(part 1.)

Lessons learned and summary:
  1. Don’t make the same stupid mistakes like we did, plan carefully so that you know what’s ahead. Minimize the chances of getting yourself into trouble
  2. Two alternative routes of Alta Via 2 from Lago di Fedaia onwards – 1) longer detour around Marmolada mountain through Malga Ciapella village 2) shorter direct travel across the mountain ridge – this path involves snowfield crossing!(only for those equipped with crumples and ice-axe!)

We will be crossing a snowfiled tomorrow“, says Thomas scanning through the map while lying squashed in our tiny little tent (Big Agnes Fly Creek HV UL2) . Oficially it’s a two-persons tent. Realistically…I would say it’s pretty cozy, perhaps a bit claustrophobic in two.”Hmm…something to look forward to, I guess“, I answer ironically and unconcernedly. Thomas continues his investigation and begins to read a blog post “Quick and Dirty Guide to Alta Via 2” which we’ve read several times over the last few weeks while preparing for this trek. “Well, the guy (i.e. author of the artical) did take a detour here“, says Thomas as he inspects the itinerary. “That’s like 20 km extra….Why would he do that? That seems totally unnecessary“. In this connection we find out that Alta Via 2 splits into two possible routes at the Lago di Fedaia. One can either take a shorter direct path across Marmolada ridge which involves snowfield crossing (that’s where we’re heading to) or a longer detour around the mountain arriving to Malga Ciapella village.Perhaps he needed to re-supply, that’s why he chose to take the detour throught the village“, Thomas concludes. “Ah, yeah, could be“, I nodd my head.

Interestingly enough, it didn’t occur to either of us at this very moment that maybe…just maybe….the guy took the detour becuase the alternative is not so easily passable…

There were no more storms and so we enjoyed a peaceful night in our poky tent. In the morning we pack our things and launch forth fairly quickly. Since the very morning, the path is rough and poorly marked. While scrambling on the rocks we find ourselves doubting whether we are even on the right path.

If only we got discouraged by this craggy path

When after several hours of scrambling up the hill, the famous “snowfield” appears in front of us, we still think it’s gonna be alright. “Yeah, it’s not that bad, just a bit of snow“, I affirm myself. As we get closer and closer, I feel an uneasiness creeping in. My stomach is in knots. We see a group of 5 people at the side of the field. They have been standing there for a while hesitant to begin the crossing. “What are they waiting for?”, I think to myself. As we get nearer we can see that they are putting on crampons, pulling out ice axes and discussing the strategy.

View of the snow (ice)-field….

Ah, damn!“. We have neither crampons nor ice axes. “Listen, Tom, I don’t think we can make it“, I slowly begin to realize…The strange nervous feeling in my stomach is getting worse. Red warning light in my head is blinking. “There’s no way I’m going back!“, Thomas states resolutely. “But I have a bad feeling about this“, I try it one more time. “Let’s try at least, shall we? I really don’t want to come back now when we got all the way here“. “OK, let’s try (FIRST MISTAKE), hopefully it won’t be that bad.

It was bad….

Really really bad….

Sliding down the steep slope uncontrollably I find out quickly that the white cover is not snow but ice. After few exploratory steps, my feet slip and I glide down unable to hold back. I try to brake with the rubber sole of my boots and catch hold of any bigger stone. There are no big stones though, only small ones which I keep pulling down with me. After few meters I finally manage to stop myself. My trousers are ripped and my leg slightly abraded but other than that, I’m fine….at least physically.

Meanwhile (even before my tumble), Thomas decided to explore an alternative route. We splitted apart (SECOND MISTAKE) and he began to climb a rock (THIRD MISTAKE) standing on the side of the field. He wanted to find out whether there’s any chance to bypass the field from above. He’s not aware of my struggles and I’m not aware of his. I don’t see him. When I recoved my wits, I only have one ambition – get back to the safe spot, fetch Thomas and GET THE HELL OUT OF HERE. It’s more than clear that we stand no chance here without proper gear.

Sight down from the side of the field, “Thomas’s rock” on the right

Tom?“…..Silence. “Toooom?“, I try again, louder. Silence. Goddamnit! A disturbing image of Thomas lying somewhere on a rock with a split head enters my mind. “Thooomas?!” I shout again a bit more hysterically now. “Yes?“, his voice echoes eventually. Dear God…I feel a wave of relief sweeping over me. I want to laugh and weep at the same time.

But the shitty situation we got ourselves into is not over yet. Climbing up the rock turns out to be a very very bad idea. Thomas suddenly finds himself in a position where he can’t go any further. Going back the same way is not an option either. The climb was reportedly pretty though and Thomas doesn’t venture on it again. In addition, climbing down is always more difficult than climbing up, isn’t it? He must attempt to come down the rock from his current position. There’s a relatively steep ice-covered slope right underneath the rock and a crevasse next to it. It doesn’t seem very deep but who knows….In any case, one wouldn’t want to thud down there.

While Thomas sits down on a rock, I’m doing my best to hold myself in place in the slope below the rock. We stare at each other bluntly. We don’t know what to do. How easy it is to get into trouble….just a couple of stupid decisions and suddenly there’s no way back.

After 15 minutes filled with doubt and helplessness, Thomas finally decides to slide down the rock. His loaded backpack rubs against the rock and slows his motion. He moves slowly and cautiously, weighting each and every move. When he has only the last 1.5 m in front of him left before reaching the ground, he gets stuck. There’s nothing much to prop himself up with anymore. Jumping down is not an option. He would probably slide down the slope even more fiercely than myself before. There’s only a narrow piece of icy ground beneath and a yawning crevasse on the side.

I desperately want to help him somehow but there seems to be nothing I can do. I have my own difficulties holding myself in place. And so I keep standing there, trembling with stress and cold, watching his every move in horror. I’m also fighting off all the catastrophic scenarios arising in my head.

He slides his left leg down and attempts to lean on it. “Almost there, just a bit more. You’re doing great“, I try to provide some mental support at least. When he begins to slide the right leg down, I suddently hear a sound of falling rocks. Then I realize that his left leg slipped. I see falling rocks and afterwards – falling Thomas…all happens so fast and so slowly at the same time….like slow-motion scene in a movie. “No!” I cry out. I see him landing on the ground, slidding down the slope. As he manages to stop himself after a meter or two, I burst into tears…

Well done! We’re just a bit shaken. Just a few scratches, ripped trousers and big lesson learned. Do not underestimate the risks and overestimate your abilities. Trust your gut and do not let the ego take over. And mainly – plan ahead carefully! I really do like the spontaineity of our journeys but as we have just seen such attitude could cost us dear, especially in the mountains.

Adrenalin, fear and helplessness are quickly replaced by euphoria of survival. I think it will take us some time to fully digest this experience. And one day, we will laugh at it, I’m sure….Laugh at our own idiocy.

We descend a bit, away from this fatal place, sit down on a big boulder rock kissed by the sun and melt into the ground. We sit there for a while, enjoying the view….which is stunning by the way. Suddenly we do not mind the fact that we have 20 additional km to go. We do not mind that we wasted the whole morning. Actually we do not mind anything at all. Life is good….


(část 1.)

