BULHARSKO, DEN 7

Den 7. jsme chtěli pojmout jako odpočinkový…No, co si budem povídat, úplně se to nepovedlo. Prý, že si jenom „rychle vyběhneme na některý z okolních kopců a ve zbytku dne budeme odpočívat“. K tomu účelu jsme si vybrali vrchol Rilets (2,713 m.n.m), který si u mě rychle vysloužil přezdívku „Vražedná hora“. Nejspíš mě mohlo napadnout, že to možná nebude zas taková brnkačka, vzhledem k tomu, že to bude zatím vůbec nevyšší vrchol, na který jsem kdy vylezla. Zrovna tak mi mohlo dojít, že neznačená trasa a náš orientační „nesmysl“ netvoří zrovna tu nejlepší kombinaci…

Od chaty Ribni ezera vyrážíme po červeně značené cestě, kterou ale záhy ztrácíme. Červenou značku jsme měli stejně dříve či později opustit a odbočit na neznačenou pěšinu. Tak to holt bylo spíš dříve než později. Nevadí. Cíl i směr jsou jasné – nahoru na hřeben! A tak hned od rána začíná náš výstup dobrodružně – drápáním se cestou necestou do příkrého svahu.

Když se vyškrábeme na hřeben, naskytne se nám (kromě výhledu na Gorno Ribno Ezero) i pohled na Mermersko Ezero ležící na druhé straně masivu. Bezva! To znamená, že jsme snad na správné stopě.

Výhled na Mermersko Ezero.

Dál pokračujeme po uzoučké hřebenové pěšince a přes vrchol Kyoravitsa (2,612 m.n.m.) se pomalu probojováváme blíž a blíž k Riletsu. Cestička docela mizí, ale tady naštěstí snad není co zkazit. Přelézáme jeden obrovský kámen po druhém, až se před námi objeví maličká deska a kamenný mužík značící vrchol Rilets. No popravdě nebýt těchto označení, určitě bychom nepoznali, že na něm stojíme. V okolním terénu nějak zvlášť (vlastně vůbec) nevyčnívá.

Na vrcholu je nám ještě do smíchu….

Cestou zpátky začíná ta “pravá zábava”. Stejnou cestou zpátky se nám jít nechce, a tak se rozhodneme pokračovat po hřebenovce dál a sestoupit ke Smradlivotu Ezeru. Až na to, že žádná hřebenovka tady už dávno není. Jen změť ostrých šutrů. Vždycky mám chvíli pocit, že jsem to, co má být cestou, našla. Sem tam narazíme i na kamenného mužíčka, ale pak se zase rádoby pěšina rozplyne v hromadu suti. No co…směr a cíl jsou jasné – dolu k jezeru!

Vražedný sestup ke Smradlivotu Ezeru

Až na to, že dolů je to vždy o něco problematičtější než nahoru. A tak najednou zjišťujeme, že stojíme uprostřed svahu labilní suti. Když v jednu chvíli pod mojí nohou uklouzne velký kámen a značnou rychlostí prosviští pár centimetrů od Tomáše, který je dál pode mnou, dojde mi, že tady končí sranda…Zmenšujeme rozestup a pečlivě vážíme každý krok.

Kdo najde cestu…?

Sestup je nesmírně fyzicky i psychicky vyčerpávající. Má kolena mi dávají najevo, že se jim to vážně nelíbí a jsem ještě celá rozklepaná z předešlého indicendu. Když po 2 hodinách konečně spočineme u Smradlivota Ezera, spadne další velký kámen….tentokrát z mého srdce. Smradlivoto jezero teda vůbec nesmrdí (stejně jako Strashnoto jezero nebylo vůbec strašný), tak si říkám, že nějak nechápu místní pojmenovávací logiku 🙂

Od jezera zpět k chatě už je to jenom kousek. Když dorazíme, svalím se na karimatku a vstřebávám, co jsme to dneska zažili a naštěstí i přežili. Jsem úplně odrovnaná. Až zpětně se v průvodci dočítám, že okruh s výstupem na Rilets je „vhodný pouze pro zkušené vysokohorské turisty se smyslem pro orientaci“. No to jsme si tedy vybrali pěknou „odpočinkovou“ trasu…


Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s

%d bloggers like this: