(A jsem v tom sama)
Po odjezdu Tomáše již v 6.50 ranním busem směr Barcelona si dávám další opulentní hotelovou snídani. Personál je trochu zmaten, že dnes jsem sama a tak si mě dlouho nevšímá, nejspíš v domnění, že čekám ještě na příchod dalšího strávníka…po malém objasnění mi už na stole přistává káva, pečivo i domácí výtečné bábovky.
Hned po snídani s plným břichem a s potlačovanými slzami v očích vyrážím na cestu. Je to zvláštní pocit, ale myslím si, že to chce jen si trochu zvyknout na nový pořádek. Koneckonců sólo trekování má i řadu výhod – nikdo vás nebrzdí ani nežene, můžete si prdět, mluvit si pro sebe a smát se, jak chcete (alespoň do doby, než zjistíte, že máte někoho v patách a nevěděli jste o tom), roztahovat se ve stanu…a tak…jistě ještě pár dalších výhod časem objevím…
Po dni odpočinku a vydatné snídani mi to pěkně šlape. Libuju si, že na to, že jsem měla procházet nějakou šíleně turistickou oblastí, nepotkávám ani tak moc lidí…tedy alespoň do doby, než dojdu k vodopadům. Tam nám provoz jaksi zhoustne.
Nevím, čím to je, ale vždycky, když jsou někde vodopády, je tam taky miliarda lidí…Proč zrovna všechny zajímaj vodopády? Prosím jestli na toto máte odpověď, tak mi prosím dejte vědět, protože z mýho pohledu vodopády zas takový terno nejsou a tudíž tento trend jaksi nechápu.
No každopádně jdu v procesí day-hikerů a trochu mi to kazí zážitek z opravdu krásného údolí v okolí Monte Perdido. Snad jsem i ráda, když moje cesta začne prudce stoupat do kopce. To totiž většinu výletníků odradí a se mnou dál už se skoro nikdo nesápe.
Mířím na Refugio Góriz. Cesta k němu je opravdu strmá. Potkávám jednu Holanďanku, která si udělala dvoudenní výlet do hor, než se vrátí ke své dodávce, s níž je na cestách. Díky ní si ověřím, že přes zákaz kempování v Národním Parku Monte Perdido, není nutné zůstávat na Refugiu, což je dojem, který se snaží vzbudit všudypřítomné cedule. Stačí ale přelézt sedlo Collado Arrablo a člověk je z Národního parku venku a může zase svobodně kempovat…tedy do doby, než vstoupí zase do dalšího parku za následujícím sedlem (Collado Añisclo)
To je můj plán, jelikož na předraženém refugiu, kde chtějí za Coca Colu €5 se mi rozhodně zůstávat nechce.
K jakš takž rovnému plácku, který jsem si našla ale doražím vcelku brzy. Do setmění času dost. Tak se tak poflakuju kolem, protahuju se a krátce medituju. Pak si všimnu nenápadné rostlinky, po které v horách neúspěšně pátrám už několik let! Protěž alpská neboli Plesnivec alpský, anglicky profláklá Edelweiss, notorický symbol horské turistiky. Je to pro mě jeden malý splněným sen. Děkuji, hory!
Hopeful Wanderer 