Postřehy a souhrn trasy:
  1. Nebuď manták jako my, plánuj dopředu, ať víš, co tě na trase čeká. Minimalizuj šance, že se dostaneš do potíží.
  2. U Lago di Fedaia se Alta Via 2 dělí na dvě alternativní cesty – 1) delší obchůzku okolo masivu Marmolada přes Malga Ciapella 2) kratší přímou cestu přes hřeben s přechodem sněhového pole (jen pro vybavené mačkami a cepíny!)

Zítra nás čeká přechod sněhového pole“, prohodí Tomáš zahloubaný do mapy, zatímco se mačkáme v našem miniaturním stanu (Big Agnes Fly Creek HV UL2). Ten je sice oficiálně dvoumístný, reálně ovšem horko-težko…těžko se do něj leze a horko v něm docela je, když si ho člověk zafuní. “Hmmm, tak to se asi máme na co těšit“, odvětím trošku ironicky bez většího zájmu. Tomášovi to nedá a začte se do článku “Quick and Dirty Guide to Alta Via 2“, který jsme využívali během příprav na tuto cestu. “Ty jo, ten týpek (autor blogu) to ale nějak nesmyslně obcházel“, prohlásí Tomáš a přitom s podivem zkoumá itinerář. “Ta obchůzka má ale asi 20 km, proč by to dělal…to je úplně zbytečný”. V té souvislosti zjišťujeme, že u Lago di Fedaia, od kterého jsme prchali před bouřkou, se Alta Via 2 rozděluje a nabízí 2 alternativy – přímou cestu přes hřeben hory Marmolada s přechodem sněhového pole (tam směřujeme my) nebo delší obchůzku vedoucí okolo masivu přes vesnici Malga Ciapella.Asi se potřeboval dovyzásobit, proto šel přes tu vesnici”, usuzuje Tomáš nakonec. “Hmmm…asi jo, to by to vysvětlovalo“, přitakávám.

Zajímavý, že nás ani jednoho v tu chvíli nenapadlo, že to možná autor článku obcházel proto, protože to není tak snadno průchodný…

Další bouřka už nepřišla a my si tak užili klidnou noc v našem útulném stanu. Ráno se poměrně rychle balíme a vydáváme se vstříc sněhovému dobrodružství. Už od samého rána je cesta drsná a mizerně značená. Během přelézání všemožných balvanů a kluzkých svahů občas pochybujeme, zda vůbec na nějaké cestě jsme.

Kdybychom se tak nechali touto “cestou necestou” odradit

Když se po pár hodinách škrábání se do kopce v dáli před námi zjeví ono “sněhové pole”, máme ještě pocit, že to bude v pohodě. “Jó, to nebude tak hrozný, vždyť je tam jenom trocha sněhu“, ujišťuju se ještě nahlas. Jak se ale přibližujeme blíž a blíž, začíná se mě zmocňovat nejistota doprovázená divným sevřením v žaludku. Na okraji pole vidíme skupinku asi 5 lidí. Už nějakou dobu tam postávají a do přechodu se zatím nepustili. “Nad čím tam tak laborují?“, říkám si. Když k nim dojdeme ještě blíž, vidím, že si nasazují mačky, vytahují cepíny a rozmýšlejí strategii přechodu.

Pohled na sněhové pole se skupinkou lidí vlevo

Aha, sakra“. To my ale ani mačky ani cepíny nemáme. “Hele, Tome, to asi nedáme“, začínám si pomalu uvědomovat. Podivný píchavý pocit v mém břiše se stupňuje. Červené světýlko v mé hlavě bliká na poplach. “No zpátky teda nejdu!“, zahlásí Tomáš rezolutně. “Ale mně se to nelíbí…”, zkouším to ještě. “Tak to alespoň zkusíme, OK? Obcházet se mi to fakt nechce, když jsme dolezli až sem“. “OK, dobře (PRVNÍ CHYBA), snad to nebude tak hrozný“.

Bylo to hrozný….

Moc hrozný….

Klouzajíc se nekontrolovaně z prudkého svahu, si velmi rychle empiricky ověřuju, že bílá pokrývka není sníh, ale led s vrstvou podkluzujícího štěrku. Po pár průzkumných krocích mi obě nohy podjíždí a já se rozjíždím dolů ze svahu a mám velké potíže se zabrzdit. Zoufale se snažím brzdit gumovou podrážkou pohorek a zachytit se jakéhokoli většího kamene. Žádný větší tam ale není a menší kameny jen strhávám s sebou dolů. Nakonec se po pár metrech zastavím. Mám roztržené kalhoty a lehce odřenou nohu, jinak jsem v pohodě….alespoň po fyzické stránce.

Tomáš se to mezitím rozhodl vzít to oklikou. Rozdělili jsme se (DRUHÁ CHYBA) a on se jal lézt na skálu (TŘETÍ CHYBA) nacházející se stranou vedle pole. Chtěl zjistit, jestli by to nešlo obejít horem Jestli by tam třeba terén nebyl schůdnější. Nevidí, s čím se tady peru já a já zase nevidím jeho. Když se vzpamatuju, mám už jen jediný cíl – vrátit se do bezpečného bodu, sebrat Toma a MAZAT ODSUD PRYČ. Je už víc než jasný, že bez vybavení tady nemáme šanci.

Pohled směrem od pole, “Tomášova skála” po pravé straně

Tome?”…..Ticho. “Toooome?”, zkusím to ještě jednou hlasitěji. Ticho. Doprdele! V hlavě se mi zjeví nepříjemný výjev Tomáše ležícího na šutru s rozbitou hlavou. Zrychlí se mi dech, srdce prudce buší. Zkouším to ještě po třetí, už trošku hysteričtěji: “Tomáši?!“. “Jooo?“, ozve se konečně. Bože….Cítím jak mnou projede vlna úlevy. Chce se mi smát a brečet zároveň.

Tím ale “sranda” ještě nekončí. Tomášovo lezení na skálu se ukázalo jako moc blbej nápad. Dostal se do bodu, kdy nemůže jít ani dál, ani zpátky. Lézt zpátky stejnou cestou s batohem a bez jištění si prý netroufne, výstup byl prý dost ošemetný. Navíc dolu je to vždycky těžší než nahoru. Nezbývá mu, než se pokusit pomalu slézt ze skály z jeho současné pozice. Pod okrajem skály je ale poměrně strmý svah pokrytý ledem a vedle jakási ledová průrva. Asi není příliš hluboká, ale kdo ví…Zahučet by tam stejně člověk nechtěl.

Zatímco se Tomáš usazuje na skále nade mnou, já se snažím zapřít na svahu pod skálou a udržet se na jednom místě. Tupě na sebe hledíme. Nevíme, co dělat. To je patálie! Jak málo stačí, aby se člověk dostal do prekérní situace. Pár špatných rozhodnutí a najednou není cesty zpět.

Po 15 minutách bezradnosti se Tomáš rozhodne postupně sesunout se ze skály dolů. Zbrzďuje se pomocí těžkého batohu na zádech, kterým dře o skálu. Počíná si pomalu a obezřetně, rozmýšlí každý další pohyb. Když mu zbývá už jen asi 1.5 metru k zemi, zasekne se. Na skále už není moc o co zapřít. Seskočit ale nepřipadá v úvahu, to by se rozjel po zledovatělém svahu ještě s větší vervou než já před tím. Pod ním je jen úzký kousek zledovatělého štěrku a hned vedle se rozevírá rozšklebená tlama ledové průrvy.

