Hopeful Wanderer

Annapurna Circuit, DEN 5

Ještě než vyrazíme z Chame dál na cestu, vyřizujeme nějaké poslední nákupy. Podle současných informací z trailu to vypadá, že na přechod sedla Thorong La budeme potřebovat nesmeky. Kromě nich si v Chame pořizuji ještě příjemnou hřejivou šálu z yačí vlny, dodatečný pár teplých ponožek a čelenku…to vše dohromady za krásných 1000 rupií (cca. 170 Kč).

Dnes máme naplánovanou zhruba 14 km etapu, takže není úplně kam spěchat. Bohužel značná část dnešní cesty vede opět po prašné silnici, z čehož už začínám být…slušně řečeno….rozladěná. Naštěstí by silnice již brzy měla úplně skončit.

Poprvé se nám ukazuje skoro osmitisícová Annapurna II (7937 m.n.m.) a poprvé také překračujeme výškovou hranici 3000 m.n.m.

Kousek před vesnicí Upper Pisang, která měla být cílem našeho dnešního putování, míjíme dramatickou, téměř kolmou skalní stěnu. Je to impozantní pohled. Místní prý věří, že když v této oblasti někdo zemře, jeho duše musí po této stěně vylézt nahoru.

*Maya s “dramatickou” skalní stěnou v pozadí*

Bohužel už lehce nad hranicí 3000 m.n.m. začne moje parťačka Maya pociťovat první vážnější příznaky výškové nemoci. Jde o hodně pomaleji než normálně, bolí ji hlava a cítí se malátně. Postupujeme pomalu a doufáme, že to rozchodí. Když však dojdeme do Horního (Upper) Pisangu – vesnice, která leží v nadmořské výšce 3300 m.n.m. a která měla být cílem našeho dnešního putování, situace se pouze zhorší….

Maya vypadá (a prý se i cítí) jako zdrogovaná. Je malátná, má problém dát dohromady smysluplnou větu, těžce se jí dýchá. Téměř bez rozmýšlení se rozhodneme sestoupit o něco níž. Naštěstí je pod Horním Pisangem ještě níže položená vesnice Dolní (Lower) Pisang. Pouhých 100 výškových metrů rozdílu mezi těmito vesnicemi Maye opravdu pomůže s úlevou příznaků výškové nemoci. Už v polovině cesty do Dolního Pisangu se začne cítít mnohem lépe. Bolest hlavy ji ale provází až do následujícího rána.

V Dolním Pisangu se ubytováváme v příhodně pojmenovaném Hotelu Maya. V hotelu jsme opět jedinými hosty a panuje v něm velmi příjemná a rodinná atmosféra. Večer trávíme u kamen s teplou večeří a ve společnosti nepálské babičky – maminky majitelky hotelu.

Předchozí den

Zpět na menu

Další den

Annapurna Circuit, DEN 4

Z ubytování vyrážíme s Mayou ráno jako poslední z celé včerejší skupiny. Máme zkrátka pomalá rána…vlastně máme pomalé celé dny. Časové prostoje, během kterých čekám na Mayu, která po cestě hodně fotí, bych mohla vyplnit něčím produktivním….například psaním blogu. Místo toho je však vyplňuju spíš neustálým cpaním se sušenkama.

Dnes se na cestě střídají úseky vedoucí po silnici s etapami procházejícími nenápadnými pěšinkami skrz husté zalesněné porosty. Na trase je několik vesnic, ve kterých se nám postupně otevírají výhledy na úchvatné horské masivy.

Nejkrásnější z nich je asi vesnice Timang. Dostat se do ní ale není zadarmo. Člověk si tam musí vyfunět menší kopeček. Odměna je ale jistá! Je to nejen ideální místo na oběd, ale hlavně se odtud člověku naskytne naprosto nádherný pohled na majestátní Manaslu.

S roustoucími cenami postupně roste i počet trekařů na trase. Mnozí totiž nezačínají svou cestu v Besisaharu jako my, ale nechají se džípy vyvézt do některé z vesnic dále po cestě (jako například do Jagatu, Chamje nebo Chame aj.)

