GR 11, DEN 29

(Právě včas)


Ráno stále ještě poprchává. Navlíkám se do studenýho a vlhkýho oblečení a mokrých bot a při tom myslím na to, že jsem se do tohohle “namočila” já sama a dobrovolně…tak nemám nárok fňukat. Eh, ale ty boty!…Balím rychle mokrý stan, ať už jsem co nejdřív na cestě. Když už se člověk hýbe, tak to dobrý. Nejhorší je zvládnout ten přechod z vyhřátýho spacáku do fáze připravenosti k odchodu.

Alespoň se nezdržuju snídaní, jelikož jsem si jí SEŽRALA už včera večer a tak můžu hned vyrazit. Můj žaludek to ovšem netěší…Je to ale skvělá motivace, abych se snažila do města Puigcerdá dorazit co nejdříve a odměnit se…Do města mi zbývá cca. 10 km. Procházím několika koňskými pastvinami a párkrát se ztrácím, jelikož značení tady v té oblasti stojí za starou bačkoru. Poslední 3 km do města vedou po silnici.

majestátní stvoření

Puigcerdá mě příliš nenadchla. V celém městě se mi ani v jednom sportovním/outdoor obchodě nepodařilo sehnat bombu do vařiče. Asi mě čeká “cold-soak” (namáčení instantního jídla ve studené vodě namísto vaření). Supermarket byl drahý. Pochutiny, které jsem si dala v kavárně, byly průměrné a z města i do města vede nekonečný road-walk.

Puigcerdá

Na kopci nad Puigcerdou si dopřávám na lesním paloučku krátkou obědovou pauzu, během níž suším na sluníčku kompletní obsah batohu. Ještě, že svítí! Ovšem ne na dlouho, jak se zdá. Nad kopci, ze kterých jsem slezla, se tvoří další černé mraky. Přemýšlím, jestli mě doženou nebo jestli se stočí do Francie. Bohužel je to ta první varianta. Když procházím lesem, zprava i zleva se ozývá hrom. Při mém štěstí se bouřky za chvíli srazí přímo nad mou hlavou. A já už nechci zase zmoknout…vždyť jsem zrovna všechno usušila!

útěk před bouřkou

Bez váhání tedy vybírám plácek a tábořím už kolem 16.00. Vařím si kávu a čekám na bouřku. Během toho se kolem mě proženou 2 hrající si lišky. Zvláštně při tom na sebe poštěkávají. Stihnu kávu akorát vypít a všechno uklidit. Pak začne pršet…

i na trailu to jde stylově


GR 11, DEN 28

(Prase!)


Ajaj, už je to tady…už dokážu vycítit day-hikery mnohem dřív, než je vůbec spatřím. Vůně mýdla, deodorantu, aviváže je prozradí na 20m. Je to neuvěřitelné, jak dlouhodobý pobyt v přírodě zostří naše smysly. Tedy především čich. Nejlepší post-covidová rekonvalescence. Představa, že zvířata nás musí cítit ještě mnohem silněji a lépe, je až poněkud zneklidňující.

Dnes jsem šla spát, snídala a teď i obědvám s krávama. Za chvíli asi začnu bučet…Za tu dobu jsem se o nich něco naučila: 1) jsou to mršky zvědavý (především na naše jídlo); 2) strašně slintají…toho jsem si nikdy nevšimla, ale je to tak. Když přežvykují, crčí jim občas z tlamy přímo pramínky zelených slin; 3) v noci spí téměř stejně dlouho jako my, lidi; 4) pravděpodobně si neuvědomují, jak velké vlastně jsou.

Na sestupu do města Puigcerdá bych ráda našla vhodné nocoviště. Nakonec mi k rychlému výběru dopomůže počasí. Z ničeho nic se spustí zase děsnej liják a bouřka. Honem zalezu pod stromy v naději, že tam déšť pod úkrytem větví přečkám a pak půjdu ještě dál. Sedím tam tedy pod stromem jako vyplašený zvířátko, zatímco na mě crčí studené proudy vody. Postupně promokám na kost. Abych si zlepšila náladu, rozhodnu si uvařit večeři. No a co, že mi do ní prší…

horská pláň před sestupem do Puigcerdá

Když lijavec trochu ustane, stavím rychle obydlí na nedalekém plácku. Klíčové je udržet v suchu spací věci – tedy spacák a spací oblečení. To se mi naštěstí podařilo. Vše ostatní je ale durch. Ve spacáku se ovšem rychle zahřívám a je mi vlastně relativně dobře…až na ten otravný všudypřítomný hlad…

na jedné straně bouřka, na druhé azuro

Právě jsem si sežrala snídani! 2 tortilly s Nutellou před spaním (#prase!). Takže ráno polezu do mokrejch hadrů a ještě k tomu budu bez snídaně…no to zní vážně fantasticky! To se ti zase povedlo, Kristýno.


GR 11, DEN 27

(Čas říci sbohem)


Tak je to zase tady…loučení. Přišlo to náhle, což je možná ale dobře. Hanka se rozhodla, že se podívá do Androrra la Vella – hlavního města Andorry. Já už jsem tam zaprvé byla a navíc bych ráda pokračovala dál. To tedy znamená, že se musíme rozloučit. Objetí, zamávání a je to….už zase kráčím sama. Je mi trochu smutno, ale vím, že to za chvíli přejde, že si zase rychle zvyknu. Taky mě hřeje vědomí, že jsme si s Hankou ty společné chvíle fakt užily!

Jsem na cestě z Encampu k jezeru d’Engolasters, který náramně připomíná Mácháč. Cesta kolem něj vede po příjemných turistických chodníčcích. Potkávám spoustu rodinek s dětmi, běžců a rybářů. Cesta rychle utíká.

cesta kolem jezera

Postupně se zase pomalu dostávám do malebného horského údolíčka. Zastavuju se na večeři u pěkného refugia bez obsluhy (Refugi de Fontverd). Kdybych měla zájem o společnost, mohla bych tu přespat s ostatními turisty. Já ale radši sama a nadivoko. Nicméně musím konstatovat, že refugia v Andoře jsou opravdu pěkná a poskytují solidní zázemí pro hikery. Celkově mi přijde, že podpora pro turisty je tu na vysoké úrovni. Vlastně všechno je tu na vysoké úrovni…

Refugi de Fontvent

Ke konci dne si nacházím pěkný plácek kus od cesty u potůčku. Zvažuju, jestli nepostavím jen moskytiéru, abych se konečně mohla jednou koukat na hvězdy. Když se ale rozhlédnu zjistím, že na hřebenech visí zlověstné černé mraky…nechám to raději na jindy.

Usínám za zvuků bublajícího potůčku, výkřiků strašně hlučných svišťů a cinkání kravských zvonců. Moment…ty zvonce jsou nějak hodně blízko! Rozepnu stan a zjistím, že mě přišlo navštívit pár kamarádek. Jedna se rozhodla pást jen pár metrů před mým vchodem. Jak mám ale takhle spát?


GR 11, DEN 26

(Nejde to zastavit)


Ráno se hrabu ze stanu jako rozlámaná 80.letá bába. Bolí mě úplně všechno a nohy se nějak odmítají hýbat. Každé ráno je teď v tomhle ohledu náročnejší a náročnější. Když se člověk ale nějak rozhýbe, tak už to jde.

Při balení stanu si všimnu, že jsem spala pod napůl spadlým stromem. Jeho kmen je rozlomený v půlce jako sirka a visí ve vzduchu zachycený a opřený o nedaleký strom. No ještě, že jsem si toho včera nevšimla! To by zas byla noc…

Dnes si dáme s Hankou takový polo-odpočinkový den. Moje tělo mi neustále připomíná, že už je rozhodně na čase. Míříme tedy do městečka Ordino, kde jsme si zarezervovaly hotel. Máme to tam 11 km. Táhneme se ale jako smrad. Únava je cítit i znát. Dokonce už i jedna paní nám na potkání říkala, že “vypadáme obě unaveně“.

Když konečně dorazíme do Ordina, jako první podnikneme útok na zdejší samoobsluhu. Na check-in v hotelu je ještě brzy. Čas, který musíme vyčkat, si ale rády zpříjemníme konzumací čehokoli, co si naše chuťové buňky vyžádají. Hanka sahá po kyblíku zmrzliny, který spořádá na posezení. Já do sebe cpu nanuka, sušenky, zapíjím to Fantou a zajídám čerstvou bagetou. Hlad a touha po cukru mě zkrátka ovládají.

V hotelu na nás čeká luxusní apartmánek s vlastním balkonem. Pereme oblečení i sebe, pojídáme nakoupené dobroty na balkóně a odpočíváme. Hanka se k večeru vydává ještě na průzkum města, já ji společnost nedělám. Místo toho se válím v posteli, pojídám Kinder Bueno a brambůrky a popíjím cidre. To obžerství prostě nejde zastavit!