I když bych mu strašně ráda nějak pomohla, nemám jak. Sama mám co dělat, abych se udržela na místě. Nemůžu dělat vůbec nic a tak tam jen stojím, klepu se zimou a stresem a s hrůzou v očích sleduju každý Tomášův pohyb. Zároveň se snažím se zahnat všechny ty katastrofické scénáře, které mi vyvstávají v hlavě.

Spustí levou nohu a snaží se s ní na kluzké skále zapřít. “Bezva, už jenom kousek, vedeš si dobře“, podporuju ho alespoň slovně. Když začne spouštět pravou nohu, zaslechnu najednou zvuk padajících kamenů. Pak si uvědomím, že mu levé noha podklouzla. Spatřím letící šutr a za ním letícího Tomáše…všechno se seběhne strašně rychle a strašně pomalu zároveň. Je to jako ve filmu. Zpomalený záběr. Jedna velmi dlouhá vteřina…”Ne!“, vyhrknu. Vidím jak dopadá na malý kousek země pod skálou a jak vesele klouže dál. Sjede asi ještě metr nebo dva dolů a zastaví se. Rozbrečím se…

Dopadlo to výborně, jsme jen trochu v šoku. Jen pár odřenin, roztržené kalhoty a velké poučení – nepodceňovat riziko a nepřeceňovat své možnosti. Poslouchat intuici a nenechat ego převzít kontrolu. Když mi něco smrdí, jít od toho pryč. A hlavně…pečlivěji plánovat! Mám sice ráda spontánnost našich cest, ale jak jsme se právě přesvědčili, ta by mohla přijít taky pěkně draho, obzvlášť v horách.

Adrenalin, strach a bezmocnost rychle střídá pocit euforie z přežití. Myslím, že se z tohoto zážitku budeme ještě nějakou chvíli vzpamatovávat. A jednou se tomu nejspíš i zasmějeme…zasmějeme se svojí vlastní blbosti.

Slezeme trochu níž, rozplácneme se na sluncem vyhřátý balvan, “lížeme si rány” a užíváme si výhled, který je mimochodem parádní. Najednou nám vůbec nevadí, že máme před sebou 20 km navíc. Vůbec nám nevadí, že jsme tady zabili celé dopoledne. Najednou nám nevadí vlastně vůbec nic. Život je krásný….


Lessons learned and summary:
  1. Alternative route to the desolate section of yesterday’s stage (for advanced hikers) – via ferrata to the summit of Piz Boé (3,125 m.n.m.)
  2. Crossover from South Tyrol to Trento province at this stage
  3. Quite a “civilized” section (many huts on the way – Rifugio Forcella Pordoi, Viel del Pan), resorts Passo Pordoi, Passo Fedaia

The ending of tomorrow was just as precarious as the day itself. We got into an oddly arid and deserted section between Rif Boé hut (which was closed due to reconstruction) and Rif Forcella Pordoi. Finding a camping spot was difficult. With the help of a map we decided to reach a little lake situated under the Piz Boé peak and see if we could find a spot there as well as some water. When we arrived to the point of destination, we found a muddy puddle instead of a little lake. Great! No water again.

We decided to stay on a spot right above the path below a spiky Piz Boé peak. It’s possible to take a detour off Alta Via 2 onto a via ferrata leading to the Piz Boé peak (3,125 m.n.m.). There’s even a rifugio at the top. Last night it was quite lively as it was full of people. We have heard their laughter. They, too, must have known of us. I’m certain that they could see us from above. That together with the nearby cablecar station made me a bit nervous. Our spot was simply too visible from all angles. But luckily there was no problem and the night went on peacefully. Except for a strong cold wind slashing our faces and frozen noses. Not the best lullaby. But at least a stunning evening view made things a bit better.

Evening view (cablecar station on the right)

In the morning we are ready for a fresh start of another stage. While going (slipping) down the steep hill, our morning verve is quickly gone. My knee keeps letting me know that it is not a big fan of this. Today’s stage will be fairly civilized (meaning we will be passing though many huts and resorts) and that means only one thing – temptations. We take one break after another – coffee break, limo break, free-wifi break, lunch break, ice-cream break…our pace is misarable.

We descend all the way from Forcella Pordoi hut to the road zigzagging through Passo Pordoi – a borderline between Trento and Belluno province. From here we have to climb up again, pass through a cablecar complex and continue via a panoramic path with a group of tourists to the hut Rif Viel del Pan. Its name makes me laugh. Combining German, Italian and Spanish I arrive at the translation “A lot of bread hut”. Well if there really was a lot of bread we don’t know. But there definitely were a lot of people. Actually that many that it discouraged us from stopping here.

The thought of bread made me hungry. Few hundreds of meters far from the hut we stop to enjoy a lunch. When Thomas pulls the food bag out of his backpack, he finds out that a jar of Ajvar got spilled. Have you ever seen an Ajvar spilled all over the place? Terrible sight….Simply terrible. It resembles a morning look into a toilet bowl after a wild party night. In order to fix the situation, we had to sacrifice 2 packages of paper towels…and yet…all the other items in the bag remain oily and orange. Plus we lost our Ajvar…what a calamity!

We continue our panoramic walk heading to a large pond – Lage di Fedaia. While filling our water bottles from a tiny rill, a giant sheep herd catches us by surprise. We got used to similar encounters in Spain. Nevertheless, the size of this herd is overwhelming. It seems like there are hundreds of sheep. And so we sit on the side of the path, waiting for all of them to pass. I don’t even try to count them. I think I would fall asleep…We wait for 20 or 30 minutes. Later on, we get a chance to see the herd one more time from below the hill. Its size is indeed entrancing.

View of Lago di Fedaia

We take another break of the day at the pond. The sun rays suddenly dissapear and dark clouds form quickly in the sky. We can hear a tunder in the distance. We find ourselves in a hollow inbetween two rocky massifs and see the thundery clouds converging from both sides. It’s more than clear that they will clash right above us. Damn! What now? I really don’t like thunderstorms…We can’t afford to waste any more time here. Hoping that we will find a good camping spot soon, we begin to climb the majestic rocky giant with sweet name – Marmolada mountain. I can feel we are heading right to the storm’s epicentrum…Let’s hope for the best.


It does not take long before the storm breaks. Fierce rain, strong wind and also hailstones. Welcome to Mordor! Thunder roars, the lightning stikes right above our heads. Enough! There’s no way I’m doing a single step more. Not during the storm. I crouch down in a ball-like (safety) position (they say) with my head tucked and arms around my knees. Thomas protests at first but later he comes and joins me. And so we sit and wait in our colorful ponchos at the side of the path. It’s pouring down on us and cold raindrops keep running down our arms and backs. Delightful. But I guess it’s still better than being a walking lightning rot.

When the tunderstorms finally leave off, we dare to continue. I would like to camp as soon as possible. I’m soaked, cold and fed up. I think today is the day for our tent. The path is still too steep and frequented though. And so we have no other choice than to keep climbing higher. For a little while we consider asking for a lodging at the nearby hut (Rif Pain dei Fiacconi) but we abandon this idea eventually. We probably wouldn’t succeed without a reservation anyways. We find a flat ground for a tent in an open space with a view of the valley. I certainly hope the storm won’t come back. There are two things I fear the most in the mountains – storms and falling trees.


Postřehy a souhrn trasy:
  1. Alternativa pustého úseku Alta Via 2 pro pokročilé – výstup na Piz Boé po via ferratě (3,125 m.n.m.)
  2. Přechod z Jižního Tyrolska do provincie Trento na této etapě
  3. “Civilizovaný” úsek (chaty – Forcella Pordoi, Viel del Pan), střediska Passo Pordoi, Passo Fedaia

Zakončení včerejšího dne bylo podobně komplikované jako samotný včerejší den. Dostali jsme se do prazvláštně pustého a vyprahlého úseku cesty mezi chatou Rif Boé (zavřená kvůli rekonstrukci) a chatou Rif Forcella Pordoi. Nedařilo se nám nalézt žádné vhodné místo k utáboření se. Dle mapy jsme se rozhodli dojít k malému jezírku (ze kterého se vyklubala spíš vyschlá bahnitá louže) pod špičatým vrcholem Piz Boé (3,125 m.n.m.). Přes vrchol vede další via ferrata, nicméně Alta Via 2 jej zase jen obchází. Na vrcholu je i malý bivac, dnes zřejmě plný lidí. Jejich smích a živé rozhovory nás provází po celý večer. I oni o nás musejí jistě vědět. To mě lehce znervózňuje. Přímo naproti našemu plácku “U bahnité louže” se nachází stanice lanovky. Po setmění pozorujeme 2 lidi s čelovkami ze stanice slézat k nedaleké chatě Forcella Pordoi.

Námi vybrané nocoviště bylo docela na očích, nicméně žádný problém s tím nakonec nebyl a noc byla klidná. Teda až na silný a studený vítr, který nám ofukoval tváře a zmrzlé nosy. Neusínalo se tak úplně nejlíp. Trochu to ale vylepšil další ze série parádních výhledů, kterým jsme byli oblaženi.

Večerní výhled

Ráno s chutí zahajujeme další etapu. Při slézání nebo teda spíš klouzání se z prudkého suťového svahu nás ale ranní elán rychle opouští. Moje kolenní šlacha dává dost zřetelně najevo, že se jí to vůbec, ale vůbec nelíbí. Na dnešní etapě nás čeká poměrně hodně civilizace a civilizace znamená lákadla. Proto je to už od začátku dne samá pauzička – pauzička na limču, pauza s wifi, pauzička na oběd, pauza na zmrzlinu, pauza na kávu…Tempo je tristní a překonaná vzdálenost zrovna tak.

Od chaty Forcella Pordoi slézáme až k silnici klikatící se průsmykem Passo Pordoi, který představuje hranici mezi provinciemi Trento a Belluno. Odtud následně zase vylézáme zase nahoru, procházíme lanovkovým komplexem a po panoramatické cestě s haldou turistů pokračujeme až na chatu Rif Viel del Pan. Její jméno mě opravdu pobavilo. Při zkombinování němčiny, italštiny a španělštiny bych řekla, že jde o chatu “Hodně chleba”. Jestli tam opravdu měli hodně chleba, to nevíme, rozhodně tam měli hodně lidí. Vlastně tolik, že nás to odradilo od jakéhokoli pomyšlení na zastavení se zde.

Pomyšlení na chleba ve mně probudilo touhu po jídle, a tak si o několik set metrů dál od chaty ve svahu dopřáváme obědovou pauzu. Během ní Tomáš zjišťuje, že se mu do plátěné tašky s jídlem vylila sklenice Ajvaru. Ten pohled je úsměvný a tragický zároveň. Víte, jak vypadá rozlitej Ajvar? No strašně. Prostě strašně. Jako ranní memento hodně divoký party, před kterou člověk jedl lečo. Na záchranu situace padla 2 balení papírových kapesníčků. I tak zůstávají všechny obaly od ostatních potravin oranžový a mastný. Plus ten Ajvar nám taky už nikdo nevrátí…To je kalamita!

Vydáváme se dál panoramatické cestě směřující k vodní nádrži Lago di Fedaia. Cestou nás při dobírání vody z malého horského pramínku překvapí stádo ovcí. Na podobná setkání jsme už zvyklí ze Španělska. Nicméně členy takto početného stáda jsme se ještě nikdy nestali. Ovcí je snad tisíc. A tak sedíme na zadku u cesty a čekáme, až všechny projdou. Počítat se je ani nesnažím, ještě bych u toho usnula….Čekáme tam dobrých 20-30 minut. Později máme ještě možnost vidět stádo zpod kopce od jezera. Jeho velikost je opravdu uchvacující.

Pohled na Lago di Fedaia

U jezera si dáváme další pauzičku dne. Slunečné paprsky rychle mizí a doposud modrou oblohu zaplavují zlověstné černé mraky. K tomu slyšíme přibližující se hromy. Nacházíme se v dolině mezi dvěma skalními masivy, přičemž z každého z nich se na nás ženou bouřkové mraky. Je téměř jasné, že se střetnou přímo nad našimi hlavami. No sakra! A co teď? Jak já nemám ráda bouřky. Další čas už neztrácíme. Navlékám si pláštěnku a nepromokavé kalhoty a vydáváme se vzhůru vstříc skalnímu obru se sladkým jménem – Marmolada. Doufáme, že nám poskytne útočiště a vhodné místo na zakempení se. A snad hodně brzy…


Dle očekávání to netrvá dlouho a nastává Mordor. K prudkém dešti se přidává silný vítr a po chvíli i kroupy. Hromy duní a blesky teď lítají přímo nad našimi hlavami. A dost! Už nejdu ani krok. Ne za bouřky. Sedám si na bobek u cesty do bezpečnostní bouřkové pozice s hlavou mezi koleny. Tomáš nejdřív protestuje, pak se ale vrací a přidává se ke mně. Tak si tam tak sedíme ve svých výrazně barevných pončech, užíváme si studené kapky stékající po zádech a vesele prochládáme. Na plášťenkách se nám brzy vytvoří malá jezírka vody. No to je teda fakt žůůůžo. Ale za mě pořád lepší, než dělat chodící hromosvod.

Když se bouřky vyřádí a posunou se od nás kousek dál, odvážíme se pokračovat v naší cestě. Chtěla bych se co nejdřív zakempit. Jsem promoklá, je mi zima a mám toho dost. Myslím, že dnes poprvé nadešel čas na náš stan. Cesta je však pořád moc svažitá a frekventovaná. A tak nezbývá, než vylézt výš. Chvíli si pohráváme s myšlenkou, zda se nejít poptat po noclehu na nedalekou chatu (Rif Pian dei Fiacconi), ale nakonec tomuto pokušení odoláváme. Stejně bychom bez rezervace pravděpodobně neuspěli. Nacházíme plácek na stan s otevřeným výhledem do údolí. Jsme už ale zase vcelku vysoko, tak doufám, že bouřky se už nevrátí. V horách se bojím dvou věcí – bouřek a padajících stromů.


Postřehy a souhrn trasy:
  1. Na chatách není možné zbavit se odpadků, připrav se na to, že si je poneseš s sebou.
  2. Hodilo by se ferratové vybavení. K výstupu na vrchol Pisciadú je nutností (Alta Via 2 ale vede pouze pod tímto vrcholem)
  3. 2 chaty na etapě – Jimmi hut a Rif Pisciad`u

Zpočátku se dnešní den jeví naprosto pohodově, až idylicky. Hned po probuzení se mi nabízí pohled na neuvěřitelně překrásnou oblohu. Plují po ní stovky ohnivých pírek, která se postupně rozplývají ve fialovém moři nekonečna. Vychutnávám si svou ranní kávu a užívám si tento nevšední pohled, zatímco Tomáš ještě chrní.

