we do have a pepper spray.

Internet: “Common pepper spray (used for defense against people) DOES NOT work on bears. You need to have a special bear spray with different contents and caipsicin quantity”

We: “The heck?! Well so we will make a fire….like a flamegun…with lighter and deodorant.

Internet: “Fire attracts bears. It provokes their curiosity.

My: “OK, so if he attacks, we will play dead….That is generally recommended, no?

Internet: “Yes. But playing dead is recommended if you encounter bear face-to-face on the trail. In such case you respresent a threat for the bear. If you lay down on the ground and pretend your own death, you eliminate the threat. Bear is likely to mind his own business after a while. If, however, a bear decides to enter your tent for example, that is a completely different situation. It was his conscious decision and at that moment you represent a prey, not a threat. If that happens, just fight with whatever you can.”

We: “Fight? With whatever you can? But HOW? Are you kidding me?

VHRUM VHRUM…BRRÁÁH, resounds from the outside. “There are two of them“, says Thomas as he takes his eyes off the phone’s screen. “WHAT? No, no way!!!“, I shake my head disbelievingly, while trying to get the shivering of my entire body under control. I listen more carefully. “Indeed, there are two of them.” I can hear a roaring sound to the right of my head. A moment later, I can hear another vocal expression from somewhere to the left of our feet. The second bear seems to be a bit further away. “Holy sh***!“, I scream out slightly hysterically already. “I’m telling you, if these bastards can smell a fear, then we are fucked. Because mine must be stinking for miles”

“Don’t panic, don’t panic, don’t panic”, I’m telling myself out lound. My teeth chatter as my body shakes and shivers uncontrollably.

They write here that bears don’t like metallic sounds“, Thomas says. “But also they mention that each bear is a unique personality and what works on one doesn’t have to work on another”, he adds. His stoic and staid tone calms me down a little bit. “Mhmm, OK, metal, iron, metal…”, my brain jumps from one thought onto another. I begin to fish for something in my backpack. I fetch a travel size deodorant in a metal flacon and my pocket knife and begin to clink and clank with those two things.

GRRRR…BUHŮŮ….”Goddamn it, Tom, he’s getting closer!

Bear, bear, go to hell, we don’t want you around here“, we both begin to shout while I keep banging the metallic flacon.

“Youtube!”, I blurt out. “Quickly! Play some metallic sounds”

Good idea!”

“Here you go, bastard“, says Thomas as he plays a video of someone banging on a cookware at full blast. I cringe in my sleeping bag hoping that the the tarp of the tent next to my face won’t get ripped suddenly by a huge claw.

Terrible loud cacophony of sounds worked out well. When we stop the video after a while, we hear the bear from a further distance.

We play this video about 12 times during the night. After few hours, it slowly stops working and we are forced to employ heavier weapons – METAL. Whenever the bear comes too close, we play anime battle music in combination with Yungblud’s Machine Gun which is the only rougher song I do have downloaded in my phone. I think I partly own my life to this song. Thanks, Yungblud!

This is how it goes the whole night long. We are spending the night by trying to repel two bears from our tent. By loud voices, metal music, Youtube videos and banging on things. It is desperate and frustrating. This agony lasts for 10 hours. Yes…10 hours, that’s 600 minutes or 36,000 seconds of ceaseless stress. 10 hours of permanent fear…fear for our own lives. 10 hours of insane mental strain. 10 hours of desperation. 10 hours of hell which I wouldn’t wish anyone to experience.

And what happened after those 10 hours? After the beasts finally left for good at around 6 in the morning? My body stopped “holding its shit together” and I started feeling like my guts are going to explode. I spent another 40 minutes with dewy forehead in painful crunches. Having no clue where the bears could be, I was still too terrified to go out of the tent . I was also afraid that by doing my needs, I could attract them back. Honestly I’m not sure what was worse – whether the fight with bears or the fight with my own gut. At 6.40 I really had to get out.

….And it was a near miss.

In retrospect, I wonder what was really happening there that night. What did the terrible bear sounds mean? Did they fight among themselves? If so was it for us (like a prey)? Or for territory? Or maybe we just didn’t interest them whatsoever and they were only handling their own disputes….? Were they angry? Afraid? Agressive? Or simply curious? Did I entice them with that bloody risotto? Or would they come anyways? I guess I will never know. What I do know since that night though is how beautiful it is to be alive….And I also know the true meaning of the phrase “to shit one’s pants with fear“.