GR 11, DEN 25

(Jsme v Andoře!)


Po již 3. neklidné noci, kdy jsem se pořádně nevyspala, se mi dneska jde pěkně blbě. Jsem malátná, těžko se mi dýchá, síla chybí. Nejradši bych si dala nějaký rest day. Ten si budu muset ale ještě krapítek zasloužit!

Dnes bychom měly dorazit do Andory. To ovšem nebude zadarmo…musíme se nejdřív vyškrábat do nejšílenějšího a nejprudšího sedla celýho treku.

Já se tam doškrábu první, dávám rychlý oběd a čekám na Hanku. Ta přichází chudák celá vyklepaná za doprovodu milého Andořana Guillema. Ukázalo se, že to Hance v jednu chvíli uklouzlo a trochu se svezla ze svahu dolů. Udatý Guillem ovšem včas zakročil a pomohl jí dostat se zpátky na nohy…zatímco já si vesele žeru na sedle oběd (#pako). Naštěstí vše dobře dopadlo a Hanka je v pohodě.

Zastavujeme se na krátkou zaslouženou pauzu na refugiu a pak slézáme do městečka Arinsal. Je to další lyžařský středisko, nicméně rozhodně není tak bezduchý jako ty ostatní. Naopak, dost to tady žije! Párty v irský hospodě, všude reklamy na Guiness a mnoho sympatických restaurací s lákavými pokrmy.

oslava vstupu do Andorry

Neodoláme a dopřáváme si, co hrdlo ráčí. Pak se horko těžko dokulíme kousek za město, kde naštěstí hned nacházíme parádní plácek na naše stany, těsně před vstupem do dalšího Národního parku. Tak to se povedlo!

občerstvení…nebo spíš “obžerstvení


GR 11, DEN 24

(Cizinec)


Včerejší lahev vína, která byla součástí večeře v hotelu, mi neudělala úplně dobře. Jednalo se o nějaké ne příliš kvalitní Cuvée (tedy směsku odrůd) a mám z něj bolehlav. Hotelová snídaně to ale spraví!

Při vybírání pochutin u švédského stolu, se vedle mě objeví holohlavý muž v modrém triku. Ve skálopevném přesvědčení, že se jedná o Poláka ze včera, na něj vyhrknu: “Hi, did you have a good night?”. Muž na mě pohlédne a po krátké odmlce reaguje: “Yes, you?”. Já ovšem vyvalím oči na Hanku, sotva co se muž vzdálí. “To asi nebyl ten Polák, co?”. “Ne, to teda fakt nebyl”, potvrdí Hanka a obě vyprskneme smíchy. Bože, Kristýno, ty jseš pako! Pán ovšem zachoval noblesu, to se musí nechat. S Hankou se mému trapasu smějeme ještě 3 dny potom.

Dnes se přes prašné cesty pomalu probojujeme až do dalšího Národního parku Alt Pirineu. Snažíme se vystoupat alespoň do 2000 m.n.m., abychom mohly legálně kempit. Na konci dne pak s překvapením zjistím, že jsme dnes překonali rekordní převýšení za jeden den (skoro 2 km!). Ani mi to ovšem nepřišlo, stoupání bylo pozvolné. Ono totiž není 100 výškových metrů jako 100 výškových metrů. Opravdu hodně záleží na tom, jak prudký je kopec, na který se leze.

Místo, které jsem nám podle mapy vybrala jako nocoviště, je zase typická medvědí loučka. Chvíli se snažím pověsit jídlo na strom, ale po chvíli to vzdávám. Nedaří se mi to a připadá mi to až přehnaně paranoidní. Uklidňuje mě přítomnost krav s jejich kovovými zvonci. Kde jsou krávy, tam nejsou medvědi (a nebo alespoň nejsou slyšet).


GR 11, DEN 23

(Dobrý den, kozy ven…)


Noc proběhla vcelku v klidu, až na jednu obrovskou ránu kolem půlnoci, která mě vytrhla ze spaní. Znělo to jako výstřel nebo výbuch petardy a připadalo mi to blízko nás…vůbec nemám tušení, co to mohlo být. Doufám, že ne nějaká noční caza (lov). Ale nedivila bych se. Španělé se zdají být lovem posedlí. Neustále procházíme kolem nějakých loveckých revírů.

Ráno nás čeká pěkně dlouhý stoupáček. Dojdeme na tajemné místo Dorve. Je to z větší části opuštěná osada, která působí opravdu zvláštním dojmem. Připadám si tu jako v nějaké fantasy počítačové hře, tak snad na mě nevyskočí nějaká příšera…

Nad Dorvem je to ale překrásný…škoda, že jsme včera už nezvládly dojít dál, je tady spousta paradních kempovacích míst s výhledem…tak snad budeme mít štěstí zas někde jinde.

Pokračujeme sestupem do městečka Estaon, kde se v malinkém útulném refugiu zastavujeme na oběd. Vedu španělsky hovor se slečnou z refugia a snažím se zjistit, co mají k jídlu. Jmenuje mi 2 věci. Jedno jsou nějaký brambory a druhý “pollo con salsa de XYZ” (něco, čemu jsem nerozumněla). Každopádně by to mělo být kuře s nějakou salsou. To zní dobře! Objednáváme si to s Hankou obě. Představuju si kuřecí prso zalité nějakou pěknou fresh salsou z rajčátek například…to, co mi přistane na talíři, mě ale odrovná…Tak salsa rozhodně není fresh zeleninová, nýbrž je to hutná smetanová omáčka a to, čemu jsem v názvu nerozuměla, byly houby. A JÁ HOUBY NEJIM. Sakra! Teda alespoň jsem si to myslela…Nicméně ukáže se, že hlad je mocný a že chutě se na trailu dost mění. S otevřenou myslí se do jídla pustím a zjišťuju, že je to vlastně dost dobrý! Hub je tam teda víc, než kuřete, omáčka je ale vážně skvěle ochucená. A tak konverzujeme s Hankou a já do sebe zatím úspěšně celý pokrm natlačím. Zapiju to místním čůčem (vino de la casa), Hanka samozřejmě Colou a jde se dál.

Estaon z výšky

S hutnou omáčkou v břiše stoupáme ve 40 stupních na vyprahlý kopec porostlý hustými křovisky…no to je teda zážiteček. A to ještě nevím, co mě čeká nahoře…

kopce, kopce, kopce

Když dolezu na vrchol, první co vidím, jsou kozy (a tentokrát nemyslím zvířata). Ups. Chvíli se leknu, že jsem někoho v něčem vyrušila a skoro se otočím k odchodu jiným směrem. Pak vidím ale druhý pár koz, ehm…prsou. “Jsou to 2 ženský”, blýskne mi hlavou. Pánové nemusíte ale závidět. Jsou to prsa…no řekneme….poněkud postarší. Myslím, že leckdo by si tento pohled s chutí nechal ujít. Já tedy rozhodně! Dámy – majitelky jsou ale naprosto v klidu a dají se se mnou do řeči JAKOBY NIC. Jsem ráda za své neprůhledné sluneční brýle a nechápu, co se mi to zas děje. Co kdybych byla chlap? Probíhala by tahle situace úplně stejně? Jsou to 2 Holanďanky se stejnými batohy (Gossamer Gear Mariposa). Jdou taky GR11. Kromě jejich nahých hrudí mě upoutají ještě jejich značně zarostlé nohy…Holky si prostě zjevně s ničím vrásky nedělají. “Hani, už doraž!

Když dorazí Hanka, dámy jsou již zahaleny. No, tos o něco přišla…

Naše cesta končí v městečku Tavascan. Máme skoro 25 km a dál už se nám jít nechce. Mně se ovšem taky nechce platit za hotel, ale vypadá to, že z městečka budeme prudce stoupat a žádné vhodné kempiště ve svahu nejspíš nebudou. Jdeme tedy zkusit štěstí do místního hotýlku. Milý pán na recepci pro nás má pokoj! Ještě se k nám sice přifaří další 2 hikeři – Polák a Němka. Němka Bianka jde na pokoj s námi, Polák má jeden sám pro sebe. My s Hankou si bereme plnou palbu i s večeří a snídaní…když už “luxus”, tak pořádnej! 🙂

večeře v hotelu


GR 11, DEN 22

(Nečekané setkání)


Navzdory lahodnému a osvěžujícímu spánku v kempu, mám dneska nějakej línej den. Moje tělo je taky dost rozlámaný, chodidla jsou oteklá, ze stanu se soukám se značnou námahou. Musí to vypadat dost komicky…

Kousek od kempu se nachází městečko Espot, kde si nakupuji zásoby jídla. Na lavičce za městem se rozhodnu uvařit si kávu a nasoukat do sebe pár croissantů s Nutellou…to člověku hnedka zlepší den.

Kamenný most v městečku Espot

V kopci za Espotem potkávám holku, kterou už jsem viděla někdy dřív v horách, když jsme byli ještě s Tomem. Je vcelku zapamatovatelná, neboť táhne obří stan (Coleman). “Hi, I think we met before”, promluvím na ní anglicky. Chvíli v anglické konverzaci pokračujeme, až se mě zeptá, odkud jsem. “Czech Republic”, odvětím. “No tak ahoj”, řekne Hanka se širokým úsměvem

Hanka a její “Monstrum”

Už po pár větách mám dojem, že bychom si mohly vcelku sednout, že možná máme hodně společného. A taky, že jo. Jdeme a tlacháme a hezky si vzájemně doplňujeme myšlenky a věty. Nutí mě to k zamyšlení, jestli je to tím, že trekování přitahuje podobné tipy lidí…Spíš si myslím, že jsem měly prostě na sebe štěstí. Ne s každým to jde takhle příjemně a hladce.

Dojdeme do další vesnice se složitým názvem ( la Guingueta d’Aneu). Zatímco já si vařím oběd, Hanka se spokojí s Coca-Colou. Prý moc nejí, živí se Coca-Colou. Tak to já teda absolutně nechápu. Bez jídla bych byla nejspíš stále ještě někde v baskických kopcích.

Na cestě z městečka zjišťujeme, že máme zase v zádech hrozivé černé mraky. Ani jedna nemáme zájem zmoknout, a tak honem stavíme stany na malé loučce, která se před námi objeví. Bohužel je to hned pod silnicí, což zjišťujeme až následně. Mraky se odkloní a bouřka se nám vyhne. Balit stany a jít dál se nám už ale rozhodně nechce (jak překvapivé…). Navíc se zdá, že máme nevyčerpatelnou zásobu témat a tak se tak stane, že lehce prokecáme 5 hodin. Najednou je 8 večer, tedy skoro “hiker’s midnight”…čas jít spát.

Jediné, z čeho jsme trochu nervózní, byla jedna kolemjdoucí paní, která nás obdařovala zamračenými pohledy a následně si nás i fotila. Říkáme si ale, že kdyby na nás chtěla někoho zavolat, tak ten už by se snad za těch mnoho hodin musel objevit. Jdeme tedy spát.


GR 11, DEN 21

(Já se na to vys***!)


Jak se ukázalo, splašená volba včerejšího nocoviště nebyla úplně šťastná. Čekala mě další napůl probdělá noc. Ne ani tak kvůli bouřce, tu jsem nějak zaspala (ač z ní mám strach)…nýbrž kvůli silnému větru, který nastoupil na scénu hned po bouřce. Od 2.30 až do rána mi silné poryvy tak lomcovaly se stanem, že jsem byla přesvědčená, že to ten chudák nemůže přežít. Páteřní tyčka se skláněla k zemi pod 90 stupňovým úhlem. Jediná naděje spočívala v držení a podpírání plachty i tyče. To jsem zvládla do 4 do rána, pak jsem se naštvala, donutila jsem se vylézt a stan otočit tak, aby na něj vítr nešel z boku, ale zepředu, což by mělo být stabilnější. Když jsem tento náročný úkon dokončila, vítr na hodinu zcela ustal…zákon schválnosti, ne? Usnula jsem. Za hodinu mě vzbudily další poryvy, které opět útočily NA BOK stanu. Já se na to vys***!

Hned, jak se rozední, stan balím a jdu. Tohle nemá cenu, na spánek můžu beztak zapomenout. Naštvanost z další bezesné noci mě vyhecuje tak, že se rozhodnu dnes ujít 33 km, abych se dostala do kempu Voraparc u městečka Espot, kde se snad konečně normálně vyspím. Kempovaní na divoko mám momentálně plný zuby…a beztak se pohybuju na území Národních parků, kde se ani kempovat nesmí.

Procházím hned 2 refugii, na jednom si dávám kávu. Přijde za mnou místní Labrador, kterého si hladím. K mému překvapení po mě však po chvíli vyštěkne a chňapne. Jenom tak propagačně, ale stejně jsem z toho zaskočená. Stejně tak i jeho majitelka…psi mě většinou mají rádi a tohle se mi nestává. Asi se mu na mě něco nelíbilo…možná už moc smrdim. Přemýšlím, jestli mě to odradí od hlazení dalších zvířat, která potkám…ne, rozhodně ne, to bych nebyla já!