Den začínáme lehkým sestupem, který je následován výstupem na další menší sedlo, během něhož nám nad hlavou neustále přelétávají vrtulníky. Tam a zpátky, tam a zpátky. Všimneme si, že něco nesou – zboží tam a odpadky zpátky. Aha, tak to vysvětluje, proč je na místních chatách všechno tak drahý a proč si návštěvníci musejí odnášet svůj odpad. Zásobování stejně jako popelářské služby tu zajišťují vrtulníky. Během výstupu na následující průsmyk nás předbíhá rychle postupující slečna s maličkým batohem nacpaným k prasknutí a ověšeným zvenčí vším možným, co se dovnitř už nevešlo. Zběžně se pozdravíme a za chvíli nám už mizí z dohledu.

Čeká nás sestup pohádkovou kotlinou chráněnou z obou stran kolmými skalními stěnami. Nemůžu se na tu krásu vynadívat, a tak každou chvíli zastavuji, fotím a natáčím. Tomáš mi zatím mizí z dohledu.

Postupně houstne provoz a potkáváme čím dál víc lidí. Klesání je také prudší a prudší a mé levé koleno protestuje. Brzy se ocitáme v civilizaci a zastavujeme se na chatě jménem Jimmi Hut u lanovky na kávičku, pivečko a již tradiční limón-soda. “Tady to vrtulníkem zásobovat nemusí, tak by to třeba mohlo být o něco levnější”, říkáme si. Omyl. Platíme standardních € 13. Na chatě také znovu potkáváme rychlou slečnu a dáváme se s ní do řeči. Je z Velké Británie a jde také Alta Via 2, kterou ale hodlá zkombinovat s částí Alta Via 1. Na rozdíl od nás má vybavení na ferraty a nebojí se stanovat takřka kdekoli. Brzy vyráží dál, protože má dnes v plánu i výstup na samotný vrchol Pisciad`u (2,985 m.n.m.). Tak takhle ambiciózní my rozhodně nejsme, a tak ještě dál v klidu sedíme u objednaných nápojů.

Před odchodem z hospody si doplňujeme vodu z kádě, která sice není pitná, ale to nás díky našemu filtru netrápí. Při procházení vesnicí nebo spíš obydlenou silnicí, mě zaujme rozcestník, dle kterého máme pokračovat po doslova ďábelské cestě. “Tak tady měl někdo smysl pro humor”, říkám si. Jak se ukáže, název opravdu není náhodný, ale byl jistě zvolen zcela úmyslně. To, co nás čeká, skutečně pekelná cesta je!

Highway to hell

Zpočátku to ale pekelně vůbec nevypadá. Procházíme po vrstevnici, máme parádní výhled na protilehlé hřebeny, ze kterých jsme ráno slezli a na silnici, která se jako had kroutí mezi zelenajícími se horskými svahy. “Jó na motorce by to tady muselo být taky parádní”, pomyslím si.

Zanedlouho přicházíme k dalšímu rozcestníku a zjišťujeme, že tady nám pohodička už skutečně končí. Šipka směřuje přímo nahoru do kolmého suťového svahu nad našimi hlavami. Při pohledu na krpál usoudím, že je čas vytáhnout doping – hudbu. Nasazuji sluchátka a jde se. Stoupání je prudké, kameny kloužou pod nohama a já jsem strašně vděčná za turistické hole, které nejenom brání mému pádu při zhruba každém druhém kroku, ale také podstatně ulehčují výstup. Tomáše – do dnešního dne zarytého odpůrce trekových holí – upřímně lituju. No jo, rady jsou rady, ale vlastní zkušenost je nenahraditelná. Sotva popadám dech a pot ze mě stříká asi jako ještě nikdy v životě, ale jinak se mi s holemi a hudbou vlastně nejde až zas tak špatně. Tedy až do chvíle, než dorazíme k ferratě. “No tak to ne tohleto! To jsme si nedomluvili, brání se můj mozek při pohledu na řetězec lidí škrábající se po skále. “Ty vole”, přidává se Tomáš a umocňuje tak moje panicko-chmurné myšlenky.

Musím to rozdýchat a tak shazuji batoh a tupě hledím na žebříky a lana před námi. “No, zpátky ale přeci nemůžeme. Teda nechceme. Přeci to nevzdáme, když jsme to vyfuněli až sem“, elaboruji. Zatím nás předbíhají lidé s Bernáškem (Bernský salašnický pes¨). “To přeci není možný, aby to ten pes dal!”. Opravdu nechápu, kudy by mohl jít. Ale zjevně to možný je. Lidé se nezastavují a bez zaváhání nastupují na ferratu. Pejsek to bere oklikou za nimi. “Tak šup, jdeme, stejně to tady akorát blokujeme”, zavelí Tomáš. “OK, dobře”. Připínám si hole na batoh a cítím, jak se mi lehce klepou ruce. “Bože, kdyby mamka viděla, co to tu vyvádíme”, ohlásí se zase mé neutichající myšlenky.

Hey momma
Look at me
I’m on my way to the Promised Land, ow

I’m on the highway to hell
Highway to hell
I’m on the highway to hell
Highway to hell
Mmm, don’t stop me

Když nastoupím na prví žebřík, cítím, jak se mi kromě rukou začínají třást i kolena. Výšek se většinou nebojím, ale lezení po skále bez jištění s naloženým batohem, to je pro mě premiéra. A opravdu musím konstatovat, že se necítím úplně komfortně. Nakonec se mi podaří jakž takž přesvědčit můj mozek, aby nezpanikařil. Po překonání prvních žebříků už je líp. Na scénu přicházejí lana a člověk už nevisí jen tak ve vzduchu na žebříku, ale má i kousek nějaké té půdy (teda spíš skály) pod nohama. Stejně…když dolezeme nahoru, značně se mi uleví. Cítím, jak adrenalin v žilách postupně nahrazuje endorfin, nevěřícně koukám na hlubokou propast pod námi a nemůžu uvěřit tomu, co jsme to právě překonali.

Tím ale dnešní dobrodružství ještě nekončí. Po zasloužené obědové pauze dorážíme na chatu Rif Pisciadú (2,587 m.n.m.). Odtud následuje další stoupání s další ferratou, po které šplháme za doprovodu otřesného vedra a spalujících paprsků odpoledního slunce. “Jak to tady musí vypadat třeba v červenci…nebo srpnu“, uvažuju. Postupně se během odpoledne probojujeme až do 2,963 m.n.m. a já si uvědomím, že to je nejvýš, co jsem zatím kdy byla! Cestou ještě pozorujeme kamzíky a taky blázny lezoucí na vrchol Pisciad`u. Ten výstup vypadá ještě mnohem šíleněji než ferrata, kterou jsme absolvovali my. Smekám před nimi a držím palce rychlé Britce, jestli tam taky někde je. Nás na konci výstupu žádný vrchol nečeká, pouze rozlehlá náhorní planina. I tak si tu připadáme jako na vrcholu světa. Pocit je to těžce vydřený, ale k nezaplacení. Alespoň já jsem dnes tedy rozhodně překonala sama sebe.

Pohled z náhorní planiny (vrchol Pisciad`u vpravo)


Lessons learned and summary:
  1. Be prepared to carry your trash with you (It’s not possible to dispose of it on the huts).
  2. Ferrata gear would come in handy on this stage. It’s necessary for the Pisciad`u peak summit. (This climb is, however, extra – detour; Alta Via 2 leads around it)
  3. 2 huts on this stage – Jimmi hut a Rif Pisciadú

The day today seems very peaceful at first, idylic even. After I wake up, I get a chance to observe a marvelous sky. Dozens of flaming feathers floating through the sky, melting away into the violet infinity. I’m enjoying my morning coffee, looking at this beauty above my head while Thomas is still sleeping.

We begin the day by a quick descent followed by an ascent to another little pass. Meanwhile, a helicopter keeps flying above our heads. There and back, there and back. We notice that it carries something – supplies there, trash back. Ah, so that explains why the visitors are not allowed to leave trash on the huts….garbage collection as well as supplying are done by helicopters. During our ascent to the pass a quickly proceeding girl outruns us. She carries tiny crop-full backpack behung with whatever no longer fitted inside. We greet each other briefly and a moment later she sweeps from our sight.

We’re progressing through a fairy-tale like hollow protected from both sides by sheer cliffs. I can’t get enough of this beauty and so I stop, stare, take pictures and videos every once in a while.

The traffic continuously becomes heavier, we meet more and more people. The descent becomes steeper and my left knee protests. Arriving to the civilization, we stop by Jimmi Hut near the cable-car for coffee, beer and already traditional limón-soda. “They don’t have to supply by the helicopter here, perhaps it could be a bit cheaper then”, we think to ourselves. Wrong. We pay the standard € 13. We also meet the quick girl again at the hut. We chat a bit and learn that she’s from Great Britain, also hiking Alta Via 2 which she intends to combine with a part of Alta Via 1. Unlike us she has ferrata gear with her and is not afraid to camp practically anywhere. She’s off soon to continue her journey, she planned also a summit to Pisciad`u peak (2,985 m.a.s.l.) for today. As we are far less ambitious, we continue sitting peacefully with the ordered beverages for a little while longer.

Before leaving the restaurant, we fill our bottles in the nearby vat. The sign on it says “non-drinking water” but with our water filter, this is no obstacle to us. While passing through the village (which is more like a small settlement next to the road), a signpost catches my eye. Literally devilish path is leading us to our next stop – Rif Boè… “Someone had a sense of humor here”, I think to myself. As it turns out few moments later, the name is not random but was chosen intentionally for sure. What is ahead of us could be definitely considered an infernal path!

Highway to hell

And yet it looks so innocent in the beginning. We walk the path of a countour line, we have an amazing view on the opposite ridge from which we came down this morning and on the road which wriggles like a snake between the verdant mountainsides. “What a thrill it would be to have a motorbike here”, occurs to me.

After a short while we get to the next signpost only to find out that we are at the end of the nice part. The sign points right up to the vertical hill above our heads. Looking at the hillside I conclude that it’s time for dopping – music, my best friend in crisis. I put on the headphones and off I go. The ascending is really hard this time – just as it seemed. The rocks slip under our feet and I’m super-grateful for my trekking poles which are not only preventing me from falling but also make the climb a lot easier. I pitty Thomas – till today stubborn antagonist of trekking poles. Well, well, advice is advice but own is experience irreplaceable. I have some serious difficulties to catch my breath and the sweat is pouring down from me like never before. But besides that it’s not too bad with Linkin Park in my ears and trekking poles in my hands. Well…at least till the moment when we reach the first via ferrata. “No, no fuck*** way! That’s not what I signed up for“, my brains starts protesting while seeing the chain of people scrambling up the rock. “Damn!”, Thomas throws in and only amplifies my already cloudy/panic thoughts.

I have to take couple of deep breaths and reconcile my thoughts and so I put down my backpack while still staring bluntly at the iron ladders in front of us. “Well, we can’t go back. I mean we can but we don’t want to when we got all the way here”, I deliberate silently. Meanwhile a group of people with Bernese Mountain Dog outstrip us. “Come on, that’s not possible for the dog to make it”. I really can’t see a way it could go. But apparently it is possible. Without any signs of hesitation, those people begin to climb the ladder while the dog takes a detour and follows them. “Come on, let’s go. We are blocking it here“, Thomas commands. Seeing the fear in my eyes, he adds: “Don’t be a funk, Kristýna“. “OK, OK, let’s go then“, I reply and attempt to attach the trekking poles to my backpack. I can feel my hands shaking. “Dear God, if only my mum knew what are we’re getting ourselves into here…“, my loud thoughts remind themselves again.

Hey momma
Look at me
I’m on my way to the Promised Land, ow

I’m on the highway to hell
Highway to hell
I’m on the highway to hell
Highway to hell
Mmm, don’t stop me

As I step on the first ladder, I can feel also my knees trembling now. I’m usually not afraid of heights but climbing a rock with heavy backpack and without being secured – well, that’s a first time experience. And not the best one I have to say. Luckily, I manage to pursuade my brain not to panic completely and I keep moving forward. After getting over the first ladders, things get a bit better. Now steel ropes enter the scene and one even gets the luxury of some sort of ground (or rock) under his/her feet and is not just hanging there in the air on a ladder. Still…when we get all the way up, I feel relieved. I can feel the adrenalin pumping through my veins being slowly replaced by endorfin, I gaze disbelievingly down there at the deep abyss and I can’t believe we have just crawled out of there.

That’s, however, not the end of today’s adventure just yet. After well-deserved lunch break, we arrive at the Pisciad`u hut (2,587 m.a.s.l.) from where we begin another ascent with another ferrata. As we are climbing, the hot afternoon sun is burning and I wonder what’s the wheater like in July or August here…Throughout the afternoon we progressively get as high as to 2,963 m.a.s.l. and I realize that it’s the highest I’ve ever been so far! On the way we get a chance to observe chamois as well as crazy people climbing the Pisciad`u peak. The summit looks even more challenging that the first ferrata we did. I bow to their courage and determination and cross my fingers for the British girl if she’s still up there somewhere. There’s no peak for us to summit, just a vast plateau to reach. Still we feel like on top of the world there. It’s a priceless feeling, well-earned too. I definitely surpassed myself today.

The sight from the apex plateau (Pisciad`u peak on the right)


Postřehy a souhrn trasy:
  1. 2 sedla na této etapě (pod vrcholem Piz Duleda a Col dala Piëres)
  2. Pozorně plánuj zásobení vodou
  3. Druhá horská chata – Rifugio Puez

Tady v Dolomitech se zjevně rozednívá poměrně brzy. Budíme se už kolem 7.hodiny ranní. Chceme se co nejdříve sbalit a vyrazit na cestu. Noc byla klidná a i přes to, že jsme lehce sjížděli ze svahu, jsme se vyspali docela dobře. Ke snídani si kromě tyčinky a kávy vychutnávám i pohled na skalní masiv tyčící se naproti nám. Všimnu si pěšinky klikatící se vzhůru přímo do sedla protějšího svahu. “No do háje. Myslím, že vidím naši cestu“, poznamenám a ukazováčkem navedu Tomášův pohled na křivolakou cestičku. Chvíli mžourá tím směrem, pak vytáhne telefon s mapou, přičemž nesouhlasně kroutí hlavou: “Nee, tam určitě nepůjdeme“…

Ale jo, tak přesně TAM půjdeme…

A přece šli…

No tak doufám, že se nezabijeme“, proběhne mi hlavou. Z pohledu na to, co nás čeká, se lehce točí hlava. Labilní suť a prudké serpentiny…Juchůůů! Tak s chutí do toho. Za vrcholky skal se pomalu objevují první sluneční paprsky a my bychom rádi překonali tohle šílený stoupání ještě dřív, než do prudkého svahu pod sedlem začne pařit slunce. Proto vyrážíme vcelku brzy (na naše poměry) a nasazujeme svižné tempo.

Potkáváme několik svišťů válejících se na balvanech. Na pozdrav je oblažím svým holým zadkem. Musím se totiž převléknout z podvlíkaček, ve kterých je mi už strašný horko. Tak je to vždycky… Ráno je mi zima, tak se nabalím a po pár stech metrech ze sebe strhávám propocené oblečení.

Kolik jich napočítáš?

Stoupání nakonec není až tak náročný, jak se zdálo od pohledu. Když se vydrápeme na sedlo, zažíváme lehký pocit vítězství. Jako kdybychom právě dokázali něco výjimečnýho. To totiž ještě nemáme nejmenší tušení, že tohle byla jenom lehká rozcvička…předehra, jen malá ukázka toho, co nás tu čeká na každodenní bázi. V tuto chvíli ještě nemáme ponětí o tom, že podobných sedel překonáme za celou cestu asi 30, z nichž většina bude technicky mnohem náročnější než toto. Výstup bude delší, prudší, klouzavější. V tuto chvíli taky ještě nevíme, že kromě toho budeme muset překonat nespočet via ferrat bez patřičného vybavení….Ach, jak sladká je nevědomost! Mám totiž za to, že kdybychom všechno tohle věděli, tak bychom se….no asi stejně neotočili. Kdybychom ale věděli i to, co si pro nás Alta Via chystá na poslední noc na trailu, tak to už by nás pravděpodobně přesvědčilo. Donutilo by nás to otočit se zpátky a vydat se domů, vzdát to a utíkat do bezpečí….Ale nepředbíhejme. Hezky pěkně popořadě…

Když slunce osvítilo mlhu držící se v údolí, naskytl se nám doslova magický pohled

Po překonání sedla sestupujeme do údolí pod ním. V údolí na mě i za slunečného dne dopadá zvláštní těžká atmosféra. K tomu se opět připomíná nedostatek vody, kterým trpíme již od včerejšího večera. Bez čehokoli k hašení žízně začínáme stoupat do druhého sedla dnešního dne.

Ty pravé útrapy na nás však čekají až za druhým sedlem. “Vražedné údolí” – kamenná vyprahlá pustina bez známek života. Slunce je již v plné síle a neúprosně nás griluje zaživa, dehydratace vrcholí.

Když konečně narazíme na ledový potůček, dostaví se velká radost a úleva. Doplníme maximum vody, kterou jsme schopni unést a zastavujeme se na oběd na nedalekém vyprahlém plácku pod cestou. Sušíme věci, které nám přes noc navlhly, obědváme a koledujeme si o úpal. Zanedlouho po obědě přicházíme na chatu Rifugio Puez, kde ukořisťujeme poslední volný venkovní stůl a dopřáváme si kávu, limón-soda a pivo.

Slunce a 2 stoupáky nás vyčerpaly natolik, že se rozhodneme zakempit už po dvou kilometrech za Rif Puez. Nacházím krásně skrytý plácek ještě k tomu s úžasným výhledem. Mám radost. To místo je kouzelný! V průběhu večera máme pak možnost pozorovat stádo kamzíků hupkající po protilehlé skále a stádo ovcí pasoucí se hned pod námi.


Lessons learned and summary:
  1. 2 passes on this stage (under the Piz Duleda and Col dala Piëres peaks)
  2. Be mindful of your water supplies and plan ahead
  3. Second mountain hut – Rifugio Puez

Apparently the sun rises quite early here in the Dolomites. It’s 7 a.m. and we are already awake. We want to pack up and move as soon as possible. Last night was peaceful and despite the occasional slipping down the slope, we had a good night’s sleep. It’s breakfast time…beside flapjack with coffee, I’m also enjoying a wonderful view of the rocky massif towering in front of us. I notice a tiny little zig-zag path leading all the way up to the col. “Holy smoke! I think I see our path“, I comment as I point at the mazy pathway with my index finger. Thomas keeps gazing in the pointed direction for a while, then pulls out his phone with a map and shooks his head “No, that’s certainly not where we’re heading…”

Of course THAT’S WHERE we’re heading…

Yes it was…

“Well, then I hope we’re not going to kill ourselves”, I think to myself. The sight of what’s to come makes me a bit dizzy. Unstable rocks and serpentines…Whohooo! Let’s do it. We set off with a fast pace. The first sun rays are already appearing behind the rocky peaks and we really want to make it to the pass before the sun begins to beat down on us.

We meet some new friends on the way – marmots chilling on big boulders. Instead of befriending them, I moon them. I have to take down the base layer pants as I’m getting too hot in them. That’s the typical struggle – cold in the morning, hot and sweaty after few hundreds of meters.

How many can you count?

Eventually, the climb wasn’t that bad as it seemed from the distance. When we reach the pass, we feel like winners. Like if we have just accomplished something extraordinary. That’s because we have no clue that this was just a warm-up…foreplay, just a small taste of what’s going to be our everyday reality here. At this point in time, we do not know that we will surmount about 30 similar passes in total on Alta Via 2, the majority of which will be technically more difficult that this one. The ascent will be longer, steeper, harder. At this very moment we also have no idea about all the via ferratas that we will have to climb without proper gear…Ignorance is bliss, huh? Had we known all of this in advance….my guess is we would have…well still not turned around. But had we known what’s coming our way for the last night on trail, I think we would have turned around and run home to the safety. But let’s not skip or spoil. First things first…

As the sun illuminated the foggy valley a magical sight occured

After we get through the first pass, we descend to the valley below it. Despite the light and warmth of a sunny day, a strange heaviness hits me in this valley. In addition, we are facing problems with lack of water. With nothing to drink, we begin an ascent to another pass of the day.

The real struggle begins after the second pass. “Killer valey” – arid wasteland with no signs of life. Merciless sun in full swing is grilling us alive and the dehydratation strikes.

A little stream of ice-cold water that we encounter later on is a blessing. We feel a great relief and hapiness. We take as much water as we can carry and move to a nearby droughty ground where we take a lunch-break. Finding a shadow is impossible right now. We can feel that by sitting in the sun we are asking for trouble (heatstroke) but at least we got a chance to dry our things that got wet overnight. Not long after the lunch, we arrive at the mountain hut – Rifugio Puez. We manage to catch the last free table and enjoy some coffee, limón-soda and a beer.

The sun and the two hills we climbed today exhausted us so much that we decide to camp just 2 kilometres far from Rif Puez. I manage to find a perfectly hidden spot with a beautiful view. Such an enchanting spot. I’m happy. Throughout the evening we got a chance to observe a herd of chamois pit-patting over the distant rock as well as sheep herd grazing just few meters beneath us.


