(Prase!)
Ajaj, už je to tady…už dokážu vycítit day-hikery mnohem dřív, než je vůbec spatřím. Vůně mýdla, deodorantu, aviváže je prozradí na 20m. Je to neuvěřitelné, jak dlouhodobý pobyt v přírodě zostří naše smysly. Tedy především čich. Nejlepší post-covidová rekonvalescence. Představa, že zvířata nás musí cítit ještě mnohem silněji a lépe, je až poněkud zneklidňující.
Dnes jsem šla spát, snídala a teď i obědvám s krávama. Za chvíli asi začnu bučet…Za tu dobu jsem se o nich něco naučila: 1) jsou to mršky zvědavý (především na naše jídlo); 2) strašně slintají…toho jsem si nikdy nevšimla, ale je to tak. Když přežvykují, crčí jim občas z tlamy přímo pramínky zelených slin; 3) v noci spí téměř stejně dlouho jako my, lidi; 4) pravděpodobně si neuvědomují, jak velké vlastně jsou.
Na sestupu do města Puigcerdá bych ráda našla vhodné nocoviště. Nakonec mi k rychlému výběru dopomůže počasí. Z ničeho nic se spustí zase děsnej liják a bouřka. Honem zalezu pod stromy v naději, že tam déšť pod úkrytem větví přečkám a pak půjdu ještě dál. Sedím tam tedy pod stromem jako vyplašený zvířátko, zatímco na mě crčí studené proudy vody. Postupně promokám na kost. Abych si zlepšila náladu, rozhodnu si uvařit večeři. No a co, že mi do ní prší…
Když lijavec trochu ustane, stavím rychle obydlí na nedalekém plácku. Klíčové je udržet v suchu spací věci – tedy spacák a spací oblečení. To se mi naštěstí podařilo. Vše ostatní je ale durch. Ve spacáku se ovšem rychle zahřívám a je mi vlastně relativně dobře…až na ten otravný všudypřítomný hlad…
Právě jsem si sežrala snídani! 2 tortilly s Nutellou před spaním (#prase!). Takže ráno polezu do mokrejch hadrů a ještě k tomu budu bez snídaně…no to zní vážně fantasticky! To se ti zase povedlo, Kristýno.
Hopeful Wanderer 