Hopeful Wanderer

GR 11, DEN 24

(Cizinec)

Včerejší lahev vína, která byla součástí večeře v hotelu, mi neudělala úplně dobře. Jednalo se o nějaké ne příliš kvalitní Cuvée (tedy směsku odrůd) a mám z něj bolehlav. Hotelová snídaně to ale spraví!

Při vybírání pochutin u švédského stolu, se vedle mě objeví holohlavý muž v modrém triku. Ve skálopevném přesvědčení, že se jedná o Poláka ze včera, na něj vyhrknu: “Hi, did you have a good night?”. Muž na mě pohlédne a po krátké odmlce reaguje: “Yes, you?”. Já ovšem vyvalím oči na Hanku, sotva co se muž vzdálí. “To asi nebyl ten Polák, co?”. “Ne, to teda fakt nebyl”, potvrdí Hanka a obě vyprskneme smíchy. Bože, Kristýno, ty jseš pako! Pán ovšem zachoval noblesu, to se musí nechat. S Hankou se mému trapasu smějeme ještě 3 dny potom.

Dnes se přes prašné cesty pomalu probojujeme až do dalšího Národního parku Alt Pirineu. Snažíme se vystoupat alespoň do 2000 m.n.m., abychom mohly legálně kempit. Na konci dne pak s překvapením zjistím, že jsme dnes překonali rekordní převýšení za jeden den (skoro 2 km!). Ani mi to ovšem nepřišlo, stoupání bylo pozvolné. Ono totiž není 100 výškových metrů jako 100 výškových metrů. Opravdu hodně záleží na tom, jak prudký je kopec, na který se leze.

Místo, které jsem nám podle mapy vybrala jako nocoviště, je zase typická medvědí loučka. Chvíli se snažím pověsit jídlo na strom, ale po chvíli to vzdávám. Nedaří se mi to a připadá mi to až přehnaně paranoidní. Uklidňuje mě přítomnost krav s jejich kovovými zvonci. Kde jsou krávy, tam nejsou medvědi (a nebo alespoň nejsou slyšet).

Předchozí den

Zpět na menu

Další den

GR 11, DEN 23

(Dobrý den, kozy ven…)

Noc proběhla vcelku v klidu, až na jednu obrovskou ránu kolem půlnoci, která mě vytrhla ze spaní. Znělo to jako výstřel nebo výbuch petardy a připadalo mi to blízko nás…vůbec nemám tušení, co to mohlo být. Doufám, že ne nějaká noční caza (lov). Ale nedivila bych se. Španělé se zdají být lovem posedlí. Neustále procházíme kolem nějakých loveckých revírů.

Ráno nás čeká pěkně dlouhý stoupáček. Dojdeme na tajemné místo Dorve. Je to z větší části opuštěná osada, která působí opravdu zvláštním dojmem. Připadám si tu jako v nějaké fantasy počítačové hře, tak snad na mě nevyskočí nějaká příšera…

Nad Dorvem je to ale překrásný…škoda, že jsme včera už nezvládly dojít dál, je tady spousta paradních kempovacích míst s výhledem…tak snad budeme mít štěstí zas někde jinde.

Pokračujeme sestupem do městečka Estaon, kde se v malinkém útulném refugiu zastavujeme na oběd. Vedu španělsky hovor se slečnou z refugia a snažím se zjistit, co mají k jídlu. Jmenuje mi 2 věci. Jedno jsou nějaký brambory a druhý “pollo con salsa de XYZ” (něco, čemu jsem nerozumněla). Každopádně by to mělo být kuře s nějakou salsou. To zní dobře! Objednáváme si to s Hankou obě. Představuju si kuřecí prso zalité nějakou pěknou fresh salsou z rajčátek například…to, co mi přistane na talíři, mě ale odrovná…Tak salsa rozhodně není fresh zeleninová, nýbrž je to hutná smetanová omáčka a to, čemu jsem v názvu nerozuměla, byly houby. A JÁ HOUBY NEJIM. Sakra! Teda alespoň jsem si to myslela…Nicméně ukáže se, že hlad je mocný a že chutě se na trailu dost mění. S otevřenou myslí se do jídla pustím a zjišťuju, že je to vlastně dost dobrý! Hub je tam teda víc, než kuřete, omáčka je ale vážně skvěle ochucená. A tak konverzujeme s Hankou a já do sebe zatím úspěšně celý pokrm natlačím. Zapiju to místním čůčem (vino de la casa), Hanka samozřejmě Colou a jde se dál.

S hutnou omáčkou v břiše stoupáme ve 40 stupních na vyprahlý kopec porostlý hustými křovisky…no to je teda zážiteček. A to ještě nevím, co mě čeká nahoře…

Když dolezu na vrchol, první co vidím, jsou kozy (a tentokrát nemyslím zvířata). Ups. Chvíli se leknu, že jsem někoho v něčem vyrušila a skoro se otočím k odchodu jiným směrem. Pak vidím ale druhý pár koz, ehm…prsou. “Jsou to 2 ženský”, blýskne mi hlavou. Pánové nemusíte ale závidět. Jsou to prsa…no řekneme….poněkud postarší. Myslím, že leckdo by si tento pohled s chutí nechal ujít. Já tedy rozhodně! Dámy – majitelky jsou ale naprosto v klidu a dají se se mnou do řeči JAKOBY NIC. Jsem ráda za své neprůhledné sluneční brýle a nechápu, co se mi to zas děje. Co kdybych byla chlap? Probíhala by tahle situace úplně stejně? Jsou to 2 Holanďanky se stejnými batohy (Gossamer Gear Mariposa). Jdou taky GR11. Kromě jejich nahých hrudí mě upoutají ještě jejich značně zarostlé nohy…Holky si prostě zjevně s ničím vrásky nedělají. “Hani, už doraž!”

Když dorazí Hanka, dámy jsou již zahaleny. No, tos o něco přišla…

Naše cesta končí v městečku Tavascan. Máme skoro 25 km a dál už se nám jít nechce. Mně se ovšem taky nechce platit za hotel, ale vypadá to, že z městečka budeme prudce stoupat a žádné vhodné kempiště ve svahu nejspíš nebudou. Jdeme tedy zkusit štěstí do místního hotýlku. Milý pán na recepci pro nás má pokoj! Ještě se k nám sice přifaří další 2 hikeři – Polák a Němka. Němka Bianka jde na pokoj s námi, Polák má jeden sám pro sebe. My s Hankou si bereme plnou palbu i s večeří a snídaní…když už “luxus”, tak pořádnej! 🙂

Předchozí den

Zpět na menu

Další den

GR 11, DEN 22

(Nečekané setkání)

Navzdory lahodnému a osvěžujícímu spánku v kempu, mám dneska nějakej línej den. Moje tělo je taky dost rozlámaný, chodidla jsou oteklá, ze stanu se soukám se značnou námahou. Musí to vypadat dost komicky…

Kousek od kempu se nachází městečko Espot, kde si nakupuji zásoby jídla. Na lavičce za městem se rozhodnu uvařit si kávu a nasoukat do sebe pár croissantů s Nutellou…to člověku hnedka zlepší den.

V kopci za Espotem potkávám holku, kterou už jsem viděla někdy dřív v horách, když jsme byli ještě s Tomem. Je vcelku zapamatovatelná, neboť táhne obří stan (Coleman). “Hi, I think we met before”, promluvím na ní anglicky. Chvíli v anglické konverzaci pokračujeme, až se mě zeptá, odkud jsem. “Czech Republic”, odvětím. “No tak ahoj”, řekne Hanka se širokým úsměvem

Už po pár větách mám dojem, že bychom si mohly vcelku sednout, že možná máme hodně společného. A taky, že jo. Jdeme a tlacháme a hezky si vzájemně doplňujeme myšlenky a věty. Nutí mě to k zamyšlení, jestli je to tím, že trekování přitahuje podobné tipy lidí…Spíš si myslím, že jsem měly prostě na sebe štěstí. Ne s každým to jde takhle příjemně a hladce.

Dojdeme do další vesnice se složitým názvem ( la Guingueta d’Aneu). Zatímco já si vařím oběd, Hanka se spokojí s Coca-Colou. Prý moc nejí, živí se Coca-Colou. Tak to já teda absolutně nechápu. Bez jídla bych byla nejspíš stále ještě někde v baskických kopcích.

Na cestě z městečka zjišťujeme, že máme zase v zádech hrozivé černé mraky. Ani jedna nemáme zájem zmoknout, a tak honem stavíme stany na malé loučce, která se před námi objeví. Bohužel je to hned pod silnicí, což zjišťujeme až následně. Mraky se odkloní a bouřka se nám vyhne. Balit stany a jít dál se nám už ale rozhodně nechce (jak překvapivé…). Navíc se zdá, že máme nevyčerpatelnou zásobu témat a tak se tak stane, že lehce prokecáme 5 hodin. Najednou je 8 večer, tedy skoro “hiker’s midnight”…čas jít spát.

Jediné, z čeho jsme trochu nervózní, byla jedna kolemjdoucí paní, která nás obdařovala zamračenými pohledy a následně si nás i fotila. Říkáme si ale, že kdyby na nás chtěla někoho zavolat, tak ten už by se snad za těch mnoho hodin musel objevit. Jdeme tedy spát.

Předchozí den

Zpět na menu

Další den

GR 11, DEN 21

(Já se na to vys***!)

Jak se ukázalo, splašená volba včerejšího nocoviště nebyla úplně šťastná. Čekala mě další napůl probdělá noc. Ne ani tak kvůli bouřce, tu jsem nějak zaspala (ač z ní mám strach)…nýbrž kvůli silnému větru, který nastoupil na scénu hned po bouřce. Od 2.30 až do rána mi silné poryvy tak lomcovaly se stanem, že jsem byla přesvědčená, že to ten chudák nemůže přežít. Páteřní tyčka se skláněla k zemi pod 90 stupňovým úhlem. Jediná naděje spočívala v držení a podpírání plachty i tyče. To jsem zvládla do 4 do rána, pak jsem se naštvala, donutila jsem se vylézt a stan otočit tak, aby na něj vítr nešel z boku, ale zepředu, což by mělo být stabilnější. Když jsem tento náročný úkon dokončila, vítr na hodinu zcela ustal…zákon schválnosti, ne? Usnula jsem. Za hodinu mě vzbudily další poryvy, které opět útočily NA BOK stanu. Já se na to vys***!

Hned, jak se rozední, stan balím a jdu. Tohle nemá cenu, na spánek můžu beztak zapomenout. Naštvanost z další bezesné noci mě vyhecuje tak, že se rozhodnu dnes ujít 33 km, abych se dostala do kempu Voraparc u městečka Espot, kde se snad konečně normálně vyspím. Kempovaní na divoko mám momentálně plný zuby…a beztak se pohybuju na území Národních parků, kde se ani kempovat nesmí.

Procházím hned 2 refugii, na jednom si dávám kávu. Přijde za mnou místní Labrador, kterého si hladím. K mému překvapení po mě však po chvíli vyštěkne a chňapne. Jenom tak propagačně, ale stejně jsem z toho zaskočená. Stejně tak i jeho majitelka…psi mě většinou mají rádi a tohle se mi nestává. Asi se mu na mě něco nelíbilo…možná už moc smrdim. Přemýšlím, jestli mě to odradí od hlazení dalších zvířat, která potkám…ne, rozhodně ne, to bych nebyla já!

Na druhém refugiu si dávám opět bocadillo con tortilla, nějak pořád toužím po vajíčkách. Sendvič byl ovšem o poznání horší než ten na včerejším refugiu.

Dál už je cesta jen z kopce a po jednoduchých turistických chodnících. Se Zaklínačem v uších se mi i přes spánkový deficit hezky šlape, propadám se do říše fantazie, kličkuju mezi day-hikery a krajím jeden kilometr za druhým.

Kemp Voraparc je nějak moc fancy-pancy, zdá se mi. “To bude drahý”, napadne mě, když do něj vstupuji. Bohužel nemám úplně na výběr. Uvítá mě recepce, za kterou by se nemusel lecjaký dvouhvězdičkový hotel a příjemná anglicky mluvící paní. €20/stan. No tak to je vcelku mazec. Alespoň, že sprchy maj docela pěkný a narozdíl od jiných kempů v nich i teče teplá voda! Po sprše a večeři do sebe ještě natlačím zakoupenou wafli v čokoládě, která má kalorií asi tolik, jako další večeře a usnu jak mimino.

Předchozí den

Zpět na menu

Další den

GR 11, DEN 20

(Když čert sere na jednu hromadu)

Zvuk iritovaného zvířete, které narazilo na vetřelce ve svém teritoriu. Ale ne! Já vážně nechci znovu prožít tu italskou noční můru. To snad ne! Myslela jsem, že na medvěda jsem moc vysoko (kempím zhruba v 2150 m.n.m.), ale zjevně jsem se sekla. Zaslechnu podruhé zabrumlání a zafunění. Naštěstí mi přijde poměrně daleko od stanu a tak to taky zůstane! Na nic nečekám a zapojuji první úroveň obranné taktiky ozkoušené v Dolomitech – kovové zvuky. Doufám, že to bude stačit (druhou ani třetí úroveň, tedy metalovou hudbu a video, kde někdo mlátí pánvema, k dispozici nemám). Vytahuji tedy deodorant a břinkám do něj nožem.

*magická noc s nepěknými zvuky v pozadí*

To bude zase den po takto skvěle probděný noci…a taky, že je! Jak se říká: “čert vždy sere na jednu hromadu” a dnešek tomuto rčení naprosto odpovídá. Hned zrána, zhruba 500 m od mého nocoviště, narážím na uleželé zbytky ovce, která je na dvě půlky. Vlna a žeberní kosti se povalují všude okolo. Ze zápachu zbytků masa na kostech se obrací žaludek…tak to mě jenom utvrzuje v domnění, že jsem v medvědím teritoriu…

Následně zjišťuju, že se mi lehce trhá jeden popruh na bederáku batohu…ach jo, a to je ten batoh nový! Asi jsem ho přetížila nebo nevím. Volám Tomášovi, abych si poplakala na vzdáleném ramínku. Pomůže to. Ovšem jenom na chvíli. Tenhle “shit-fest” totiž ještě nekončí…

Už ve 2 hodiny odpoledne vypukávají šílené bouřky. Střídavě prší a padají kroupy. Chvíli čekám pod stromem (jak chytré při bouřce), jestli to nepřejde…Nepřejde. Jdu teda dál. Cesty se v mezičase proměnily v potoky, takže mi to ještě ke všemu brutálně klouže. Potkávám pár day-hikerů, všichni kmitají pryč z hor, zatímco já do nich lezu. Skvělý!

Pak už nepotkávám vůbec nikoho až na jednu osamělou ovci bez stáda, která má zraněnou nohu. Chůze ji dělá problém. Vidím, že by přede mnou chtěla utéct, ale nemůže, tak tam jen rezignovaně stojí. Ksakru! Chtěla bych jí sehnat pomoc, upozornit na to nějakého pastevce, ale nemám jak…nemám signál, nemám internet a ani netuším, jak bych to měla udělat. Nikoho místního, kdo by si mohl vědět rady, už nepotkávám. Je mi jí hrozně líto. Hlavou mi blýskne výjev z rána a mám obavy, že takhle nějak dopadne i tahle chudinka…obrečím to a jdu dál.

V krátké pauze mezi smrští deště a krup si honem vařím večeři. Chtěla jsem pak jít ještě dál, abych zas nevařila v blízkosti stanu. Když se ale ohlédnu a vidím, jaký šílený černý mrak se na mě valí, rychle to přehodnotím a bez velkého vybírání stavím stan na plácku ve své blízkosti. Ještě nevím, že si právě zadělávám na další bezesnou noc…

Předchozí den

Zpět na menu

Další den

GR 11, DEN 19

(Stažené půlky v půlce cesty)

Dneska mě to nějak nebaví, nemám ten drive, a tak se hodně zastavuju, flákám, točím videa, peru v řece, válím se na šutrech a tak…

Výstup do sedla Collada Vallibierna (2732 m.n.m.) mi dal dost zabrat. Nějak mi dochází energie, asi budu muset zvýšit příjem jídla. Pod sedlem bylo nepříjemné (mé neoblíbené) suťové pole. Značení v něm pokulhávalo a člověk si musel tak nějak sám hledat svou cestu. Na sedle potkávám španělskou rodinku s třemi vcelku malými dětmi. Jsem překvapená, že se pustili do takového vcelku náročného přechodu, ale zjevně jim nedělá problém.

Za sedlem mě čeká super-moderní Refugio Llauset, na kterém hodlám oslavit důležitý milník – jsem v POLOVINĚ CESTY! 412 km za mnou, 412 přede mnou.

Je to taky první refugio, kde konečně nabízejí i “jarra de vino” (tedy karafu vína), nejenom skleničku nebo rovnou lahev. Jak příhodné! Toho využiju pro svojí malou oslavu. Objednávám tedy 0.5 litrovou jarru de vino tinto a bocadillo con tortilla (tedy sendvič s vaječnou omeletou). Slečna na mě kouká trochu se zvednutým obočím, když ji utvrdím v tom, že k té karafě chci opravdu jen JEDNU skleničku…nechápu, co ji na tom přijde divnýho.

Je znát, že se pomalu blížím do Katalánska, na refugiu všichni melou podivnou směsicí španělštiny, francoužštiny a snad i italštiny, z níž rozumím sotva každému pátému slovu…no jo, katalánština…

Z refugia jdu velmi pomalu a velmi opatrně. Přelezu další menší sedlo a dostanu se do jezerní oblasti. Rozhodnu se u jednoho z jezer utábořit. Ještě než zakempím, vařím o kus dál večeři a pozoruji baču na protějším kopci, jak pomocí hvízdání žene svoje obrovské stádo ovcí.

Kolem 2. hodiny ranní se samovolně probudím a z nějakýho důvodu se cítím trochu nervózně. No nic, chystám se nasadit si špunty do uší a spát dál, když v tom zaslechnu (mně již neblaze známý) ZVUK…

Předchozí den

Zpět na menu

Další den

GR 11, DEN 18

(Paralýza)

Budím se strašlivě rozlamaná. Od pasu dolů mě bolí snad úplně každej sval…no snad to nějak přes den rozhýbu…

Večer jsem moc nemohla usnout a k ránu jsem měla sérii spánkových paralýz…víte, co je to spánková paralýza? To je pěknej vopruz! Je to stav, kdy je člověk zaseknutý mezi sněním a bděním a není schopen určit, co je realita. Náš mozek v hlubokém spánku totiž záměrně paralyzuje naše tělo (abychom si třeba při divokém snění neublížili). Problém nastává, když se v této fázi hlubokého spánku začne mozek probouzet, zatímco tělo zůstává paralyzováno. Pak nastává onen nepříjemný stav doprovázený zpravidla velmi živými nočními můrami (např. se vám zdá, že na vás někdo nebo něco útočí a vy se nemůžete bránit…a tak podobně). No prostě lahůdka, na kterou zrovna já občas trpím. A často právě tehdy, když spím venku. Naštěstí už jsem se naučila tyto stavy rozpoznat a pracovat s nimi, resp. se z nich vědomě vytrhnout, což se mi naštěstí vcelku rychle povedlo i dnes ráno.

*krásný ranní výhled ze stanu pro lepší start dne*

Korunu celému nočními zážitku nasadí Alexej po té, co se mě ráno s kávou v ruce zeptá, jestli “jsem slyšela ty GRRRR zvuky po půlnoci”. Že neví, co to bylo, ale že to rozhodně nebyl jelen. No já bych jeden tip měla…Ne, díky bohu jsem usnula a žádné zvuky neslyšela!

Dnes mě čeká výstup do dalšího sedla (co taky jiného). Ke konci už se tam plazím skoro po čtyřech. Nahoře fouká silný vítr. I přes to se na sedle zastavuju. Musím si dát něco k jídlu, jsem už úplně bez energie.

Dopřávám si delší obědovou pauzu na šutru u malebného potůčku. Kolem lítá hejno motýlů. Zanedlouho dorážím na Refugio Estós, kde si dávám osvěžující Kas Limón a frčím dál. Dnes mám v plánu zkusit jeden z kempů v Puen San Jaime. Vede tam příjemný jednoduchý turistický chodník, a tak tam budu co nevidět.

Cestou na jakési menší pastvině potkávám pár – ženu a muže…oba mají v rukou klacík pomocí nějž obracej každý kravský lejno, který potkaj. Evidentně něco hledaj. Tak to by mě vážně zajímalo, co se jim přihodilo. Napadá mě, že jim třeba kráva sežrala zásnubní prsten. Nebo že by to snad byli kontroloři kvality výživy místních krav? No nevím a ptát se nechci. Každopádně se mi ale postarali o nevšední podívanou 😄

Předchozí den

Zpět na menu

Další deník

GR 11, DEN 17

(Tady nespim!)

I když se moje fyzička snad už zlepšila, stále se potím jako čuně…a dnes teda extrémně. Zrána si ještě užívám chvilku cestu kouzelným horským údolíčkem, pak ale přelezu sedlo a slezu na štěrkovou cestu, po které pádím 11 km až do městečka Parzán. S Mumford & Sons v uších mi cesta příjemně ubíhá.

Parzán je vcelku nesympatické městečko, spíš obydlená silnice. Moc se zde nezdržuju, jen nakoupím sváču v Supermarché a půjdu dál. U obchodu potkávám pár dalších hikerů podobně zuboženého vzezření a s podobnou chutí k jídlu. Jak následně zjistím, všichni jdou HRP (Haute Route Pyreneés). GRka a HRP jdou v těchto místech chvíli společně.

Mapy.cz v této oblasti nejsou zcela aktuální, a tak kvůli nim kráčím kus po silnici, ač bych bývala nemusela. Zanedlouho se napojím na další štěrkovku a stoupám po ní nekonečně dlouho až do sedla. Jezdí tu i auta…docela dost aut.

Za sedlem je malé refugio (budka), kde bych mohla nocovat a taky za ním řádí bouřka. Potkávám tu dalšího HRPéčkaře Javiera. Na Španěla (a to nemyslím nejak zle, ale je to prostě fakt…) má dost dobrou angličtinu. Vypadne z něj, že pobýval nějakou dobu ve Státech. Taky šel i GR11 před 2 lety, a tak sdílíme naše zkušenosti. V budce se mi ale nelíbí a navíc mi přijde na kempení brzo, a tak se loučím s Javierem a navzdory dešti se vydávám dál. Mám štěstí, déšť brzy ustane a bouřka se odkloní.

Kolem 30.km dojdu do malebného údolíčka u řeky, kde můj průvodce doporučuje kempit. Má to tu jenom jednu chybu, jednu maličkatou vadu…připadá mi to tu jako naprosto ukázkový medvědí habitát (hranice lesa, řeka, houby a všude borůvčí) a já už si rozhodně nechci zopakovat zkušenost z Itálie…tak jen vařím večeři a jdu ještě dál.

Dojdu k další budce a rozhodnu se zakempit u ní, abych měla při nejhorším alespoň kam utíkat. Vyvalím se na plácku u budky a zrovna, když provádím “péči o svojí pleť” (rozuměj mačkám si beďary), objeví se další hiker…bezva! “Super načasování, kamaráde”, říkám si vduchu. Alexej, Ruso-Francouz, který jde rovněž HRP, má stejný stan jako já a zakempí se z druhé strany budky. Přes prvotní nenadšení ze ztráty soukromí, jsem nakonec vcelku ráda, že tu nejsem sama…

Předchozí den

Zpět na menu

Další den

GR 11, DEN 16

(Brutalitka)

Dnešní den začíná pěkně zostra výstupem do šílenýho sedla Collado Añisclo (2453 m.n.m.). Nahoru mi to nejde a dolů už vůbec ne…těžko říct, co je horší…jestli výstup nebo sestup. Při výstupu se ploužím, zastavuju každých 20 m a stěží popadám dech. Mé tempo je vražedné…7 km jdu asi 3 hodiny. Při nekonečném sestupu mi to zas neustále podjíždí, kolena i kotníky trpí a vyžaduje to neustálé vyčerpávající soustředění.

Moc se nikde nezastavuju a hned po té, co konečně slezu dolů do údolí, pokračuju zase dál. Dojdu na pastvinu La Larri, kde se zastavím na tyčinku. Za chvilku mě zmerčí kráva a už si to ke mně štráduje. Přeci jen se alespoň postavím. Když se na vás řítí takový kolos, nechcete úplně sedět na zemi. Kráva je zvědavá a ráda by mi snědla svačinu. Tak to sorry, holka, to je moje jídlo, běž si dát trávu!

*pohled na překonanou skalní stěnu a Collado Añisclo*

Když se mi ji podaří odehnat (asi tak o 1 m dál), radši beru batoh na záda a pokračuju v cestě. Musím si vyfunět ještě jeden kopec. Síly už docházejí, ale vyplatilo se! Na kopci nacházím snad nejkrásnější plácek na stan za celou dobu treku.

Předchozí den

Zpět na menu

Další den

GR 11, DEN 15

(A jsem v tom sama)

Po odjezdu Tomáše již v 6.50 ranním busem směr Barcelona si dávám další opulentní hotelovou snídani. Personál je trochu zmaten, že dnes jsem sama a tak si mě dlouho nevšímá, nejspíš v domnění, že čekám ještě na příchod dalšího strávníka…po malém objasnění mi už na stole přistává káva, pečivo i domácí výtečné bábovky.

Hned po snídani s plným břichem a s potlačovanými slzami v očích vyrážím na cestu. Je to zvláštní pocit, ale myslím si, že to chce jen si trochu zvyknout na nový pořádek. Koneckonců sólo trekování má i řadu výhod – nikdo vás nebrzdí ani nežene, můžete si prdět, mluvit si pro sebe a smát se, jak chcete (alespoň do doby, než zjistíte, že máte někoho v patách a nevěděli jste o tom), roztahovat se ve stanu…a tak…jistě ještě pár dalších výhod časem objevím…

Po dni odpočinku a vydatné snídani mi to pěkně šlape. Libuju si, že na to, že jsem měla procházet nějakou šíleně turistickou oblastí, nepotkávám ani tak moc lidí…tedy alespoň do doby, než dojdu k vodopadům. Tam nám provoz jaksi zhoustne.

Nevím, čím to je, ale vždycky, když jsou někde vodopády, je tam taky miliarda lidí…Proč zrovna všechny zajímaj vodopády? Prosím jestli na toto máte odpověď, tak mi prosím dejte vědět, protože z mýho pohledu vodopády zas takový terno nejsou a tudíž tento trend jaksi nechápu.

*no taky jsem se k nim nakonec dostala…*

No každopádně jdu v procesí day-hikerů a trochu mi to kazí zážitek z opravdu krásného údolí v okolí Monte Perdido. Snad jsem i ráda, když moje cesta začne prudce stoupat do kopce. To totiž většinu výletníků odradí a se mnou dál už se skoro nikdo nesápe.

*aneb když jde člověk do hor, aby byl sám…*

Mířím na Refugio Góriz. Cesta k němu je opravdu strmá. Potkávám jednu Holanďanku, která si udělala dvoudenní výlet do hor, než se vrátí ke své dodávce, s níž je na cestách. Díky ní si ověřím, že přes zákaz kempování v Národním Parku Monte Perdido, není nutné zůstávat na Refugiu, což je dojem, který se snaží vzbudit všudypřítomné cedule. Stačí ale přelézt sedlo Collado Arrablo a člověk je z Národního parku venku a může zase svobodně kempovat…tedy do doby, než vstoupí zase do dalšího parku za následujícím sedlem (Collado Añisclo)

To je můj plán, jelikož na předraženém refugiu, kde chtějí za Coca Colu €5 se mi rozhodně zůstávat nechce.

K jakš takž rovnému plácku, který jsem si našla ale doražím vcelku brzy. Do setmění času dost. Tak se tak poflakuju kolem, protahuju se a krátce medituju. Pak si všimnu nenápadné rostlinky, po které v horách neúspěšně pátrám už několik let! Protěž alpská neboli Plesnivec alpský, anglicky profláklá Edelweiss, notorický symbol horské turistiky. Je to pro mě jeden malý splněným sen. Děkuji, hory!

Předchozí den

Zpět na menu

Další den