Lessons learned and summary:
  1. Don’t worry about missing out by taking a cable car from Brixen (Sant’ Andrea) to Plose instead of hiking
  2. You can leave your car on a parking lot right below the cable car (free of charge in 2020)
  3. First ascent to the pass below Peitlerkofel/Sass de Pütia peak and first hut – Rifugio Genova on Stage 1

It’s here…another longed for vacation, another trek. Time to be free, liberated from all the worries and pressures of everyday life. Time to leave the hustle and bustle of the city far behind and spend 2 wonderful weeks in peaceful connection with nature. Time to get on trail and be carried away by breath-taking views while fighting thirst, hunger, sore calves, sweat in the eyes and a smell of unwashed socks in the constrained interior of a narrow tent…exactly this and much more is what multiple days hike is about.

We depart after 9 am from Brixen/Bresannone to which we arrived the day before. We take the first morning cable car from Sant’ Andrea in the direction of Plose. We leave our car parked in the free-of-charge parking lot adjacent to the cable car. We hope that in two weeks time our car will still be there.

The first stage leading through the relatively frequented area with numerous cable cars is quite easy and so we take the chance to enjoy the magnificent, flamboyant landscape. It truly makes me feel like I’m in a fairytale…

Did we somehow get into a fairyland?

The chill and ease with which we covered the first few kilometers are quickly gone . We begin the first serious ascent to the very first pass under the Peitlerkofel/Sass de Pütia peak. It’s though. The sun is beating down on us, we soon turn reddish like two radishes and are gasping for breath as we keep on avoiding crowds of day hikers who seem to be all around. To me it currently resembles High Tatras in Slovakia – it’s stunning but slightly overcrowded. Well, let’s hope this will change as we will get futher away from easily accessible areas.

After we cross the pass, the path gets flat again and we soon reach the very first hut – Rifugio Genova. We try local specialty -“Limón-soda” – super-sweet but super-refreshing lemonade for €4.

The first stage officially ends on the hut. Not for us though. As we are not going to spend the night here, we better be on our way to find a campsite for the night. From the hut we commence another ascent. The energy from the lemonade is quickly gone and ascending becomes though. However, as soon as we get to the top, the energy is back – the view is very rewarding.

Yeah…well, that’s where we’re heading

We haven’t met anyone any more since we left the hut and so we stop for a while to enjoy the stillness of this place. Finding an appropriate bivouac spot is rather problematic. We are hiking on a narrow path in the middle of the slope with no flat spots. Eventually we find a relatively flat spot right above the path. There’s a civilization below us – a small settlement of cabins. From time to time some people walk out of these cabins and observe the surroundings with binoculars. “Probably an ornithological excursion”, we tell to ourselves. We try to hide behing big rocks to avoid their attention, however, it’s more than clear that their hawk-eyes don’t miss a thing and we have been seen. This makes me slightly nervous but I need to live with it’s already getting dark and we won’t move any further. We are falling asleep with a sight of sun setting behind the sharp rocky peaks. Beside slipping down the slope and being slightly nervous about the people below, it’s just….perfect.

Why would you sleep outside? To experience evenings like these….


Postřehy a souhrn trasy:
  1. Neboj se místo výšlapu z Brixenu na Plose svézt lanovkou…dřiny a výhledů si nahoře užiješ ještě dost, takže o nic nepřijdeš
  2. Auto můžeš nechat přímo na parkovišti pod lanovkou. Parkování je zdarma (údaj z roku 2020)
  3. Na první etapě tě čeká první větší výstup na sedlo pod vrcholem Peitlerkofel/Sass de Pütia a také první chata – Rifugio Genova

Je to tady…další dlouho očekávaná dovolená, další trek. Další čas, kdy můžeme být svobodní a naprosto sami sebou. Čas, kdy můžeme hodit všechny starosti každodenního života za hlavu a odložit společenské masky. Ruch a shon velkoměsta nechat daleko za sebou a vydat se užít si 2 týdny klidu (haha, kdybychom jen věděli, co nás čeká), spojení s přírodou (možná většího, než jsme vlastně chtěli), dech-beroucích výhledů, žízně, hladu, potu v očích a smradu nepraných ponožek ve stísněném prostoru našeho miniaturního stanu…přesně tohle a ještě mnohem víc s sebou přináší vícedenní putování v přírodě.

Vyrážíme před 9.hodinou z Brixenu/Bresannone do nedaleké vesničky Sant’ Andrea, kde již nastupujeme na první ranní lanovku směr Plose. Auto necháváme přímo na neplaceném parkovišti pod lanovkou. Doufáme, že ho tam za 2 týdny najdeme.

První část cesty vede relativně frekventovanou oblastí s mnoha lanovkami a je až nečekaně pohodová. To nám alespoň umožní užít si okolní krajinu, která je už od začátku jako malovaná, stejně jako počasí. Připadám si jako v pohádce…

Ocitli jsme se v nějakém kouzelném kraji?

Pohodička nám ale rychle končí a začíná stoupání na první sedlo pod vrcholem Peitlerkofel/Sass de Pütia. Je to fuška. Slunce do nás praží, jsme rudí jak dvě ředkvičky, sotva popadáme dech a k tomu se musíme se vyhýbat davům denních hikerů postupujících v opačném směru. Dost mi to tu připomíná Vysoké Tatry. To znamená, že je to krásný, ale na můj vkus trochu přelidněný. No snad se to časem změní (až popojdeme do hůře přístupných míst).

Tatry hadr

Po té, co se vyškrábeme na sedlo, cesta už pokračuje zase po příjemné vrstevnici až k první horské chatě na naší cestě – Rifugio Genova. Tam máme možnost poprvé okusit místní specialitu – “Limón-soda”, tedy šíleně sladkou, ale velmi osvěžující citronádu za 4 €. Cenově je to docela masakr. Je holt potřeba počítat s vysokohorskou přirážkou.

Na chatě je konec první oficiální etapy. My zde však nocovat nehodláme, a tak musíme pokračovat dál a najít si vlastní nocoviště. Od chaty pokračujeme dál stoupákem, do kterého se již sotva šourám. Výhledy na jeho konci jsou však úchvatný a dodají mi další energii. Navíc už nikoho nepotkáváme, a tak si konečně užíváme vysněného klidu.

Jó no…tak tam přesně půjdeme…

Hledání vhodného místa na bivak je ale v tomto úseku poněkud problematické. Jdeme po úzké pěšince ve stráni, kde nejsou téměř žádné rovinky. Nakonec se ubytujeme na relativně rovném plácku kus nad cestou. Pod námi je nějaká civilizace, tak už stejně o moc dál jít nemůžeme. Z chaty pod svahem čas od času vylezou lidé a s dalekohledem zkoumají okolí. “Asi ornitologický zájezd“, říkáme si. Přestože se, ve snaze neupoutat na sebe pozornost, snažíme krčit za balvany, je víc než jasné, že bystrému oku ornitologů rozhodně neutečeme. Tak nezbývá než doufat, že jim nebude stát za to plazit se do prudkého kopce, aby nás případně konfrontovali. Usínáme s pohledem na slunce zapadající za ostrými vrcholky skal a přesto, že trochu sjíždíme ze svahu dolů a jsme nervózní z lidí pod námi, naprosto nic nám nechybí.

Proč byste proboha spali venku? Přesně pro tohle…