My dear friends, be careful. And if you are trekking in a bear country, behave accordingly so that you don’t end up like we did. (Or at least minimize the chances). Happy trails!

ALTA VIA 2 DOLOMITY, DEN 9


Postřehy a souhrn trasy:
  1. Bivak (Carlo Minazio) a 2 rifugia (Rif Treviso a Rif Cereda) na této etapě
  2. Fakt nechutnej kopec za rif Treviso
  3. Pobyt v rifugiích nutno rezervovat dopředu + dodržovat proti-covidová opatření (r. 2020)
  4. Za Passo Cereda není poměrně dlouhou dobu žádné vhodné místo ke kempení.


Noc na trávě v zakletém údolí pod masivem Cima Canali byla příjemná. Vlastně to dost možná byla ta nejlepší noc ze všech. Ráno je ovšem frišné. Pomalu se balíme a vyrážíme dál na cestu. Čeká nás teď asi kilometrový sestup. Člověk by se zaradoval, že si alespoň odpočine…až na to, že dolu to snad bolí ještě víc než nahoru. Především moje koleno si to vyloženě užívá.

Jeden z větších kusů letadla

Cestou narážíme na další pozůstatky letecké nehody z roku 1957. Letadlo Lockheed P-2V6 Neptune tehdy v nadmořské výšce 2,650 m.n.m narazilo do horské stěny skalního masivu.

Tragédii údajně zapříčinilo špatné počasí a špatná kalibrace systémů. Vyžádala si tehdy 11 životů. Jeden kus letadla ležící nedaleko pěšiny je obzvlášť masivní. Vrcholnou připomínkou smutné události je pak pomník sestavený z nahromaděných kusů letadla, které lidé postupně snášeli z hor. Ten se nachází u bivaku – Carlo Minazio (2,292 m.n.m).

Části letadla nahromaděné u pomníku letecké tragédie

U bivaku se taky na šňůře suší pár kousků oblečení. “Hele, asi tu někdo je“, prohodím, zatímco si zkoumavě prohlížíme letecký památník. A opravdu, po několika minutách z rifugia vylezou dva muži středního věku. Jejich batohy jsou snad ještě větší než ty naše…a to už je co říct. Soudě podle retro designu, už asi mají taky leccos za sebou (ty batohy).

Bivac Carlo Minazio

Slézáme dál do údolí Valle del Pelle. Na jeho dně teče řeka. Byla jsem vcelku odhodlaná spáchat u ní nějakou hygienu….odhodlání se ovšem vypařilo jak pára nad hrncem v momentě, kdy jsem v řece smočila první prstíček. “Tak tohle nedám…To je snad ta nejstudenější voda na světě! No nic, alespoň přemáchneme ponožky a nasvačíme se.” Co, řekl někdo “svačina”? Můj žaludek se svírá v bolestivých křečích. “Hikers hunger” (tedy vlčí “turistický” hlad) už na nás po několika dnech obrovského energetického výdeje útočí v plné síle. Je neukojitelný. Musíme ale šetřit se zásobami. Zas tolik jich totiž nemáme a musíme s nimi již vystačit až do konce treku. S velkou dávkou sebezapření se tedy spokojím s jedním krajícem chleba a několika plátky salámu. Zbytek jídla radši rychle uklízím zpátky do batohu, aby mi zmizel z očí. Nezbývá než se smířit s vlastním smradem a kručícím žaludkem a vydat se dál na cestu.

Od řeky stoupáme zase do kopce. Dostáváme se tak k rifugiu Treviso, které je, k našemu příjemnému překvapení, ještě stále otevřené. Zastavujeme se tam na tradiční limón-soda a pivo. A k tomu ještě na jednu Rittersportku, kterou ihned spořádám na posezení. Od rifugia pokračujeme chvilku po příjemné rovné lesní cestě…to tady skutečná vzácnost! Netrvá dlouho a dojdeme k rozcestníku. Zatímco Alta Via směřuje dál do prudkého kopce (jak jinak), příjemná lesní pěšinka směřující dolů z kopce by nás zanedlouho dovedla do civilizace. Naše pohledy se střetnou a mně je úplně jasné, že myslíme na totéž. “Kašleme na to, jdeme pryč.” Sprcha, jídlo, postel, teplo a sucho….to je sakra lákavá představa!

Nakonec ale pokušení odoláme. Přece to nevzdáme, když nám zbývají už pouhé 3 dny do konce. Vlastně 2 a půl. Byla by škoda se na to vykašlat, když už jsme tak blízko cíli….

Tak teda vzhůru!

Fakt nechutnej kopec

Už po pár metrech pociťuju únavu a slabost. Kopec je velmi dlouhý a dává mi zabrat. Přestože není nějak obzvlášť teplo, shazuju ze sebe skoro všechno oblečení. Do uší nasazuju sluchátka. Tomáš je daleko přede mnou. Stoupání je nekonečný, fakt nekonečný. Ke každému kroku se musím pobízet. A to je pořád teprve dopoledne…Na vrcholu kopce doslova padnu.

Vyčerpání

Zatímco se snažím vydýchat a oblíct, pozoruju, jak se k nám z údolí žene těžká šedá mlha. Zanedlouho nás začnou skrápět malé kapičky studené vody. I přes to se rozhodneme dát si na sedle oběd. Vaříme plněné tortelliny. Teplý jídlo fakt bodne.

Během celého odpoledne nás pak na cestě provází déšť a mlha. Až k večeru se zase začně rozjasňovat a za šedivými mraky se začnou čas od času objevovat malé kousíčky modré oblohy.

Procházíme zvláštní, z větší části opuštěnou (nebo minimálně hodně vylidněnou) osadou v Passo Cereda. Název je vcelku trefný, neb je opravdu docela šeredná :). Míjíme i další rifugio. I když nemáme nejmenší potuchu, kde strávíme dnešní noc, do rifugia se nehrneme. Ne, že bychom snad pohrdli střechou nad hlavou a teplou sprchou…ale odrazují nás proti-covidová opatření (např. nutnost zakoupení jednorázového povlečení či obalu na spacák), která by celý pobyt zkomplikovala a prodražila. Já osobně už bych se ráda někde utábořila. To ale nebude tak jednoduchý. Před námi je totiž několikakilometrový úsek lesní zpevněné cesty. Na jedné straně se tyčí prudký svah, na druhé straně je sráz. Když už se sem tam najde nějaká rovinka, je na ní z cesty nebezpečně moc vidět. Nezbývá než zatnou zuby a kráčet dál a dál.

Kolem osmé večer dorazíme k malebnému malému domečku s výhledem na hory. Za ním se nachází parádní rovný plácek přímo stvořený pro stan. Máme v úmyslu zkusit si vyžádat povolení vlastníka k utáboření se na jeho pozemku. Klepeme tedy na dům a snažíme se někoho dovolat. Nikdo se neozývá. Po chvíli si povšimneme cedule vyvěšené za oknem: “Vendesi” – “Na prodej”. Aha, tak tady se asi nikoho nedovoláme. Pravděpodobnost, že se tu touhle dobou takhle při pondělku někdo objeví, nám připadá malá a tak prostě drze stavíme stan na plácku za domem. No jo, zoufalá situace si žádá zoufalé činy. A kdyby náhodou opravdu někdo přišel, máme plán. Budeme dělat, že se zajímáme o koupi domu a chceme si to místo nejdřív “ozkoušet”….ve stanu. To nám s naším momentálním bezdomoveckým vzezřením (a odérem) jistě každý bez problémů uvěří…

Večer u malebné chatičky

ALTA VIA 2 DOLOMITY, DAY 9


Lessons learned and summary:
  1. Bivouac (Carlo Minazio) a 2 rifugios (Rif Treviso a Rif Cereda) on this stage
  2. Long and hard ascent after Rif Treviso
  3. Stay at rifugios should be booked up-front; COVID precautionary measures in place (year 2020)
  4. Lack of good camping spots after Passo Cereda


The night in the “cursed valley” under Cima Canali massif was quite pleasant in the end. Actually, it was the most pleasant night so far. The morning is chilli though. We pack our staff and depart. We need to descend all the way to the bottom of the valley – that means about 1,000 meters altitude loss. One would think he will at least get some rest…But going down usually sucks even more than going up. At least my knees definitely think so.

One of the bigger plane pieces

Descending to lower elevation, we encounter other remains of the 1957 plane crash. Back then, Lockheed P-2V6 Neptune plane crashed into the mountain wall in around 2,650 meters above sea level. The tragedy was reportedly caused by poor weather conditions and wrong calibration of the navigation systems. It claimed 11 lives.

One piece of plane lying near the path is particularly massive. The ultimate commemoration of the sad event is a monument built from the pieces of plane brought down from the mountains. It is found next to the bivouac – Carlo Minazio (2,292 m.a.s.l.).

Remains of the plane pilled up next to the memorial stone

As we approach the bivouac, we notice pieces of clothes drying out on a clothes-line. “Look, it seems like someone is inside“. Few minutes later, two middle-aged men exit the bivouac. Their backpacks are possibly even bigger than ours…a that’s something. Judging based on the retro design, they’ve certainly been through a lot (I mean the backpacks).

Bivouac Carlo Minazio

We descend further down to the Valle del Pelle. There’s a river at the bottom of the valley. I was quite determined to do some hygiene there…this determination, however, dies the very second I dip my finger in the water. “No, there’s no way I’m doing this….this is like the coldest water on Earth!. “Well, let’s at least rinse our socks and eat something.”

Did someone say “eat”? My stomach twists with painful cramps. Hikers hunger is hitting us big time already after those few days of immense caloric output. It is insatiable. We have to be careful with our food supplies though. There’s not that much left and we need to get by with it all the way till the end of the trek. With a big dose of self-denial I settle for a piece of bread and few slices of salami. I quickly put the rest of the food into the backpack to avoid temptation. Well, what can we do…I guess nothing but to accept our faith of being stinky and hungry hikers and move on.

We need to climb a little bit back up again to rifugio Treviso. To our pleasant surprise, it is still opened. We stop by for a traditional limón-soda and beer. And also for a Rittersport chocolate which I eat immediately in one sitting. After that, we continue. We walk on an easy flat forest path…this is a real rarity here on Alta Via! But it doesn’t take long before we reach a crossroads. While Alta Via leads all the way up to a steep hill (what a surprise…), the pleasant forest path continues down the hill and would bring us to a town soon. Our eyes meet and I can see we’re thinking about the same thing. “Screw it! Let’s go home.” Shower, food, bed, warmth, dry and clean clothes…..that’s a tempting image for sure!

We manage to resist eventually. We can’t give it up now when we only have 3 more days until the finish line. 2 and a half actually. It would be a pitty to call it a day when we are so close…

Let’s do this!

Really hard climb

After just few meters into the climb, I already feel the tired and weak. This goddamn hill is very long and it exhausts me. Despite the relatively chilly temperature, I take off almost all layers of clothes. I’m overheated and all sweaty. Thomas is somewhere far far ahead. The climb is never-ending….I know I say this about every second hill or so but this one truly seems never-ending to me. I need to spur myself on the whole time. And it is now still only morning…When I reach the pass, I literally drop down dead.

Exhaustion

While catching my breath and dressing up, I watch heavy grey mist rising up towards us from the valley. Drip, drip, drip. Before we know it, small cold raindrops are falling down on us. We decide to make a lunch before moving on regardless. We make some tortelliny with meat filling. Warm meal hits the spot. Those are exactly the moments when I don’t understand how hikers can get along just with cold-soaking.

We are accompanied by rain and mist throughout the whole afternoon. Only towards the evening, the sky begins to clear up again. From time to time a piece of blue sky peeps through the clouds.

We pass by an odd, mostly abandoned (or at least very quiet) settlement in Passo Cereda. We also go past another rifugio. Even though we have no idea where we are going to spend the night today, we do not even consider staying here. Not that we would turn down a warm shower and a roof over our heads but we are discouraged mostly by the COVID precautionary measures (for instance a need to buy a single use sheets or a sleeping bag sac) which would complicate the whole stay and make it more expensive. Furthermore, it is unclear if we would succeed without a reservation anyways.

Thruth is, I would like to pitch camp as soon as possible. As it turns out, this won’t be a easy thing to do. Ahead of us is a few kilometer long section of a forest road. On one side, there is an uphill slope, on the other side a downhill slope. No flat spot as far as eye can see. And whenever we find one, it is very visible from the road which is something we don’t like. There’s nothing left to do than to grit our teeth and keep moving.

Around 8 p.m. we reach a picturesque small house with mountain view. Behind it, there’s a perfectly flat spot….just right for a tent. We indend to ask the owner for a permission to stay for the night. We knock and knock but no one is opening the door. After a while, we notice a sign behind a window saying: “Vendesi” – “For sale”. “Ah, OK, I don’t think anyone is home“. The chances of someone suddenly appearing here on Monday evening seem pretty low to us. Therefore, we decide to stay either way. Without further hesitation, we build our tent on a ground behind the house. Desperate situation calls for a desperate action. And if someone would arrive afterall, we do have a plan. We will simply pretend that we are interested in buying this little house and we wanted to experience this place first…in a tent. Considering our current “homeless look” (and smell), I’m pretty sure anyone would fall for this story….definitely….without a single doubt.

An evening by the picturesque mountain house

ALTA VIA 2 DOLOMITY, DEN 8


Postřehy a souhrn trasy:
  1. 2 rifugia na této etapě – rif Rosetta, rif Pradidali
  2. Možnost doplnění zásob v městečku San Martino di Castrozza
  3. 20. září – poslední den sezóny. Zavírá většina rifugií, končí provoz lanovek.


I přes veškerou včerejší snahu vybrat co nejrovnější plácek, jsme v noci dost sjížděli. Nebyli jsme jediní, kdo zakempili v údolí kozorožců. Několik set metrů od nás si pod obrovským kamenem postavili stan nějací kluci. Když kolem nich ráno procházíme, teprve se soukají ze stanu. Těžko se mi věří tomu, že někdo má ještě pomalejší rána než my.

Den začínáme poměrně prudkým výstupem. Jsme obklopeni kamenitou pustinou. Celá zem je vlastně jedna velká skála. Jeden šutr. Připadáme si tu jako na Marsu.

Pustina

Záhy po té, co se vyškrábeme na kopec, dorazíme na rifugio Rosetta (2,581 m.n.m.) nacházející se v blízkosti lanovky, kterou se hodláme nechat svézt do městečka San Martino di Castrozza. Tam máme v plánu dozásobit se na zbytek cesty. Dáváme jeden rychlý Radler a espresso na rifugiu. Je tu neobvykle vysoká koncentrace mladých lidí s velkými batohy, kteří jdou evidentně taky někam kempit. Však jsem to říkala, že to s tím zákazem stanování nebude zas takový drama. K refugiu se pomalu začínají od lanovky valit davy lidí. Čas dopít a jít.

S lanovkou jsme měli ohromné štěstí. Během cesty se dozvídáme, že dnes (20.září) je poslední den sezóny a tedy i poslední den, kdy je lanovka v provozu! Uff, to bylo těsný! Skoro se nám zase vymstila naše neochota plánovat dopředu. Ale dopadlo to výborně, jen jsme o € 25/osobu za lanovku lehčí. Nicméně nám to ušetřilo minimálně den času a spoustu energie. A především – máme nakoupeno! Představa, že bychom museli sejít do města po svých a pak se zase pachtit zpátky nahoru s plně naloženými batohy je značně nelibá.

Městečko samotný nám připadá jako jeden z těch rádoby luxusních resortů….nevkusný pozlátko bez duše. Je to v podstatě jenom shluk hotelů obklopující úzkou silnici. Sem tam nějaký krámek nebo restaurace. Jinak hotel vedle hotelu. To´t vše. I tak jsme ale vděční, že jsme sem mohli zavítat a sehnat si jídlo. S batohama nacpanýma sladkostma a těstovinama upalujeme (no spíš se ploužíme) zpátky k lanovce. Zanedlouho už opět procházíme kolem rif Rosetta a napojujeme se zpátky na trail. Mise splněna.