Dnešní noc trávíme v (na místní poměry) luxusním hotýlku – Hotel Royal River postaveném v rakouském/švýcarském stylu ve vesnici Chame. Chame je vesnice plná stánků a obchodků s outdoorovým vybavením a je tak ideálním místem pro dokoupení posledních potřebných kousků vybavení (např. nesmeků na přechod sedla Thorong La).

Předchozí den

Zpět na menu

Další den

Annapurna Circuit, DEN 3

Snídám mojí novou oblíbenou pochoutku – smažený tibetský chléb s marmeládou. Vypadá to, že v celém Nepálu existuje přesně 1 druh marmelády. S žádným dalším jsem se tu zatím nesetkala…

Před naším hotelem se na proutěné ošatce na slunci suší krásně barevné chilli papričky. S nadšením se k nim vrhnu a ptám se majitele, jestli si jich můžu pár koupit. Vypadá to, že je rád, že se může pochlubit svým pěstovatelským úspěchem a nakládá mi plnou hrst papriček zadarmo. To mi rozsvítí den hned na jeho počátku.

Dopolední etapa je vcelku příjemná. Z Chamje totiž můžeme přejít na druhý břeh řeky a pokračovat po pěšince mimo silnici.

Cesta vede několik kilometrů po rovině, později začne stoupat do kopce. V jeho horní polovině, doslova uprostřed ničeho, se nachází sezónní čajovna. Ideální zastávka na mléčný masala čaj a pokec s dalšími třekaři. Užíváme si zasloužený odpočinek a povídáme si s Australanem Marcem a Holanďanem Kevinem, kteří zdolávají trek v doprovodu průvodce Bemu.

Následuje vesnice Tal, kde se k našemu velkému zklamání dozvídáme, že se musíme vrátit zpátky na silnici, neboť pěšina, která pokračuje mimo ní, je prý poničená sesuvy půdy a neprůchodná. Tal se nabízí jako vhodná zastávka na oběd. Maya se vydává do zdejší oblíbené Manaslu Restaurant, zatímco já se jdu podívat na místní Gompu (buddhistický klášter) a menší vodopád, pod nímž si vařím oběd z vlastních zásob. Těším se totiž, že si do jídla přidám to vyžebrané chilli.

*Vodopád ve vesnici Tal…stojí za vidění*

Odpolední etapa pokračuje tedy po prašné silnici. Naštěstí v těchto místech již není tak velký provoz. Stejně se ale musíme vyhýbat několika džípům, skútrům a náklaďákům.

*Pohled na vesnici Tal a její vodopád ze silnice (z druhého břehu řeky)*

Procházíme údolím kolem řeky, z obou stran nás obklopují téměř kolmé skály. Je to úchvatný pohled, občas ale působí až stísňujícím dojmem. Během odpoledne poměrně hodně kafíčkujeme, pauzíčkujeme, zkrátka postupujeme velmi pohodovým až líným tempem. I tak dorážíme do vesničky Dharapani poměrně brzy. Dharapani je výchozím bodem pro další slavný trek – Manaslu Circuit. Nachází se zde kontrolní stanoviště ACA (Annapurna Conservation Area), kde je nutné prokázat se příslušnými povoleními na trek (tj. ACAP a TIMS permit).

V samotném Dharapani se neubytováváme, ale pokračujeme ještě několik kilometrů dál za vesnici, kde se nachází seskupení několika ubytoven. Některé z nich jsou už ovšem plné. Nakonec se ale v jedné přeci jen chytáme a na kohopak tu nenarážíme! Na nádvoří si válí šunky a suší ponožky Kevin s Marcem. Seznamujeme se také s Australankou “T.” a Katalánkou Claudií a společně trávíme pohodový večer s vydatnou večeří a místním “rýžovým vínem” zvaným rakší. To ovšem s vínem nemá nic společného, jde spíš o jakousi pálenku, silný líh. Standardní “porce” je plný hrnek a vězte, že s ním vystačíte na celý večer…pít se to totiž moc nedá 🙂

Předchozí den

Zpět na menu

Další den

Annapurna Circuit, DEN 2

Včerejší ubytko mělo poměrně solidní “větrání”. Tenké plechové stěny zajistily asi takový tepelný komfort jako stan, takže to bylo pocitově podobné jako spaní venku. To nám ale vůbec nevadilo, jsme ještě v nízkých polohách a žádné velké noční mrazy nás zatím netrápí.

