(Čas říci sbohem)
Tak je to zase tady…loučení. Přišlo to náhle, což je možná ale dobře. Hanka se rozhodla, že se podívá do Androrra la Vella – hlavního města Andorry. Já už jsem tam zaprvé byla a navíc bych ráda pokračovala dál. To tedy znamená, že se musíme rozloučit. Objetí, zamávání a je to….už zase kráčím sama. Je mi trochu smutno, ale vím, že to za chvíli přejde, že si zase rychle zvyknu. Taky mě hřeje vědomí, že jsme si s Hankou ty společné chvíle fakt užily!
Jsem na cestě z Encampu k jezeru d’Engolasters, který náramně připomíná Mácháč. Cesta kolem něj vede po příjemných turistických chodníčcích. Potkávám spoustu rodinek s dětmi, běžců a rybářů. Cesta rychle utíká.
Postupně se zase pomalu dostávám do malebného horského údolíčka. Zastavuju se na večeři u pěkného refugia bez obsluhy (Refugi de Fontverd). Kdybych měla zájem o společnost, mohla bych tu přespat s ostatními turisty. Já ale radši sama a nadivoko. Nicméně musím konstatovat, že refugia v Andoře jsou opravdu pěkná a poskytují solidní zázemí pro hikery. Celkově mi přijde, že podpora pro turisty je tu na vysoké úrovni. Vlastně všechno je tu na vysoké úrovni…
Ke konci dne si nacházím pěkný plácek kus od cesty u potůčku. Zvažuju, jestli nepostavím jen moskytiéru, abych se konečně mohla jednou koukat na hvězdy. Když se ale rozhlédnu zjistím, že na hřebenech visí zlověstné černé mraky…nechám to raději na jindy.
Usínám za zvuků bublajícího potůčku, výkřiků strašně hlučných svišťů a cinkání kravských zvonců. Moment…ty zvonce jsou nějak hodně blízko! Rozepnu stan a zjistím, že mě přišlo navštívit pár kamarádek. Jedna se rozhodla pást jen pár metrů před mým vchodem. Jak mám ale takhle spát?
Hopeful Wanderer 