BULHARSKO, DEN 5

K mé velké nelibosti mě během noci budí můj močový měchýř a já jsem nucena vylézt ze stanu. Když vystrčím hlavu ven, rozzáří se mi oči…“Týýýý jo, jůůůůů, jéééé”. Spatřím naprosto uchvacující noční oblohu. Tak velké a zářivé hvězdy jsem ještě nikdy nikde neviděla. Je to krása. Dokonce i Tomáš vykoukne a společně zíráme s otevřenou pusou na tu nádheru and našimi hlavami. Nejspíš bych tam vydržela stát a kochat se celou noc….teda nebýt těch otravných komárů. Během minuty se jich na nás sesypalo celé hejno a donutilo nás se zase rychle odebrat zpátky do bezpečí stanu.

Ráno mě už nebudí můj močák, ale sluníčko pražící do stanu. Vylézáme ven a vydáváme se naposled za “milou” paní domácí na “vynikající” snídani. U snídaně se k nám přidává 4-členná česká rodinka. Docela dlouho si povídáme (nejen) o zdejších horách. Tatínek je zřejmě velký horský nadšenec, maminka už trochu menší…Pubertální děti samozřejmě působí dojmem, že nejsou nadšeni vůbec z ničeho, ale mám dojem, že je chození po horách nejspíš taky docela baví.

Po snídani balíme saky paky a vydáváme se směr Strašnoto ezero. Jezero teda strašný vůbec není, ale cesta k němu ano. Kromě prudkého stoupání se musíme popasovat i s četnými sesuvy půdy a suťovými poli. Vzduch řídne. Batoh tíží. Svaly pálí. Tomáš je (jako vždy) v nedohlednu. A já se ploužím dál svým slimáčím tempem, v duchu odpočítávám každý krok a snažím se nemyslet na bolest a pot v očích.

Strashnoto ezero (2,445 m.n.m.) s úkrytem pro cca. 20 osob

U jezera se svalím na zem a mám pocit, že se potím po druhé nejvíc v celém svém životě (prvenství připadá předvčerejšímu výstupu na Maljovica Hut).

Po krátké pauze u jezera pokračujeme dál a brzy zjišťujeme, že výstup ještě neskončil. No to je teda hitparáda! Za chvíli už zase funím jako tažnej kůň. Když konečně vylezeme z mlhy, ocitneme se na hřebeni, ze kterého se nám naskytnou parádní výhledy. Cesta vede ještě chvíli po hřebeni až postupně začne klesat. Z pustých kamenných polí se postupně přesouváme do překrásné oázy zeleně…

Sestoupíme k Bezejmennému jezeru (“Bezejmennému”, proto, že není na naší mapě). “Hmm…zvláštní.” No taky je možný, že jsme někde úplně jinde, než si myslíme, že jsme 🙂

Chvíli odpočíváme a pozorujeme kamzíky pasoucí se na protilehlém svahu. Je teprve 14:30, ale tak moc se nám tady zalíbilo, že se rozhodneme tu zakempit a vyprdnout se na Kobilino Branishte – původní cíl naší dnešní cesty.

Zoufalství z vlastní ulepenosti a smradlavosti už nás dohání k šílenství, a tak se po krátkém přemýšlení odhodláme smočit v jezeře. Zoufalá situace si žádá zoufalé činy…Po osvěžující ledové koupeli se po zbytek dne jen tak válíme a odpočíváme. Naskytne se nám také pohled na krásný západ slunce. Sotva, co poslední sluneční paprsky zmizí za horizontem, znatelně přituhne a tak rychle stavíme stan a vaříme večeři nad ohněm.


Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s

%d bloggers like this: