GR240 – SULAYR, DAY 5


Key lessons learned and trip summary:
  1. It rains…even in dry Sierra Nevada
  2. Pack enough food! The calorie outtake is huge and the hunger will come
  3. Useful phrase: ¿Hay alguien por aquí?” (“Is anyone here?)”


I’m asleep – dreaming. I have a dream that I’m taking a hot shower. Ooooh…how enjoyable. Wait….But something’s wrong. As I’m slowly waking up, I quickly realize that the water pouring down on me is not hot but actually very cold and that instead of being in the shower, I’m actually outside sleeping under the stars with frozen nose and wet sleeping bag. Damn! It started raining at 2 am and continued until morning.

“Is it a regular morning yet?“, Thomas wakes up. „Probably yes“, I answer. „But it’s difficult to say”. All we can see all around us is grey mist. With a great dose of self-denial, I crawl out of the sleeping bag and pack my things as fast as I can. Everything is wet – sleeping bag, shoes even the backpack. The only things that survived are clothes and items in a drybag (waterproof bag). We are packing in the rain. As soon as we are finished, the rain lets up. Every cloud has a silver lining though – we broke a record for earliest departure. Slightly after nine we are already hiking the first mile.

After the rain….
Soaking wet (just as we are)

My cravings are incoming! We are stopping on the first possible spot to make a coffee. As I’m taking out the necessary things, I hear Thomas say: „Look, we have a company“. I see 2 pairs of curious eyes looking at us from a small meadow next to our path. 2 horses came to check out strange visitors. They are just as soaked to the bone as we are. After the coffee break, we continue further. Foggy clouds are flowingin the valley underneath our path. Nevertheless, the first sunrays crashing through the black clouds can already be seen in the distance. Maybe it won’t be that bad after all.

At eleven we reach a stream with a camping table next to it. We fill the water supplies and I catch up on the morning hygiene routine that I skipped. It consists of cleaning the face with wet wipes, hair brushing, changing the sleeping shirt for the hiking shirt, putting on the deodorant. Thomas is a bit impatient already. It’s taking me quite long, I admit. We also have a second breakfast (tortilla with cheese and chorizo). Hiker hunger? (= wolf’s hunger once all the stored body fat is burned). Well, it’s probably too early for hiker hunger but we are definitely very hungry.

Iconic stone bridge

It’s still cloudy during the lunchtime. Nevertheless, in the afternoon the sun is shining again. We pass by an old stone bridge. There are some blackberries nearby and so we take a little break to fill in some sugars and vitamins. We stop for a break quite often today and so we soon lose the extra time we gained in the morning. There’s no way we will make 20 km today.

The sun is shining, I take out Sir Joseph (sleeping bag) and attach it to my backpack in order to dry it. It looks funny – almost like if I would be carrying a wounded person. I thought the blackberries we have found were the highlight of today and that there will be nothing better. But I was wrong. We bump into half-ruined cottage with an apple orchard. Shouting all around: „Hoooolaaaa!, ?Hay alguién por aquí?“ (Hello, is anyone here?) we search for the traces of human presence. Nobody answers and so we take few apples without permission. I swear to you that these were the best apples in the world! You can’t buy such apples in a supermarket. Yes, we might be a bit hungry and not 100% objective but still…I have never enjoyed an apple so much in my entire life.

The best apple in the world

Before we know it, we are climbing a big hill again. There’s one camping spot better than the other. We’ve only beaten 15 km today so far, hence it’s still too early for camping, I guess. I wouldn’t mind stopping a bit earlier today but I keep up the pace (and my mouth shut). When Thomas takes off his backpack and sits down on the most beautiful spot of them all, I cheer up. It would be a pity to miss this spot with such an amazing view. For the first time we build our tent today, we dry out our things, cook, play cards. Just chill and enjoy the views. Perfect! Around 8.30 pm we go to sleep. When falling asleep I feel quite cold. Mmm…probably the sleeping bag – is it still wet or what’s wrong? I fall asleep relatively quickly and I sleep uninterruptedly up until the morning.

The best camping spot

Gallery

GR240 – SULAYR, DEN 5


Postřehy a souhrn trasy:
  1. I ve vyprahlé Sierra Nevadě prší
  2. Vem si dostatek jídla! Denní výdej je obrovský a přijde hlad
  3. Mohlo by se hodit: ¿Hay alguién por aquí?” (“Je tu někdo?)”


Spím. Zdá se mi o teplé sprše. Óóóó…to je žůžo. Počkat…Něco ale nehraje. Pomalu přicházím k sobě a rychle si uvědomuju, že ta voda, co na mě crčí, vůbec není horká, ale studená, že nejsem ve sprše, nýbrž spím venku, mám zmrzlý nos a mokro ve žďáráku. Sakra! Ve 2 ráno začalo pršet a v pravidelných intervalech pršelo až do rána.

To už je regulérní ráno?“, ozve se Tomáš. „Asi jo“, odpovím. „Těžko říct“. Kolem nás je šeď a jen šeď. S notnou dávkou sebezapření se vydrápu ven a balím se, jak nejrychleji dokážu. Všechno mám mokrý – spacák, boty i batoh. Jediné, co jakž takž přežilo je oblečení a věci v drybagu (nepromokavý pytel). Balíme za deště. Sotva dobalíme, přestává pršet. Všechno zlé je ale k něčemu dobré – dnes trháme rekord v čase odchodu. Těsně po deváté totiž již šlapeme po trailu.

Po dešti…
Promočeni na kost (stejně jako my)

Projevuje se moje závislost – hned na prvním příhodném místě musíme zastavit a vařit kafe. Vybaluji vše potřebné, když zaslechnu Tomáše: „Hele, máme společnost“. Z louky vedle cesty na nás vyjukaně hledí 2 koně. Jsou taky celí promočení, stejně jako my. Po kávové pauze pokračujeme dál. V údolí pod námi se melou oblaka husté mlhy. V dálce se však skrz černé mraky prodírají i první slunečné paprsky. Tak třeba nebude tak zle.

V jedenáct docházíme k prameni, u kterého je i kempingový stůl. Dobíráme vodu a já doháním ranní hygienu, kterou jsem zatím nezvládla. To obnáší: očistit pleť odličovacím ubrouskem, učesat, převléct spací tričko za hikovací tričko, nadeodorantovat. Tomáš ze mě kvete. Uznávám, trvá mi to vcelku dlouho. Dopřáváme si druhou snídani (tortilla se sýrem a chorizem). Asi už nás pomalu dohání „hikers hunger“ (neukojitelný vlčí hlad, který nastává, když tělo vyčerpá všechny tukové zásoby). No na ten pravý je asi ještě brzy, nicméně neukojitelný hlad rozhodně máme.

Ikonický kamenný most

U oběda máme ještě zataženo a žene se na nás velký mrak. Odpoledne však již vysvitá sluníčko. Míjíme starý kamenný můstek. Rostou u něj ostružiny, tak si dáváme další krátkou pauzu, doplňujeme cukry a vitaminy. Celkově dnes hodně zastavujeme a tak rychle ztrácíme náskok, který jsme získali včasným startem.

Sluníčko svítí, vyndávám Sira Josepha (spacák) a připínám si ho na batoh, abych ho vysušila. Vypadá to komicky – skoro jako bych nesla raněného. Myslela jsem, že po ostružinách už nás dnes nic lepšího potkat nemůže. To jsem se ale spletla. Narážíme na polorozpadlou kamennou haciendu s jabloňovým sadem. Nechceme jablka krást, tak zjišťujeme, zda je tu někdo, koho bychom o ně mohli poprosit. Na naše volání ¿Hoooolaaaa! Hay alguién por aquí?“ (Haló, je tu někdo?) ale nikdo nereaguje. Jdeme tedy trhat. Panebože! Tohle je nejlepší jablko na světě! Takové se v obchodě prostě koupit nedá. Dobře, mám to možná trochu zkreslené tím velkým hladem. Ale stejně. Takhle moc mi ještě žádné jablko nikdy nechutnalo. Bereme si jich ještě pár do zásoby a pokračujeme dál.

Nejlepší jablko na světě

Zanedlouho zase šplháme do poměrně velkého kopce. Míjíme jedno hezčí potenciální nocoviště za druhým. V nohách máme ale teprve asi 15 km, tak je ještě na kempení docela brzo. Dnes by mi nevadilo to zapíchnout o něco dřív, držím ale “hubu a krok“ a pomalu se sunu dál. Když však Tomáš flákne batohem o zem na tom zatím vůbec nejhezčím plácku, zaraduju se. Stavíme stan (dnes poprvé), sušíme věci, vaříme, hrajeme karty. Relaxujeme a užíváme si krásný výhled. Kolem půl deváté zalézáme. Když usínám, je mi docela zima. Hmm…to asi ten spacák, nejspíš pořád ještě vlhký. Nebo co je špatně? I tak nakonec rychle zabírám a spím v kuse až do rána.

Nejlepší nocoviště

Galerie

GR240 – SULAYR, DEN 4


Postřehy a souhrn trasy:
  1. V říjnu se rozednívá pozdě (mezi 8-9 ráno)
  2. Nepředpokládej, že se tu domluvíš anglicky. Ani v turistických informacích anglicky nemluvili
  3. “Coto privado de caza” = “soukromý lovecký revír”


Otevřu oko. Je pořád tma jako v pytli a nad hlavou mi šajní měsíc. „Hmm…tak to budou asi tak 3, 4 ráno“, pomyslím si. Tím jedním rozlepeným okem zamžourám na hodinky. „Cože?! Půl osmý?Ta pozdní rozednívání jsou prostě fascinující. Pofukuje studený vítr. Jsem zachumlaná ve svém zafuněném smradlavém teplíčku a vůbec se mi z něj nechce. Když se asi metr od mojí hlavy prožene velký netopýr, trochu se leknu. Dnes se mi spalo zatím vůbec nejlépe. Poprvé mám ale lehkou kondenzaci ve žďáráku – asi vyšší vlhkost vzduchu. (Pozn: žďárského pytel = obal na spacák pro spaní pod širákem, teoreticky by měl být nepromokavý…zda tomu tak opravdu v našem případě bylo, k tomu se dostaneme později).

Kdyby došlo jídlo, hlady neumřeme…

Vyrážíme klasicky až kolem desáté. Obloha je úplně bez mráčku a nejspíš bude zase pěkné horko. Zatím je ale příjemně. Krajina se úplně proměnila. Procházíme úzkou pěšinkou mezi nízkým hustým travnatým porostem. Celkově přibývá vegetace. Stromy jsou obsypány podivnými pavučinami, v nichž se to hemží různými červíky a kukličkami. Působí to jako hodně dekadentní vánoční výzdoba. Vždy, když pod podobným hnízdem procházím, modlím se, aby mi nespadlo na hlavu.

Zatavujeme u průzračného jezírka přímo u cesty a dobíráme vodu. Přemýšlím, že bych se vykoupala. Stačí ale smočit v jezírku prst a má touha po hygieně je ta tam. Je to strašně ledový! No zatím jsme bez sprchy teprve 4. dnem….to je ještě pohodička. Na oběd zastavujeme vcelku brzy. Hlad už se hlásí. Obědváme na travnaté mýtince u potůčku, kde do nás intenzivně praží slunce. Je to ale fajn. 

Osvěžující koupel? Né, díky….

Těsně před druhou hodinou dojdeme k rozcestí. Přímo na odbočce, kudy máme pokračovat, stojí výhružná cedule zakazující vstup na cestu. Důvod neuvádí, stojí na ní pouze, že je to „por su seguridad“ („pro vaši bezpečnost“) a že platí dnes – 19. října do 16:00. No…že by se nám tady chtělo čekat 2 hodiny, to se tedy říct nedá. Chvíli dumáme, co by to asi mohlo být – lesnické práce? padající stromy? Ale copak padají stromy jen v určitých hodinách od osmi do čtyř? To je ale blbost. Volám do „Centro de visitantes El Dornajo“ (jeden ze 3 hlavních informačních pointů na trailu) v naději, že dostanu nějaké informace. V telefonu se ozve mužský hlas.

  • Já: „Hola, habla usted inglés“? (Dobrý den, mluvíte anglicky?)
  • Pán v telefonu: „No“

Bezva! Snažím se tedy ve španělštině popsat náš problém. Rozhovor probíhá asi takto:

  • Já: „Jdeme po GR240 – Sulayr trailu, právě jsme na rozcestí 6 km od Fuente del Espino a je tady cedule, která říká, že do 4 odpoledne je na stezku zakázán vstup a my nevíme proč.“
  • Pán v telefonu: „A co je za problém?“
  • Já: „No, problém je, že je tady cedule zakazující vstup na stezku, po které potřebujeme jít a my nevíme proč. Nevíte proč?“
  • Pán v telefonu: „Nevím. Zkuste si zavolat do druhého informačního centra, třeba budou vědět oni.

Následně mi diktuje telefonní číslo. To je zase scéna přesně jako z učebnice španělštiny – lekce 2 (čísla): „El número de teléfono es: nueve, cinco, zero, dos….“ (Číslo je: děvet, pět, nula, dva….). Do druhého centra se však nedovolám. Aha, ono už jsou dvě odpoledne. Tak to je jasný, že se nedovolám – siesta. Nic. kašleme na to a s ušima i očima na stopkách jdeme dál. Lezeme na kopec. Na naprosto spektakulární kopec. A o to by nás jako chtěli připravit?

Na vrcholu zakázaného kopce

Když vylezeme na vrchol, spatřím v dálce postavu v oranžové reflexní vestě a 3 zaparkovaná auta. Začne mi to docházet. Tomáš by šel dál, ale mně to “smrdí”. Vydám se směrem k reflexní postavě odhodlaná zjistit, co se tady děje. Cestou googlím, jak se španělsky řekne „lov“. Aha! – „caza“, tak to vysvětluje ty všudypřítomné cedule coto privado de caza, o kterých jsme si mysleli, že značí “soukromý pozemek“, zatímco zjevně označují “soukromý lovecký revír”. Tak teď už to chápu.

Když dojdu k chlapíkovi ve vestě, zaslechnu, že o mně již podává report vysílačkou. „La mujer está aquí conmigo“ (Ta ženská je tady se mnou). Tse! Prý mujer (ženská), označení chica (holka) bych teda uvítala víc. No jo no, tak jde čas….Každopádně se cítím se jako vetřelec (nejspíš právem). Nevítaný host. Civilista na válečném poli. Muž mě informuje, že lov má skončit ve 3. To je za patnáct minut. Poslušně tedy čekáme. Lehce po třetí odjíždí první auto. Další 2 však odjedou až za další hodinu. Jsme docela naštvaní neboť tu ztrácíme čas. Ale co se dá dělat – bezpečnost především. Trochu zvláštní je, že za celou dobu, co tu čekáme, jsme nezaslechli ani jeden výstřel. Za to jsem rozhodně ráda, jen mi to přijde trochu divné. Když konečně v 16:15 odfrčí i poslední auto, zahájíme náš sestup z kopce.

Los cazadores (lovci)

“PAF!”, ozve se najednou. “Slyšels to?“, ptám se Tomáše. “Neměli náhodou skončit už ve 3?“, podivujeme se. Hmm…tak třeba se nám to zdálo. Jdeme dál…jeden krok, druhý, třetí, čtvrtý a “PAF!, PAF!, PAF!”…tři výstěly za sebou. “To si snad dělají srandu ne?!” To se mi vůbec nelíbí. Celou dobu nic a sotva se začneme pohybovat v cílovém území, začne lítat jedna střela za druhou? Před námi na cestě se objeví malá prohlubeň a my do ní okamžitě zaplouváme. Sedáme si na zem a jdeme si hrát na vojáčky v zákopech. Nedá se nic dělat, musíme čekat dál. Nehodlám riskovat, že si nás nějaký přiblbý macho s puškou splete s divokou kozou a picne nás. Já jsem alespoň celá fialová, ale Tomáš je v přírodních barvách (hnědé a zelené). To nemůžeme riskovat. Na pražícím slunci v našem zákopu ztrácíme další drahocenný čas.

Po dalších 40 minutách se vydáme zpátky na cestu. Výstřel již žádný neslyšíme. Teprve až když slezeme z kopce na širokou štěrkovou cestu, uleví se mi. No, byl to tedy nepříjemný zážitek a větší dávka adrenalinu, než bych potřebovala. Zanedlouho docházíme k ceduli Sulayru, která avizuje další etapu. Po zbytek dne už nás čeká pouze pochod po široké “silnici”. Sice se nám dobře nahánějí kilometry, ale problematické je, že kolem cesty nemůžeme najít vhodné místo na kempení. Přece jen bychom byli rádi někde dál – pryč z dohledu. Kolem 19.00 je už situace opravdu kritická – jsme unavení, hladoví a kempiště je v nedohlednu. Nakonec narážíme na relativně pěkný kopec s výhledem dál od silnice. Není na něm ale jediný rovný plácek. Musíme si jej tedy sami vyrobit. Horko těžko najdeme 2 malá použitelná místa a přestože se ze všech sil snažíme terén co nejvíce uhrabat a vyrovnat, stejně celou noc sjíždíme do křoví pod námi. A to ještě nevíme, že to zdaleka není to nejhorší, co nás dnes v noci čeká….


Galerie

GR240 – SULAYR, DAY 4


Key lessons learned and trip summary:
  1. The sun rises quite late in October (between 8-9 am¨)
  2. Don’t expect communication in English here. Even at the tourist information centre they did not speak English
  3. “Coto privado de caza” = “private hunting ground”


I open my eye. It’s pitch-dark again and the moon is shining bright above my head. “Well…I guess it’s like 3 or 4 am“. I blink at my watches with that one opened eye. “What? 7.30?These late dawns here are fascinating. A cold wind blows. I’m muffled up in my stinky stuffed warmth inside my sleeping bag and I have absolutely no desire to get out of here. Tonight was the best night so far. Nevertheless, fot the very first time there is a slight condensation inside my bivy – probably due to a higher air humidity. (Note: bivy = bivouac sack – (hypothetically) waterproof sack that you put over your sleeping bag for additional protection and isolation while cowboy camping. Wondering why I say “hypothetically”? We will get to it later).

At least we know that we’re not gonna starve to death

We depart (traditionally) around 10 am. The sky is perfect blue. Seems like there’s another hot day ahead of us. We’re walking through a comfortable path inbetween a lush green undergrowth. In general the vegetation is denser. The trees are encumbered with strange cobwebs full of crawling warms and caterpillars. It resembles a very decadent Christmas decoration. Everytime I pass beneath such nest, I feel quite anxious and wonder if it’s gonna fall on my head.

We stop by a crystal-clear lagoon to fill our water bottles. I’m considering taking a bath but as soon as I dip my finger in, my appetite for hygiene is gone. It’s ice-cold! Well…it has been 4 days without a shower so far. That’s still bearable. Very soon we’re stopping for lunch. We can feel the hunger already. We eat at an opened grassy glade where the sun is burning us the whole time. But that’s alright.

Refreshing bath? No, thanks….

Just before 2 pm we reach a crossroad. Right at our branch there is a threatening notice prohibiting the entrance to the path. The reason is not stated though. It only says that it is “por su seguridad” (“for your security”) and that it’s valid today – 19th of October till 4 pm. Well…we definitely don’t feel like waiting for 2 hours here. For a short while we muse on what it could be – forestry machinery? Falling trees? Trees that would fall only in certain hours (from 8 to 4)? That sounds like a nonsense. I call „Centro de visitantes El Dornajo“ (one of the 3 main info points on the trail) hoping that I can get some information. A man’s voice answers to me.

  • Me: „Hola, habla usted inglés“? (Hello, do you speak English?)
  • Man on the phone: „No“

Awesome! I’m trying to describe our problem in Spanish. The chat goes like:

  • Me: “We are hiking the GR240 – Sulayr trail, we are currently at the crossroad 6 km far from Fuente del Espino and there is a notice which prohibits the entrance to the path and we don’t know why.
  • Man on the phone: „And what’s the problem?“
  • Me: „Well, the problem is that there is a notice prohibiting the pass where we need to go and we don’t know what the reason for that is. Do you know?
  • Man on the phone: „No, I don’t. ¨Try to call the other info point. Maybe they know.

He tells me the phone number of the other info point. That’s a typical scene from a Spanish language textbook – lesson 2 (numbers): „El número de teléfono es: nueve, cinco, zero, dos….“ (The phone number is: nine, five, null, two….). I fail to reach the other visitor’s centre though. Oh yeah, it’s already 2 pm. Clear that I won’t reach them – siesta. Whatever. Screw it! With eyes and ears wide open we continue further. We’re climbing a hill. What a spectacular hill! And we were supposed to miss out such views…?

On the top of the prohibited hill

After we reach the top of the hill I see a man in a reflective safety vest and 3 parked cars in the distance. I’m starting to realize. Thomas would just continue. But I’m a bit suspicious. I head towards the reflective figure determined to find out what’s happening here. On the way I google a Spanish expression for “the hunt”. Ah! “la caza”, that explains the ubiquitous notice boards “coto privado de caza” we have been meeting ever since we started the trail. We thought that these define the “private property” while they actually define the “private hunting ground“. Now I understand.

Los cazadores (the hunters)

When I approach the man I overhear that he’s reporting me through his transmitter: “La mujer está aquí conmigo” (The woman is here with me). Pff! “mujer” (woman), I would opt for the denotation “chica” (girl) if I had the choice…Well, time flies…Anyways, I feel like an unwanted guest (likely rightfully). Disrupter. Civilian on a battlefield. I learn from the man that the hunt should end at 3 pm. That is in fifteen minutes. We wait patiently. Slightly after 3 pm the first car leaves. The other two depart only after another hour. We are quite pissed. We’re wasting our time here. But what can be done – safety first. The weird thing is that we haven’t heard a single shot the whole time we have been waiting here. Don’t take me wrong, I’m really glad for that. But it just seems a bit strange, given the number of hunters we see. At 4 pm, after the last car finally disappears, we are back on track.

“BANG!”, a sudden unpleasant sound resonates around us… “Did you hear that?“, I ask Thomas. “Were they not supposed to finish at 3 pm?”, we wonder. Mmm…perhaps it was just an illusion. We continue…left and right, step by step….”BANG!, BANG!, BANG!”…Three shots in a row. “Are they kidding me?!” There was a silence the whole time we waited and then suddenly one shot after another once we start moving thought the target area? We sit down on the ground and feel like soldiers in trenches. We have to wait a bit more. I don’t want to risk being confused for a wild goat by one of these dumb armed machos and shot down. I’m dressed all in purple at least but Thomas is all brown and green. We can’t risk that. And so we lose another precious time in our trench exposed to the boiling sun

After another 40 minutes we head down the hill. Luckily we hear no more shots. Only after we reach a wide gravelly road, I feel relieved. Well, that wasn’t a nice experience. I would also pass on the unwanted dose of adrenalin. Very shortly we meet another trail notice board summarizing the next stage. For the rest of the day we are hiking the wide road. It’s good for cutting the miles but we can’t find any convenient camping spot. We would prefer to sleep a bit further from the road – out of sight, out of reach. The situation starts to be a bit critical around 7pm – we are tired, hungry and still without a camping spot. Finally we find a relatively nice hill with a view further from the road. The problem is there is no single flat spot on it. If we want one, we will have to make it. After 20 minutes of desperate search we find 2 small spots. Even though we try our best to level the terrain as much as possible, we keep sliding down into the bushes underneath us all night long. What we don’t know yet is that sliding won’t be our biggest problem of tonight….


Gallery

GR240 – SULAYR, DAY 3


Lessons learned and trip summary:
  1. Even in October, the weather can get crazy hot here
  2. Beware of vipers!
  3. Useful phrase: ¿Puede/puedes darnos agua, por favor?” (“Can you give us some water, please?)”


This morning I feel way better than after the first night – rested and refreshed. I had a good night sleep except for the bizzare dream that I’m still trying to shake off. In my dream 4 Japanese girls came camping next to us during the night. Instead of being in the mountains, we were suddenly on an island where we became captured by Malfoy (yes the one from Harry Potter) with aggressive agama on his shoulder….just weird….When I manage to get back to the reality, I repeat yesterday’s ritual – sitting on a rock wrapped in my sleeping bag, eating breakfast, watching the sun go up. Thanks to our yesterday’s bakery shopping in Trevélez, we can treat ourselves this morning with a big breakfast. What a nice start of the day!

Rich panoramatic breakfast

We begin our hike again around 10 am. My ankle hurts a bit more today and so I sing to myself as I go: “Just because it hurts doesn’t mean you’re gonna die, you gotta get up and hike, and hike, and hike….“

We are dealing with water issues again. It’s quite a hot day and the first stream that we should have encountered simply wasn’t there! The next water source – most likely a basin given its shape on a map – lies 7 km far. When we finally get there, we find out that it’s of course a private property. We see few people around – some are working on the field, others are picking tomatoes. Seems like we have no other option than to go and have a little chat. „Hola. ¿Puedes darnos agua, por favor?“ („Hi, can you give us some water, please?) I’m asking young sun-tanned fellow who is gathering tomatoes. As he answers to me, his strong accent just totally puts me off my stoke. I understand only every fifth word or so and my Spanish conversation confidence is gone in 10 seconds.  From the little of what I understood, I figure out that he has no water here at hand but he points us to a spot ahead where the path is turning right. We should search for something blue in there. We thank him and continue in the proposed direction. When the other farmers see us, they start shouting on us pointing at the same spot as that guy before. They obviously understand what we are up to. Likely we are not the first wanderers lacking water. We do find a blue barrel full of water in the curve. The hosepipe which fills the barrel is covered with green algae and it doesn’t look twice appealing to be honest. Well, I guess beggars can’t be choosers. Luckily there’s a clean source spring just few feet above the barrel. We filter the water from there and fill all our bottles. Soon we are back on trail and we continue – hydrated and relieved.  

Admiring fauna and flora of Sierra Nevada on the way…

Lunch time! Just next to the trail, we find a beautiful glade with a valley view. Well….beautiful…coming closer we see that it’s a minefield of cow’s poops. Whatever…That can’t stop us. We just push few dried cowpaths aside and prepare our feast. As we are enjoying the food, we suddenly hear cow bells approaching. I turn around and see a big sheep herd coming our way. I stand up as I have no desire being trampled by sheep. When the sheep notice us, they immediately change the direction allowing us to finish our meal in piece. Sheep were not the only animals that we have met today…we were also accompanied by cows, horses, wild goats, bats, hornets and a viper.

All day long we have been exposed the ruthless sun. But the heat is getting worse and worse throughout the afternoon. Drought, heat and never-ending dusty road – that is today in a nutshell. After 20 km and 1,000 m ascent, I’m weary. We want to get out of the big road though and so we climb the last hill of today’s stretch. It takes a bit longer for us to find a good camping spot for tonight but we succeed eventually and are rewarded with a perfect flat spot under a grown tree. We’re enjoying a dinner with a sunset view. What’s on the menu? Instant pasta with an extra load of cheeeeeeese. I’m trying to watch a goat family grazing near us after the dusk but it’s already too dark to see anything. Falling asleep under the shining stars, I feel (again) extortionately happy to be here.


Gallery

GR240 – SULAYR, DEN 3


Postřehy a souhrn trasy:
  1. I v říjnu tu může být strašlivé horko
  2. Pozor na zmije!
  3. Mohlo by se hodit: ¿Puede/puedes darnos agua, por favor?” (“Můžete/můžeš nám dát vodu, prosím?)”


Dnes ráno se cítím o mnoho odpočatější než po první noci. Jsem ale zmatená. Nevím, kde jsem a rozkoukávám se z bizarního snu – zdálo se mi, že se vedle nás během noci utábořily 4 Japonky. Byli jsme ale najednou na ostrově, kde nás přepadl a zajal Malfoy (ano, ten z Harryho Pottera) s agresivní agamou na rameni….no….prostě haluz. Když se vrátím do reality, opakuji ranní rituál – sedím na skále zabalená do spacáku, snídám a kochám se výhledem na východ slunce. Díky tomu, že jsme včera nakoupili v trevélezské pekárně, si dnes můžeme dopřát vydatnou snídani. Vyrážíme zase až kolem 10.

Vydatná panoramatická snídaně

Kotník mě dnes bolí o něco víc, a tak si cestou zpívám modifikaci písničky “Try” od Pink: “Just because it hurts doesn’t mean you’re gonna die, you gotta get up and hike, and hike, and hike….”

Opět řešíme trable s vodou. Je dost parný den a první potok, který jsme měli mít po cestě, tam prostě nebyl! Jako na další zdroj máme narazit na něco, co se na mapě jeví jako nádrž…za 7 km. Když se k ní konečně doploužíme, zjišťujeme, že je na soukromém pozemku. Vidíme několik lidí – někteří pracují na poli, jiní sklízí rajčata. Nedá se nic dělat, jdeme si pokecat. „Hola. ¿Puedes darnos agua, por favor?“ („Ahoj, můžeš nám dát nějakou vodu?) ptám se snědého mladíka sklízejícího rajčata. Když mi odpoví, jeho šílený přízvuk mě naprosto odzbrojí. Rozumím mu asi tak každé páté slovo a mé sebevědomí ve španělské konverzaci se rázem potápí do temných hlubin zmatku a nechápání. Z toho mála, co jsem pochytila, však usoudím, že tady vodu nemá a že nás posílá někam dál. Ukazuje na místo, kde se cesta stáčí doprava. Máme tam prý hledat něco modrého. Děkujeme mu a vydáme se doporučeným směrem. Když nás zahlédnou lidé pracující na poli, naléhavě na nás začnou pokřikovat a ukazovat na stejné místo, kam nás předtím posílal mladík. Zjevně chápou, o co nám jde. Asi nejsme první. V zatáčce nacházíme modrý barel plný vody. Hadice, kterou se barel napouští je prorostlá řasami. Kousek nad barelem ale najdeme přímo horský pramen (bez řas), ze kterého se voda čerpá. Filtrujeme, doplňujeme všechny lahve a s úlevou pokračujeme dál.

Cestou obdivujeme flóru (i faunu) Sierra Nevady

Zanedlouho zastavujeme na oběd. Jen slezeme kousek ze široké prašné cesty a ocitáme se na krásném paloučku s výhledem na údolí. No…krásném….je to tak trochu minové pole kravských bobanců. To nás ale nezastaví. Odkopneme pár seschlých lívanců stranou a už vybalujeme naši hostinu. Jak si tam tak debužírujeme, zaslechneme najednou přibližující se zvonce. Otočím se a spatřím, že se na nás řítí celé obrovské stádo ovcí. Radši se zvedám. Netoužím být udupaná ovcemi. Jakmile nás stádo zmerčí, okamžitě mění kurz. Naštěstí se nás bojí víc než my jeho. Ovce ale nejsou jediná zvířátka, se kterými dnes máme tu čest. Společnost nám na dnešní etapě dělají také krávy, koně, divoké kozy, netopýři, sršáni, kudlanky a jedna zmije.

Celý den jsme vystaveni nemilosrdnému slunci. Odpoledne se výheň stupňuje. Sucho, hoko a nekonečná prašná cesta – to je dnešní den v kostce. Máme v nohách 20 km a přes 1,000 nastoupaných výškových metrů a já mám celkem dost. Musíme však pryč z cesty, tak překonáváme ještě poslední kopec dnešního dne. Tím již ukrajujeme kousek z další etapy GR240 vedoucí k Fuente del Espino.

Na vrcholu kopce je to velmi malebné, ale trvá nám trochu déle najít vhodné nocoviště. Všude je to buď moc zarostlé nebo moc kamenité. Nakonec jsme ale za trpělivost odměněni perfektním pláckem pod vzrostlým stromem nejspíš přímo na “kozí pěšince”. Večeříme při západu slunce. Na menu jsou dnes instantní těstoviny s extra náloží sýýýýýra. Po setmění se snažím ještě pozorovat rodinku divokých koz, která se přišla napást kousek od nás. Usínáme pod zářícími hvězdami a já se opět cítím neskutečně šťastná.