Po té, co spořádáme obří nálož ovesné kaše s banánem k snídani, vyrážíme na cestu. Čeká nás nejprve lehké, později už poměrně prudké stoupání po kamenných schodech až do brahmánské vesnice Bahundanda. Jsou odtud opravdu parádní výhledy.

Z vesnice pokračujeme dál sestupem zpátky do údolí. Po cestě potkáváme děti ve školních uniformách. Dožadují se tužek, sladkostí a nakonec i peněz. Dostaly od nás tužku, sladkosti nemáme a peníze jim opravdu dávat nechceme.

Další zastávkou na naší cestě je malebná vesnička Ghermu. Kromě oběda, nového oblečení nebo Fanty se tu dá bez problémů sehnat i hašiš….

Zastaví nás vysmátý pán u svého krámku/příbytku. Na první pohled jde o místního ševce. Když zjistí, že boty opravit nepotřebujeme, vyndá z pod stolu velký igelitový pytel a otevře ho. V první chvíli mám za to, že se jedná o pytel plný koření a tak k jeho obsahu nadšeně přivoním. Zatímco Maya už se směje, mně ještě nějakou dobu trvá, než mi dojde, na co se to vlastně dívám. Musíme tedy pána zklamat po druhé a odmítnout i další nabízené zboží. Jeho široký rozverný úsměv to ovšem nějak nepošramotí.

V Ghermu se zastavujeme na oběd v Rainbow Restaurant & Lodge, ze které je pěkný výhled na protilehlý grandiózní vodopád. K obědu si dávám česnekovou polévku, abych se pomalu začala připravovat na vysokou nadmořskou výšku. Česnek, prý stejně jako chilli a zázvor, působí preventivně proti výškové nemoci…alespoň tedy podle místních.

Z Ghermu musíme pokračovat nějakou dobu po silnici. V další vesničce jménem Jagat si dopřáváme pauzu a odpolední kávu. Do Chamje – poslední vesnice dnešní etapy nám zbývají ještě cca. 4 km. Po nějaké době, zhruba 2 km před vesnicí Chamje, se cesta rozdvojuje a nabízí alternativu vedoucí mimo silnici. Já se po ní vydávám. Je to sice dál, ale za to lepší cesta 🙂 Maya pokračuje dál po silnici. Poprvé procházím hustým lesním porostem, který by se dal nazvat džunglí. Cestou narážím i na zajímavou flóru. Rozhodně tuto odbočku z prašné silnice doporučuji.

V Chamje se opět setkávám se svou společnicí a vybíráme ubytování pro dnešní noc – útulný Potala Hotel & Restaurant s velmi milým panem majitelem a výbornou kuchyní. Večeře, ubytování a snídaně nás vyjdou na příjemných 1400 rupií/osobu (cca. 240 Kč).

Předchozí den

Zpět na menu

Další den

Annapurna Circuit, DEN 1

Na autobus, který mě z Káthmandú doveze až do městečka Besisahar (výchozího bodu treku) vyrážím časně ráno. Z centrální turistické čtvrti Thamel v Káthmandú si beru taxíka na Gongabu Bus Station, kde u přepážky číslo 21 kupuji za 700 rupií (cca. 120 Kč) lístek na autobus, jehož odjezd je naplánován na 7.00. Do Beshisaharu dorážím ještě ten samý den kolem 16.00. Cesta dlouhá 180 km tak trvala celých 9 hodin. To je takový nepálský standard. Autobus se sice pyšnil nápisem “DELUXE”, šlo ale o obyčejný lokální autobus. Cesta proběhla bez větších komplikací…dalo se to snést.

V Besisaharu se setkávám s mojí parťačkou na trek – Mayou z Izreale. Potkaly jsme se v Káthmandú a domluvily se, že vyrazíme spolu. Přece jenom se to “ve dvou lépe táhne” 🙂 Vyřizujeme poslední drobné nákupy a vybíráme si dostatek hotovosti z bankomatu.

