(Právě včas)
Ráno stále ještě poprchává. Navlíkám se do studenýho a vlhkýho oblečení a mokrých bot a při tom myslím na to, že jsem se do tohohle “namočila” já sama a dobrovolně…tak nemám nárok fňukat. Eh, ale ty boty!…Balím rychle mokrý stan, ať už jsem co nejdřív na cestě. Když už se člověk hýbe, tak to dobrý. Nejhorší je zvládnout ten přechod z vyhřátýho spacáku do fáze připravenosti k odchodu.
Alespoň se nezdržuju snídaní, jelikož jsem si jí SEŽRALA už včera večer a tak můžu hned vyrazit. Můj žaludek to ovšem netěší…Je to ale skvělá motivace, abych se snažila do města Puigcerdá dorazit co nejdříve a odměnit se…Do města mi zbývá cca. 10 km. Procházím několika koňskými pastvinami a párkrát se ztrácím, jelikož značení tady v té oblasti stojí za starou bačkoru. Poslední 3 km do města vedou po silnici.
Puigcerdá mě příliš nenadchla. V celém městě se mi ani v jednom sportovním/outdoor obchodě nepodařilo sehnat bombu do vařiče. Asi mě čeká “cold-soak” (namáčení instantního jídla ve studené vodě namísto vaření). Supermarket byl drahý. Pochutiny, které jsem si dala v kavárně, byly průměrné a z města i do města vede nekonečný road-walk.
Na kopci nad Puigcerdou si dopřávám na lesním paloučku krátkou obědovou pauzu, během níž suším na sluníčku kompletní obsah batohu. Ještě, že svítí! Ovšem ne na dlouho, jak se zdá. Nad kopci, ze kterých jsem slezla, se tvoří další černé mraky. Přemýšlím, jestli mě doženou nebo jestli se stočí do Francie. Bohužel je to ta první varianta. Když procházím lesem, zprava i zleva se ozývá hrom. Při mém štěstí se bouřky za chvíli srazí přímo nad mou hlavou. A já už nechci zase zmoknout…vždyť jsem zrovna všechno usušila!
Bez váhání tedy vybírám plácek a tábořím už kolem 16.00. Vařím si kávu a čekám na bouřku. Během toho se kolem mě proženou 2 hrající si lišky. Zvláštně při tom na sebe poštěkávají. Stihnu kávu akorát vypít a všechno uklidit. Pak začne pršet…
Hopeful Wanderer 