Odpoledne nás čeká ještě jedno rifugio – rif Pradidali (2,278 m.n.m.). Motá se okolo něj velké množství horolezců a panuje tam uvolněná atmosféra. Zastavujeme se tu na krátkou pauzu. “Hele, máme tady dokonce rezervovaný stůl, asi nás očekávali”. “No jo…až si u něj chvíli posedíme, rozhodně kanály připomínat bude“, vtípkujeme.

Stůl pro smraďochy

Mysleli jste si, že v Itálii není možný narazit na hnusnej Aperol? Já taky a byla to chyba! Dávám si jeden na rifugiu…ten nejhorší v mým životě. Ale alespoň mi trochu otupí smysly a nepropadám tak depresi z dalšího šílenýho stoupáku, kterej nás teď čeká.

A že stojí za to. Opět si připadáme jako na cestě do Mordoru. Ocitáme se uprostřed kamenné pustiny obklopeni hustou mlhou. Kromě nás nikde ani živáčka. Během cesty vedeme tematický hovor. Tomáš mi pokládá množství kvízových otázek, aby prověřil moji znalost Pána prstenů. No není to popravdě žádná velká sláva. Asi si to budu muset přečíst. Rozhodně to ale umocňuje naši představu, že jsme se octli v nějakém jiném světě. Jsem vděčná za mlhu i rozptýlení. Před námi se totiž objevuje další šílená ferrata. Téměř kolmý výstup po skále. Člověk by si pomyslel, že už musíme být na ty proklatý ferraty zvyklí…ale nejsme. Pořád jsem z nich dost nervózní, obzvlášť s plnou náloží na zádech. V hlavě si opakuji svoje zlaté ferratové pravidlo: “NEpanikař, NEohlížej se, NEpadej”. Jak prosté…

Když konečně dolezeme do sedla – Passo delle Lede, jsme odměněni vskutku krásným výhledem…

Kecám, vidíme pěkný prd. Ale co, hlavně když už nebudou žádné další ferraty…alespoň dneska. Po překonání sedla začínáme sestupovat do údolí, ve kterém narážíme na pozůstatky letecké havárie z roku 1957. Tady se válí kus motoru, tam zas kus pláště letadla…Musím říct, že mi z toho běhá mráz po zádech.

Když sestoupíme ještě o něco níž a konečně tak utečeme mrakům, otevře se nám (tentokrát už opravdu) nádherný výhled. O moc dál už nedojdeme. I přes mrzkou kilometráž toho máme pro dnešek až dost. Uvelebíme se na příjemně rovném travnatém plácku. Během vaření večeře jsme svědky dalšího mrazivého výjevu…Záchranné akce v přímém přenosu! Najednou se nad našimi hlavami vynoří vrtulník a začne kroužit kolem špičatého vrcholu hory Cima Canali. Vrchol je zahalený v husté mlze. Pozorujeme vrtulník, jak se do ní několikrát vnoří a zase se objeví. Hlavní akce probíhá na druhé straně skály. Nicméně i tak můžeme vidět, že se vrtulníku po několika minutách kroužení podařilo přilepit se ke skále, nabrat zachraňovaného (nejspíš nějakého lezce), odlepit se a odletět pryč. “Fůůůha, skoro jsem se z toho zapotila“, pronesu, zatímco stále šokovaně hledím na vrcholky skal, které jako ostré břity krájí oblohu. “Tohle místo je nějaký začarovaný”, říkám si. “Nejdřív letecká nehoda a teď takový drama na dobrou noc“. Celá akce mi připomněla důležitost pokory vůči horskému prostředí a opatrnosti během pohybu v něm. Zrovna tak ve mě vzbudila pocit obrovského respektu a obdivu k lidem, kteří neváhají nasadit své vlastní životy ve snaze zachránit něčí jiné….

ALTA VIA 2 DOLOMITES, DAY 8


Lessons learned and summary:
  1. 2 rifugios at this stage – rif Rosetta, rif Pradidali
  2. Ressuply possibility in San Martino di Castrozza (take a cable car from rif Rosetta)
  3. 20th September is the last day of the season. Most rifugios close, cablecars stop operation.