Na cestu vyrážíme následující den kolem 9.00. Procházíme vesnicemi Bhulbule a Ngadi obklopenými rýžovými políčky, kocháme se vodopádem a potkáváme mnoho místních. Téměř každý z nich se nás snaží ubytovat buď ve svém hotelu nebo v hotelu svého známého. My máme ale pro dnešek o něco ambicióznější plán, bydlet se ještě rozhodně nechystáme. Je ale zřejmé, že sehnat ubytování na trailu nebude žádný problém.

*Vodopád prý existuje jen 2 měsíce v roce (po období dešťů), měly jsme tedy štěstí, že jsme ho mohly vidět*

Kolem 15.00 se na obloze začínají formovat černé mraky. Zanedlouho se opravdu spustí lehký deštík. Netušíme, jestli se rozprší nebo jestli to bude jen malá přeháňka. Našim původním cílem pro dnešní den měla být vesnice Bahundanda, ze které je prý krásný výhled do údolí, jímž jsme dnes procházely. Kvůli zhoršenému počasí se ovšem rozhodneme ukončit dnešní den v dřívější vesničce Lampata. Je to rozkošné malé uskupení několika málo domů. Tak polovina z nich jsou ubytovací zařízení. Jedno takové si namátkou vybíráme (Wanderlust Guest House). Ani nás moc nepřekvapí, že jsme tu jedinými hosty.

*Rozhodně zajímavé využití starých rýžovarů…*

Zbytek chladného a vlhkého odpoledne trávíme pod pergolou u velké konvice lahodného mléčného masala čaje a kocháme se výhledem na drobné protější kopce a kaskádovitá rýžová políčka.

Zpět na menu

Další den

GR 11, DEN 29

(Právě včas)

Ráno stále ještě poprchává. Navlíkám se do studenýho a vlhkýho oblečení a mokrých bot a při tom myslím na to, že jsem se do tohohle “namočila” já sama a dobrovolně…tak nemám nárok fňukat. Eh, ale ty boty!…Balím rychle mokrý stan, ať už jsem co nejdřív na cestě. Když už se člověk hýbe, tak to dobrý. Nejhorší je zvládnout ten přechod z vyhřátýho spacáku do fáze připravenosti k odchodu.

Alespoň se nezdržuju snídaní, jelikož jsem si jí SEŽRALA už včera večer a tak můžu hned vyrazit. Můj žaludek to ovšem netěší…Je to ale skvělá motivace, abych se snažila do města Puigcerdá dorazit co nejdříve a odměnit se…Do města mi zbývá cca. 10 km. Procházím několika koňskými pastvinami a párkrát se ztrácím, jelikož značení tady v té oblasti stojí za starou bačkoru. Poslední 3 km do města vedou po silnici.

Puigcerdá mě příliš nenadchla. V celém městě se mi ani v jednom sportovním/outdoor obchodě nepodařilo sehnat bombu do vařiče. Asi mě čeká “cold-soak” (namáčení instantního jídla ve studené vodě namísto vaření). Supermarket byl drahý. Pochutiny, které jsem si dala v kavárně, byly průměrné a z města i do města vede nekonečný road-walk.

Na kopci nad Puigcerdou si dopřávám na lesním paloučku krátkou obědovou pauzu, během níž suším na sluníčku kompletní obsah batohu. Ještě, že svítí! Ovšem ne na dlouho, jak se zdá. Nad kopci, ze kterých jsem slezla, se tvoří další černé mraky. Přemýšlím, jestli mě doženou nebo jestli se stočí do Francie. Bohužel je to ta první varianta. Když procházím lesem, zprava i zleva se ozývá hrom. Při mém štěstí se bouřky za chvíli srazí přímo nad mou hlavou. A já už nechci zase zmoknout…vždyť jsem zrovna všechno usušila!

Bez váhání tedy vybírám plácek a tábořím už kolem 16.00. Vařím si kávu a čekám na bouřku. Během toho se kolem mě proženou 2 hrající si lišky. Zvláštně při tom na sebe poštěkávají. Stihnu kávu akorát vypít a všechno uklidit. Pak začne pršet…

Předchozí den

Zpět na menu

Další den

GR 11, DEN 28

(Prase!)

Ajaj, už je to tady…už dokážu vycítit day-hikery mnohem dřív, než je vůbec spatřím. Vůně mýdla, deodorantu, aviváže je prozradí na 20m. Je to neuvěřitelné, jak dlouhodobý pobyt v přírodě zostří naše smysly. Tedy především čich. Nejlepší post-covidová rekonvalescence. Představa, že zvířata nás musí cítit ještě mnohem silněji a lépe, je až poněkud zneklidňující.

Dnes jsem šla spát, snídala a teď i obědvám s krávama. Za chvíli asi začnu bučet…Za tu dobu jsem se o nich něco naučila: 1) jsou to mršky zvědavý (především na naše jídlo); 2) strašně slintají…toho jsem si nikdy nevšimla, ale je to tak. Když přežvykují, crčí jim občas z tlamy přímo pramínky zelených slin; 3) v noci spí téměř stejně dlouho jako my, lidi; 4) pravděpodobně si neuvědomují, jak velké vlastně jsou.

Na sestupu do města Puigcerdá bych ráda našla vhodné nocoviště. Nakonec mi k rychlému výběru dopomůže počasí. Z ničeho nic se spustí zase děsnej liják a bouřka. Honem zalezu pod stromy v naději, že tam déšť pod úkrytem větví přečkám a pak půjdu ještě dál. Sedím tam tedy pod stromem jako vyplašený zvířátko, zatímco na mě crčí studené proudy vody. Postupně promokám na kost. Abych si zlepšila náladu, rozhodnu si uvařit večeři. No a co, že mi do ní prší…

*horská pláň před sestupem do Puigcerdá*

Když lijavec trochu ustane, stavím rychle obydlí na nedalekém plácku. Klíčové je udržet v suchu spací věci – tedy spacák a spací oblečení. To se mi naštěstí podařilo. Vše ostatní je ale durch. Ve spacáku se ovšem rychle zahřívám a je mi vlastně relativně dobře…až na ten otravný všudypřítomný hlad…

*na jedné straně bouřka, na druhé azuro*

Právě jsem si sežrala snídani! 2 tortilly s Nutellou před spaním (#prase!). Takže ráno polezu do mokrejch hadrů a ještě k tomu budu bez snídaně…no to zní vážně fantasticky! To se ti zase povedlo, Kristýno.

Předchozí den

Zpět na menu

Další den

GR 11, DEN 27

(Čas říci sbohem)

Tak je to zase tady…loučení. Přišlo to náhle, což je možná ale dobře. Hanka se rozhodla, že se podívá do Androrra la Vella – hlavního města Andorry. Já už jsem tam zaprvé byla a navíc bych ráda pokračovala dál. To tedy znamená, že se musíme rozloučit. Objetí, zamávání a je to….už zase kráčím sama. Je mi trochu smutno, ale vím, že to za chvíli přejde, že si zase rychle zvyknu. Taky mě hřeje vědomí, že jsme si s Hankou ty společné chvíle fakt užily!

Jsem na cestě z Encampu k jezeru d’Engolasters, který náramně připomíná Mácháč. Cesta kolem něj vede po příjemných turistických chodníčcích. Potkávám spoustu rodinek s dětmi, běžců a rybářů. Cesta rychle utíká.

Postupně se zase pomalu dostávám do malebného horského údolíčka. Zastavuju se na večeři u pěkného refugia bez obsluhy (Refugi de Fontverd). Kdybych měla zájem o společnost, mohla bych tu přespat s ostatními turisty. Já ale radši sama a nadivoko. Nicméně musím konstatovat, že refugia v Andoře jsou opravdu pěkná a poskytují solidní zázemí pro hikery. Celkově mi přijde, že podpora pro turisty je tu na vysoké úrovni. Vlastně všechno je tu na vysoké úrovni…

Ke konci dne si nacházím pěkný plácek kus od cesty u potůčku. Zvažuju, jestli nepostavím jen moskytiéru, abych se konečně mohla jednou koukat na hvězdy. Když se ale rozhlédnu zjistím, že na hřebenech visí zlověstné černé mraky…nechám to raději na jindy.

