Spaní je u jezera je děsně romantická záležitost. Má jen jednu chybu…U vody je totiž zpravidla v noci fakt kosa, což jsme si dnes v noci empiricky ověřili. Taky jsem se párkrát vzbudila hrůzou, že kolem našeho stanu někdo chodí. To se mi stává vcelku běžně. Když mi k tomu můj zákeřnej mozek přidá ještě dávku spánkové paralýzy, vznikne zaručený recept na fantastický a nezapomenutelný zážitek. Ale o tom zase jindy….Nikdo venku samozřejmě nechodí. Nejspíš… (?)
Vzhledem k tomu, že jsme si včerejší etapu výrazně zkrátili, máme dnes před sebou o “pár” kilometrů navíc. Cílem je chata Ribni Ezera. První zastávka – Kobilino Branishte. To se nachází na dně údolí, k němuž směřuje pěšinka vedoucí přes rozlehlou travnatou pláň. Žádné kobyly tam nebyly, za to tam byla útulná chatička, kde bychom bývali mohli přenocovat, kdybychom tam teda včera došli. Ale kdo by chtěl spát v chatě, když může mrznout a trnout strachy ve stanu, že jo?
Cesta vůbec neubíhá. Unaveně šoupu nohy po zemi a pomalu se sunu vpřed. Ale znáte to…Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Brzy se ukazuje, že z Kobilina Branisthe nás čeká parádně strmý a nekonečný stoupák. To je zase križička! Když se po hodině vyškrábeme na vrchol kopce, jsme odměněni svačinou a dech-beroucími výhledu na okolní kopce.
U pojídání chlebu s oblíbenou místní pochutinou – ajvarem a balkánským sýrem si užíváme pohled na trasu, kterou jsme v minulých dnech pokořili. Co nás čeká dál ale podle krajinného rázu rozluštit nedokážeme…doufáme jen, že už žádné další stoupání.
To byla samozřejmě naivní představa. Jasně, že si ještě nějaký ten kopec dneska užijeme. Nejdřív ale zase klesneme až na samotné dno (údolí). Už z povzdáli pozorujeme stádo ovcí pasoucí se v blízkosti říčky Marinkovica, která protéká oním údolím. Kolem stáda se motají i 3 pastevečtí psi, a tak ho raději obloukem obcházíme. Údajně nejnebezpečnější situace pro střet s pasteveckými psy je přimíchat se do stáda…
Poslední etapa (od Marinkovice k chatě u Ribna Ezera) ubíhá překvapivě rychle. Na chatě narážíme na anglicky mluvící personál (nevídáno!), který nás sice zkásne za místo na stan (15 lev), ale zase nabízí pořádnou večeři a sprchu. Wow! Tak to si nechám líbit! Sotva postavíme stan u Gorna Ribna Ezera, rozběhnu se do sprchy. Ta je sice patřičně kekelná, ale i tak bodne.
U večeře se setkáváme se sympatickým cestovatelem z Polska a další partičkou lidí bůhví odkud s rozjíveným (rozuměj nadrženým) psíkem, který se neúnavně snaží ojet mojí nohu.
Jíme, odpočíváme a užíváme si klid tohoto místa. Chata je obklopená menšími chatkami, ve kterých je možné se za úplatu ubytovat. V těsné blízkosti nich se pase několik koní a opodál se leskne hladina dvou jezer – Gorna a Dolna Ribna Ezera.
Hopeful Wanderer 