Although we tried really hard to find a flat spot yesterday, we were still sliding down during the night. We were not the only ones camping in the “ibex valley”. Some guys have built their tent under a big stone few hundreds of meters far from us. As we were passing by them later on, they were just crawling out of their tent. Nice to meet someone who has even slower mornings than we do.

We begin the day with a tough ascent. We find ourselves in the middle of a rocky wasteland. The whole ground is just one big rock….one giant stone. I think this is how being on Mars must feel like.

In the middle of wasteland

After we climb the first hill, we soon arrive to rifugio Rosetta (2,581 m.a.s.l.) situated near a cablecar station. We plan to take the cablecar and get down to a town called San Martino di Castrozza. We need to re-supply there for the rest of the trek. We stop at the rifugio for a quick Radler and espresso. There’s surprisingly high concentration of young people with big backpacks. They seem to be going to camp somewhere as well. See? I said the camping restrictions won’t be such a drama in reality. Meanwhile, crowds of people keep arriving by the cablecar and are slowly moving towards the rifugio. Time to finish our drinks and go.

We were super-lucky with the cablecar. On the way down we learn that today (20th of September) is the very last day of the season and therefore also the last day of the cablecar operation! Ufff…we were just in time. One day later and we would have been left with no food. We had to pay €25/person for a both-way ticket but it really saved us some time and energy. An idea of having to walk down on foot and having to get back up on the trail with fully loaded backpacks makes me sick.

When it comes to the town visit itself – we were rather unimpressed. The town seemed like one of those “wanna be luxurious resorts”….polished place with no soul. It’s basically just a cluster of hotels surrounding a road. There’s also a restaurant or a shop here and there…but that’s it. In any case, we were super-grateful that we got a chance to get here and buy some food. With backpacks full of sweets and pasta, we head back to the cablecar. In no time we are passing by rif Rosetta again, connecting back to the trail. Mission completed successfully.

There’s one more rifugio on the way today – rif Pradidali (2,278 m.n.m.). Approaching it, we see many climbers hanging around. The atmosphere seems friendly. We stop to take a short break.

So you thought it’s impossible to encounter a shitty Aperol Spritz in Italy? Well so did I….but it was a mistake. I order an Aperol at the refugio….the worst one I’ve ever had. I still drink it though. The alcohol blunts the senses and prevents me from falling into depression from the next crazy climb that we still have to do today.

Yes, it is just as terrible as expected. Maybe even slightly more. Once again we feel like on the way to Mordor. We find ourselves in the middle of a rocky emptiness, surrounded by a thick fog. And not a soul in sight. On the way we talk thematically about the Lord of the Rings. Thomas comes up with several quiz questions and tests my knowledge. It’s not great to be honest.

I’m grateful for both the fog and the LOTR distraction as another insane ferrata appears in front of us. One would think that we must be used to them already….but we ain’t. I still feel pretty nervous, especially with the full load on my back. Silently in my mind, I keep repeating my via ferrata rule of thumb: Don’t panic, don’t look down, don’t fall. Simple in theory, isn’t it?

When we finally reach the pass – Passo delle Lede, we are rewarded with a stunning view….

Nah, just kidding. We see sh**. But whatever….the important thing is that there will be no more ferratas. At least for today. We begin to descend again to the valley where we encounter remains of a plane crash from 1957. A piece of engine here, a piece of fuselage there….It sends shivers down my spine, I have to say.

When we get further down and finally escape the clouds, a beautiful view (this time for real) opens up. We don’t go much further. Despite the lame mileage, we’ve had enough for today. We nestle down on a nice flat grassy spot. While we cook the dinner, we witness another chilly incident….Rescue operation live! Out of the blue a helicopter apears in the sky and begins to circle around Cima Canali mountain peak. The peak is covered in mist. We observe the helicopter diving into it and appearing again for several times. The main action seem to be taking place on the other side of the mountain range. Nevertheless, we can still see that the copter managed to tap down on the peak at one point, pick up the climber and fly away. “Wooow, this almost made me sweat”, I say while still staring at the sharp peaks shooting out to the sky. “First a plane crash and now this? Is this place cursed or what?”

This whole incident reminded me of the importance of being humble and cautious in the mountains. It also evoked a feeling of huge respect and admiration for the people who don’t hesitate to risk their own lives in an effort to save those of others….