Na druhém refugiu si dávám opět bocadillo con tortilla, nějak pořád toužím po vajíčkách. Sendvič byl ovšem o poznání horší než ten na včerejším refugiu.

Dál už je cesta jen z kopce a po jednoduchých turistických chodnících. Se Zaklínačem v uších se mi i přes spánkový deficit hezky šlape, propadám se do říše fantazie, kličkuju mezi day-hikery a krajím jeden kilometr za druhým.

Kemp Voraparc je nějak moc fancy-pancy, zdá se mi. “To bude drahý”, napadne mě, když do něj vstupuji. Bohužel nemám úplně na výběr. Uvítá mě recepce, za kterou by se nemusel lecjaký dvouhvězdičkový hotel a příjemná anglicky mluvící paní. €20/stan. No tak to je vcelku mazec. Alespoň, že sprchy maj docela pěkný a narozdíl od jiných kempů v nich i teče teplá voda! Po sprše a večeři do sebe ještě natlačím zakoupenou wafli v čokoládě, která má kalorií asi tolik, jako další večeře a usnu jak mimino.


GR 11, DEN 20

(Když čert sere na jednu hromadu)


Zvuk iritovaného zvířete, které narazilo na vetřelce ve svém teritoriu. Ale ne! Já vážně nechci znovu prožít tu italskou noční můru. To snad ne! Myslela jsem, že na medvěda jsem moc vysoko (kempím zhruba v 2150 m.n.m.), ale zjevně jsem se sekla. Zaslechnu podruhé zabrumlání a zafunění. Naštěstí mi přijde poměrně daleko od stanu a tak to taky zůstane! Na nic nečekám a zapojuji první úroveň obranné taktiky ozkoušené v Dolomitech – kovové zvuky. Doufám, že to bude stačit (druhou ani třetí úroveň, tedy metalovou hudbu a video, kde někdo mlátí pánvema, k dispozici nemám). Vytahuji tedy deodorant a břinkám do něj nožem.

magická noc s nepěknými zvuky v pozadí

To bude zase den po takto skvěle probděný noci…a taky, že je! Jak se říká: “čert vždy sere na jednu hromadu” a dnešek tomuto rčení naprosto odpovídá. Hned zrána, zhruba 500 m od mého nocoviště, narážím na uleželé zbytky ovce, která je na dvě půlky. Vlna a žeberní kosti se povalují všude okolo. Ze zápachu zbytků masa na kostech se obrací žaludek…tak to mě jenom utvrzuje v domnění, že jsem v medvědím teritoriu…

Následně zjišťuju, že se mi lehce trhá jeden popruh na bederáku batohu…ach jo, a to je ten batoh nový! Asi jsem ho přetížila nebo nevím. Volám Tomášovi, abych si poplakala na vzdáleném ramínku. Pomůže to. Ovšem jenom na chvíli. Tenhle “shit-fest” totiž ještě nekončí…

Už ve 2 hodiny odpoledne vypukávají šílené bouřky. Střídavě prší a padají kroupy. Chvíli čekám pod stromem (jak chytré při bouřce), jestli to nepřejde…Nepřejde. Jdu teda dál. Cesty se v mezičase proměnily v potoky, takže mi to ještě ke všemu brutálně klouže. Potkávám pár day-hikerů, všichni kmitají pryč z hor, zatímco já do nich lezu. Skvělý!

Pak už nepotkávám vůbec nikoho až na jednu osamělou ovci bez stáda, která má zraněnou nohu. Chůze ji dělá problém. Vidím, že by přede mnou chtěla utéct, ale nemůže, tak tam jen rezignovaně stojí. Ksakru! Chtěla bych jí sehnat pomoc, upozornit na to nějakého pastevce, ale nemám jak…nemám signál, nemám internet a ani netuším, jak bych to měla udělat. Nikoho místního, kdo by si mohl vědět rady, už nepotkávám. Je mi jí hrozně líto. Hlavou mi blýskne výjev z rána a mám obavy, že takhle nějak dopadne i tahle chudinka…obrečím to a jdu dál.

V krátké pauze mezi smrští deště a krup si honem vařím večeři. Chtěla jsem pak jít ještě dál, abych zas nevařila v blízkosti stanu. Když se ale ohlédnu a vidím, jaký šílený černý mrak se na mě valí, rychle to přehodnotím a bez velkého vybírání stavím stan na plácku ve své blízkosti. Ještě nevím, že si právě zadělávám na další bezesnou noc…