Usínám za zvuků bublajícího potůčku, výkřiků strašně hlučných svišťů a cinkání kravských zvonců. Moment…ty zvonce jsou nějak hodně blízko! Rozepnu stan a zjistím, že mě přišlo navštívit pár kamarádek. Jedna se rozhodla pást jen pár metrů před mým vchodem. Jak mám ale takhle spát?

Předchozí den

Zpět na menu

Další den

GR 11, DEN 26

(Nejde to zastavit)

Ráno se hrabu ze stanu jako rozlámaná 80.letá bába. Bolí mě úplně všechno a nohy se nějak odmítají hýbat. Každé ráno je teď v tomhle ohledu náročnejší a náročnější. Když se člověk ale nějak rozhýbe, tak už to jde.

Při balení stanu si všimnu, že jsem spala pod napůl spadlým stromem. Jeho kmen je rozlomený v půlce jako sirka a visí ve vzduchu zachycený a opřený o nedaleký strom. No ještě, že jsem si toho včera nevšimla! To by zas byla noc…

Dnes si dáme s Hankou takový polo-odpočinkový den. Moje tělo mi neustále připomíná, že už je rozhodně na čase. Míříme tedy do městečka Ordino, kde jsme si zarezervovaly hotel. Máme to tam 11 km. Táhneme se ale jako smrad. Únava je cítit i znát. Dokonce už i jedna paní nám na potkání říkala, že “vypadáme obě unaveně“.

Když konečně dorazíme do Ordina, jako první podnikneme útok na zdejší samoobsluhu. Na check-in v hotelu je ještě brzy. Čas, který musíme vyčkat, si ale rády zpříjemníme konzumací čehokoli, co si naše chuťové buňky vyžádají. Hanka sahá po kyblíku zmrzliny, který spořádá na posezení. Já do sebe cpu nanuka, sušenky, zapíjím to Fantou a zajídám čerstvou bagetou. Hlad a touha po cukru mě zkrátka ovládají.

V hotelu na nás čeká luxusní apartmánek s vlastním balkonem. Pereme oblečení i sebe, pojídáme nakoupené dobroty na balkóně a odpočíváme. Hanka se k večeru vydává ještě na průzkum města, já ji společnost nedělám. Místo toho se válím v posteli, pojídám Kinder Bueno a brambůrky a popíjím cidre. To obžerství prostě nejde zastavit!

Předchozí den

Zpět na menu

Další den

GR 11, DEN 25

(Jsme v Andoře!)

Po již 3. neklidné noci, kdy jsem se pořádně nevyspala, se mi dneska jde pěkně blbě. Jsem malátná, těžko se mi dýchá, síla chybí. Nejradši bych si dala nějaký rest day. Ten si budu muset ale ještě krapítek zasloužit!

Dnes bychom měly dorazit do Andory. To ovšem nebude zadarmo…musíme se nejdřív vyškrábat do nejšílenějšího a nejprudšího sedla celýho treku.

Já se tam doškrábu první, dávám rychlý oběd a čekám na Hanku. Ta přichází chudák celá vyklepaná za doprovodu milého Andořana Guillema. Ukázalo se, že to Hance v jednu chvíli uklouzlo a trochu se svezla ze svahu dolů. Udatý Guillem ovšem včas zakročil a pomohl jí dostat se zpátky na nohy…zatímco já si vesele žeru na sedle oběd (#pako). Naštěstí vše dobře dopadlo a Hanka je v pohodě.

Zastavujeme se na krátkou zaslouženou pauzu na refugiu a pak slézáme do městečka Arinsal. Je to další lyžařský středisko, nicméně rozhodně není tak bezduchý jako ty ostatní. Naopak, dost to tady žije! Párty v irský hospodě, všude reklamy na Guiness a mnoho sympatických restaurací s lákavými pokrmy.

Neodoláme a dopřáváme si, co hrdlo ráčí. Pak se horko těžko dokulíme kousek za město, kde naštěstí hned nacházíme parádní plácek na naše stany, těsně před vstupem do dalšího Národního parku. Tak to se povedlo!

Předchozí den

Zpět na menu

Další den