GR240 – SULAYR, DAY 2


Lessons learned and trip summary:
  1. The seaside is visible from Sierra Nevada
  2. Trevélez = last town for the next 7-9 days – buy supplies!
  3. Prepare for 1 km ascent after Trevélez
  4. Save at least 2 hours for a lunch in restaurant


I wake up a bit worn-out. It is 7 am and it’s pitch dark out here. What time does the sun go up? I wriggle out of my sleeping bag. Far above the sea (yes, the seaside is visible from the southern Sierra Nevada hillside) one can already observe the colours of the sunrise. While the sky is pinkish-orange in the east, the moon is still shining tirelessly above our heads. What an interesting contrast. I climb to one of the „pooped“ rocks and bundle myself up with Sir Joseph (my sleeping bag). I’m writing my diary while observing the sunrise. Thomas is still sleeping. The morning is calm….

Do you know the feeling like „somebody’s watching you?“. Exactly that one I got right now sitting on the rock. I start looking around anxiously. When I look left, I suddenly spot that stalker!….Daddy-goat is looking at me with terrified eyes. He’s probably dismayed with the loud red colour of Sir Joseph. Mummy-goat and kids-goats continue grazing peacefully unaware of my presence. We are staring at each other for a little while longer when daddy suddenly commands and this little wild goats family disappears from my sight.

A moment later Thomas is also crawling out of his sleeping bag. We eat a breakfast while enjoying the views. We do not rush. At 9.45 we begin our hike. We can still hear the cow bells as we move on. I’m curious if we see the herd which niggled me all night long….The trail is very comfortable today – flat or downhill most of the time. Seems like we gained our elevation yesterday.

We will reach a town called Trevélez today. The first official stage of the Sulayr trail ends there but would like to go a bit further. Anyways, Trevélez will be the last town for another 7-9 days, so we need to make sure we have enough supplies.  We have the last chance to buy something. At around 1 pm a view of a valley with shiny bright white Trevélez opens in front of us. The timing is quite tight. Reaching the town just before siesta (which typically starts at 2 pm), we still manage to catch an opened store. 

Trevélez

Just at the border of the town, we meet the second notice board of the trail . What we learn from it is not a very pleasant news. The chill is over and 1 km ascent awaits us on the next stage. We should properly fuel up for that, right? I’m pretty hungry after all. Thomas wants to go for pizza, I would prefer something more traditional but whatever…as long as I get calories, I don’t care that much. We chose a restaurant with outside terrace. We order vino tinto and cerveza (what else) and 2 pizzas. We have a companion – bedraggled young tomcat is observing us curiously. Well, since I’m also quite bedraggled, I think we could be friends. I pet him and play with him for a while. A moment later other guests with their dog come in. This attracts another stray dog. The owner of the restaurant is trying to chase him off repeatedly but without success….What a lively place.

Pizza was really fatty and heavy. Calories intake for today is secured I would say. I wonder how we gonna climb that hill with the full stomachs now. Will we never learn? We are back on the trail at around 4 pm. The lunch takes always a bit longer here. Being no longer blind from hunger, we actually look around and pay attention to what we see. Looks like the signature feature of Trevélez jamón serrano (= typical Spanish dried ham). You can see the typical hanging pork legs everywhere. There’s even a museum. Have you ever seen a museum dedicated to a ham? Well…neither have I. I’m not a big fan of museums but I can imagine visiting this one…

The rest of the day is only about ascent, ascent and ascent. No rest for the wicked…Trevélez disappears from our sight about an hour after our departure. Good bye civilization. Since we left the town, we haven’t met anyone again. When my watches notify me that we have beaten 20 km, we decide it’s enough for today. We find a nice spot on the rocks at the border of the forest and we prepare our cowboy camping again. We camp a lot earlier than yesterday, so there is still a sunlight and we have some spare time for fun and relaxation – reading, writing, stretching the legs.

We go to „bed“ without a dinner….wait! Seriously? That does not sound like me. I’m not sure if I have EVER skipped dinner in my entire life…:D Well, I guess I’m still fully sated with the pizza. Unbelievable…


Gallery

GR240 – SULAYR, DEN 2


Postřehy a souhrn trasy:
  1. Ze Sierra Nevady lze dohlédnout až na moře
  2. Trevélez = poslední město na 7-9 dní, dokupit zásoby!
  3. Za Trevélezem následuje kilometrové převýšení
  4. Oběd v restauraci zabere většinou alespoň 2 hodiny


Probouzím se poněkud rozlámaná. Je 7 ráno, přesto je tma jak v pytli. V kolik se tu jako rozednívá? Pomalu se soukám ze svého spacáku. V dáli nad mořem (ano, z jižního svahu Sierra Nevada je možné dohlédnout až na moře) už se začíná obloha zbarvovat do oranžovo-růžova, zatímco nad naší hlavou stále neúnavně šajní měsíc. Zajímavý kontrast. Vyhrabu se na jednu ze “zabobkovaných” skal a zabalím se do Sira Josepha (můj spacák), píšu deník a pozoruju východ slunce. Tomáš ještě pochrupuje. Je úžasně klidné ráno.

Znáte takový ten pocit, že vás někdo sleduje? Tak ten přesně teď mám, jak tam tak sedím na té skále. Začnu se nervózně rozhlížet kolem sebe. Když kouknu vlevo, náhle spatřím toho šmíráka!….Táta kozel na mě hledí vytřeštěnýma očima. Asi ho rozhodil zářivě červený Sir Joseph. Máma koza a děti kůzlátka se zatím nevědomky v klidu pasou. Ještě chvíli na sebe civíme. Po chvíli ale táta zavelí a celá rodinka divokých koz se poklidným tempem odšourá pryč z mého dohledu.

Brzy se již hrabe ze své kukly i Tomáš. Snídáme, kocháme se, nespěcháme. Vyrážíme v 9.45. Zvonce jsou stále slyšitelné, tak jsem zvědavá, jestli po cestě uvidíme to stádo, co mi nedalo spát…. Cesta je příjemná, většinu času po rovině nebo z kopce. Stoupáníčko jsme si asi odbyli už včera. Alespoň na chvíli.

Dnes nás na cestě čeká městečko Trevélez. Tam oficiálně končí první etapa stezky. My ale plánujeme dojít ještě o něco dál. Každopádně Trevélez bude naše poslední město na následujících 7-9 dní. Musíme si tedy dobře rozmyslet, zda máme dostatek zásob. Dnes bude poslední šance něco dokoupit. V jednu hodinu už se před námi otevírá pohled do údolí, kde bíle září Trevélez. Máme to jen tak tak, abychom tam stihli dojít, ještě než nám obchody zavřou před nosem (Ať žije siesta!)

Trevélez

Těsně před městečkem potkáváme druhou ceduli trailu, kde se dozvídáme, že pohodička končí a na další etapě nás čeká kilometrové převýšení. Na to bychom se měli pořádně posilnit, že? Koneckonců už mám hlad jako vlk. Tomáš chce jít na pizzu. Já bych teda radši něco tradičnějšího, ale je mi to vlastně vcelku jedno. Hlavně, že budou kalorie. Usedáme na zahrádku jedné ze zdejších restaurací a objednáváme vino tinto, cervezu (jak jinak) a 2 pizzy. U oběda nám dělá společnost místní umolousaný kocourek. Říkám si, že já už jsem taky pěkně umolousaná, tak si budeme rozumět. Přichází další hosté se psem, jehož přítomnost přiláká dalšího toulavého psa, kterého se paní majitelka snaží několikrát bez úspěchu odehnat. Začíná tu být pěkně živo.

Pizza byla pěkně těžká a mastná. Řekla bych, že kalorický příděl pro dnešek je splněn. Jen jsem zvědavá, jak teď s těmi nacpanými panděry polezeme do kopce. Asi ve 4 vyrážíme zase na cestu. (Obědy jsou tu vždy na dlouho). Teď když už nejsme zaslepeni hladem, tak se i trochu díváme kolem sebe. Zjišťujeme, že  Trevélez je město jamónu (jamón serrano = typická španělská sušená šunka). Všude se tu suší vepřové kýty. Jamón pro Trevélez je očividně asi něco jako pivo pro Plzeň. Dokonce je tu i muzeum. Už jste někdy viděli muzeum šunky? No…já taky ne. Muzea moc nemusím, ale návštěvu tohoto bych si dokázala představit.

Po zbytek dne už jen stoupáme a stoupáme. Vypadá to, že žádná rovinka už nás dnes nečeká. Trevélez mizí z dohledu asi po hodince výšlapu. Sbohem civilizace. Od chvíle, co jsme vyšli z města už jsme zase vůbec nikoho nepotkali. Když mi hodinky ohlásí 20 km, rozhodneme se to pro dnešek zapíchnout. Nacházíme pěkné místečko na skalách u hranice lesa a steleme si zase pod širákem. Dnes kempíme o dost dřív než včera, takže se najde čas i na nějakou tu relaxaci – nohy nahoru a chill. Jdu spát bez večeře…Moment!….Vážně? To se mi ale vůbec nepodobá. Ani nevím, jestli se mi to vůbec někdy v životě stalo :-D. Pizza, jak se zdá, byla opravdu výživná. Pořád se cítím nacpaná. Neuvěřitelné….

GR240 – SULAYR, DEN 1


Postřehy a souhrn trasy:
  1. “Hola” = “Ahoj” (neformální)
  2. “Buenos Días”= “Dobrý den” (formální)
  3. Vody je na trailu dostatek
  4. Čistit (filtrovat) vodu!
  5. Stáhnout si offline mapy.cz

Tak se zdá, že jsme konečně oficiálně na GR240 trailu! Jsou zhruba 4 hodiny odpoledne (stále 16. října) a my vyrážíme od první cedule směrem na Trevélez. Pocitově je spíš poledne s ohledem na to, jak do nás paří sluníčko. Prvních zhruba 500 m jdeme po chodníku vedle silnice. Nadšeně štěbetáme a přitom míjíme 2 španělské staříky a 1 stařenku. Všichni se na nás usmívají a zdraví. Nadšeně odpovídám na jejich pozdravy: „Hola, hola“, přičemž mi dochází, že vhodnější (zdvořilejší) pozdrav o 2 generace staršího člověka by bylo spíše „Buenos días/tardes“ (Dobrý den/dobré odpoledne). Hola“ je přeci jen dost neformální, tak doufám, že jsem je neurazila. No při nejhorším si řeknou: “blbá turistka”.

Brzy dorážíme na odbočku. Jsem ráda, že jdeme pryč ze silnice, nicméně mé nadšení opadá brzy poté, co spatřím prudké stoupání před námi. Cesta vede dooost do kopce. Ten ale naštěstí nemá dlouhého trvání. Postupně se terén vyrovnává a my se víc a víc vzdalujeme rušné silnici a civilizaci. Cesta se mění na příjemnou lesní pěšinku a úporné slunce se přesouvá do našich zad.

se značkou Sulayru a sluncem v zádech

Na pochodu nás ale doprovází nevítané společnice…Společnice jménem Obavy. Konkrétně Obavy z nedostatku vody. V lahvích máme asi litr vody každý, ta ale v horku značným tempem ubývá. Obavy se k nám přidaly již během cesty do Pampaneiry, kdy jsme z okýnka autobusu pozorovali jižní svah Sierry Nevady, který působil děsivě vyprahle. Dokonce i kaktusy byly často mrtvolně vysušené a zčernalé. „Vypadá to, že tu moc neprší, co?“, prohlásila jsem. Je fakt, že v tomto ohledu jsme přípravný průzkum značně odflákli. Jen jsme se podívali na mapu, která vyobrazovala spoustu potůčků a řek. Nicméně zda tam reálně všechna ta voda je (a není třeba po 3 měsících parného léta vyschlá), to jsem už nějak nezkoumali. No…brzy budeme mít možnost si to ověřit přímo na vlastní oči. Mapa uvádí, že na první potůček bychom měli narazit zhruba za 4 km. A taky, že jo! Potůček je přesně tam, kde má být. Huráááá. Já se trochu uklidňuji a loučím se s Obavami. „Čau holky, nevracejte se…“. Máme hned 2 dobré zprávy: 1) na mapy.cz je spoleh a za 2) potoky nejsou vyschlé a vody tedy snad bude dostatek.

Dobíráme a filtrujeme vodu. Já zatím zjišťuju, že se mi uvnitř batohu vylila voda z posledního (záložního) zdroje – samotného pytle k filtru Sawyer. Mám tedy dost věcí mokrých. A to včetně péřovky, kterou budu za chvíli rozhodně potřebovat, neboť se zapadajícím sluníčkem začíná znatelně přituhovat. Ach jo, jako by těch kalamit dneska nebylo už dost…Nejprve jsem trochu v pokušení vodu z potoku nefiltrovat (přeci jen jsme v horách, ne?). Ale opatrnost mi nakonec nedá. Po ochutnání vody později jsem však rozhodně ráda, že jsme ji přefiltrovali. I tak je taková….bahínková….Navíc později zjišťujeme, že se tu všude pohybují početná stáda krav a jiného zvířectva, které rádo kálí všude okolo sebe. A když říkám všude, myslím opravdu VŠUDE (tedy i do vodních zdrojů). Každému bych tedy rozhodně doporučila VŽDY vodu před konzumací přefiltrovat či jinak ošetřit. I ta nejčistěji vypadající voda může být kontaminovaná.

proč je dobré filtrovat vodu….

Pozorujeme krásný západ slunce. Je sedm hodin večer, denní světlo rychle ubývá a nastupuje zima. Zatímco ještě před chvílí jsem se potila v tílku a nevěděla, jak se schladit, teď navlíkám mikinu, péřovku, čepici a rukavice. Měli bychom rychle najít první nocoviště. U potoka ale spát nechceme, tak jdeme ještě dál.

Zanedlouho jsme donuceni vytáhnout čelovky. To mě teda nenapadlo, že hned první den zažijeme “night hike” (noční pochod) :). Brzy nacházíme plácek přímo u cesty. V Česku nikdy přímo u cesty nekempím, ale tady si to snad můžeme dovolit. Za celou dobu, co jsme sešli ze silnice, jsme ještě nikoho nepotkali. V těsné blízkosti našeho plácku jsou značně „zabobkované“ skály. „Co je to za bobky?“, uvažuju. „Krysí? To snad ne…“ Každopádně jsou jich tu stovky. Tak doufám, že nás v noci nepřijdou jejich producenti obluzovat. I přes toto riziko se rozhodneme nestavit stan (částečně z lenosti a částečně proto, že chci čučet na hvězdy). Vybalujeme tedy karimatky, spacáky a žďáráky a uléháme pod širák. Usínáme za zvuku zvonců. Někde poblíž je evidentně stádo. Jsem z toho popravdě dost nervózní. Zvonce se v pravidelných intervalech rozeznívají a zase utichají během celé noci. „Copak ta zvířata nikdy nespí?“ Kdykoli se rozezní, rozbuší se mi srdce a v polospánku dumám, jestli se stádo náhodou nepřibližuje. Měsíc svítí jako o život. Noc je jasná noc a můj spánek je mělký, neklidný a nekvalitní.


Galerie

GR240 – SULAYR, DAY 1


Lessons learned and trip summary:
  1. “Hola” = “Hi” (informal)
  2. “Buenos días/tardes”= “Hello”/”Good afternoon” (formal)
  3. There’s enough water on the trail
  4. Filter (purify) the water!
  5. Download offline maps – Mapy.cz

So…it seems we are finally standing on the official GR240 trail! It is 4 p.m. and we depart from the first notice board in the direction of Trevélez. The sun is shining and burning us alive. It feels more like a midday. The first 500 m is a road walk. We are meeting 2 Spanish old men and 1 old woman on the way. They greet us with a friendly smile. “Hola, hola”, I reply enthusiastically. A moment later I realize that a more suitable greetings of a person who is about 2 generations older would probably be: “Buenos días/tardes”. “Hola” is a bit too informal perhaps….Well, I hope I did not offend them. Worst case they will think: “What a dumb tourist!”.

When we arrive on a branch, I’m really glad that we are leaving the road. Nevertheless, my excitement fades away the moment I notice what is in front of us…..Ascent…what else :). The hill is luckily quite short though. The terrain is soon getting flatter again and we are getting further and further away from the road and the civilization. The trail turns into a pleasant forest path, the inclement sun moves behind our backs and suddenly it just feels really good to be here.

with the Sulayr sign and sun behind our backs

We do have unwanted companions though. Companions called the „Worries“. More precisely Worries of water scarcity. By now, each of us has about a litr of water left. But in the hot weather, the water disappears quickly. Worries joined us already on the way to Pampaneira when we were looking out of the bus window, observing the southern hillside of Sierra Nevada which seemed pretty dry. Even cactuses that we saw were deadly black and torrid. “It seems that it doesn’t rain often here, right?“ I said. Truth is we underestimated our pre-departure research in this respect. We just looked at the map and saw many streams and rivers, therefore we assumed that water should not be an issue. The possibility that the water sources might actually be dried out after 3 months of sultry summer did not occur to us. Well, we will soon have a chance to see with our own eyes whether water might be an issue. The map says we should encounter a small stream in about 4 km. And yes! The stream is there. Exactly where it is supposed to be. I calm down a little and say good bye to Worries for now: “Bye girls, don’t come back…” There are two good news: 1) It seems that Maps.cz are reliable and 2) streams are not dried out, so there should hopefully be enough water.

I found out another unpleasant surprise of the day – the leftover water that I had stored inside my backpack spilled and I have many wet things now (including the feather jacket which will be definitely needed soon)….Yeaaah! It’s becoming really cold as the sun goes down. We filter the water from the stream and fill our bottles. I’m a bit tempted not to filter (we are in the mountains after all, no? The water should be clean). But eventually I do filter. After tasting the water later on, I’m really glad that I did.  It tastes a bit…muddy….Furthermore, as we find out later on, these mountains are full of cattle and other animals that like to poop all around. And when I say all around, I mean ALL AROUND (into the water sources too). I would definitely recommend everyone to ALWAYS filter or somehow purify the water before consuming it. Even the purest-looking water can be contaminated.

why filtering is a good idea….

We are observing a beautiful sunset. It is 7 pm, the day light is disappearing quickly and cold is coming. Few minutes ago I was sweating heavily in a top and shorts and did not know how to cool myself down and suddenly I’m forced to put on my hoodie, my feather jacket as well as my hat and gloves….Crazy! We should quickly find our camping spot for tonight. As we don’t want sleep close to the stream, we continue a bit further…

Very soon we have to take out our headlamps. It would not occur to me that right on the first day will we experience a night hike :). We find a spot right next to the trail. In my country (Czech Republic) I never ever camp right next to the path but I think here we can afford it. We haven’t met anyone since we left the road. There are small rocks covered in small poops in close proximity to our chosen camping spot. “Whose droppings are these?” I’m thinking. „Rats’? Hopefully not…“Anyways, there are hundreds of them…So I hope that their producers won’t come visit us during the night. We decide to take that risk and decide not to build a tent (partly due to a laziness and partly because I want to stargaze). We unpack our sleeping pads and sleeping bags and begin our first official cowboy camping. As we are falling asleep, we hear cowbells. There must be a herd nearby, which makes me a bit nervous frankly speaking. Cowbells are ringing and going quiet, ringing and going quiet in quite regular intervals. Whenever they start ringing my heart starts beating fast and my half-asleep, half-awake mind wonders whether the herd is coming closer or not. The moon shines like crazy. The night is very bright and my sleep very light, fitful and poor in quality.


Gallery