Oschlej salám, včerejší pečivo, umělohmotnej sýr, margarín a džem…tedy snídaně a lá školní jídelna na chatě Maljovica. Úplná sonda do našeho dětství. Snědli jsme všechno…do posledního kolečka salámu. Ne, že by nám to tak chutnalo, spíš jsme byli tak vyhladovělí.
Dnes máme před sebou jednodenní výstup na nedaleký vrchol Lovnitsa (2,695 m.n.n). Většinu neceséru necháváme u chaty, neboť tu hodláme strávit ještě jednu noc. Sice zase bez sprchy a s komáry a “Zpruzeným Květákem”, ale alespoň tu mají ty boží hranolky.
Začínáme prudkým stoupáním, chata se stále zmenšuje, až postupně mizí z dohledu. Procházíme okolo obrovského kamene s pamětními deskami mnoha horalů, jejichž životy si místní hory vyžádaly. Po bližším ohledání se ukazuje, že ke většině úmrtí došlo během zimních přechodů. Musím říct, že z toho běhá mráz po zádech. Ne, že bych podobné náhrobky neviděla i jinde, jen ne v takovém množství. Všudypřítomná mlha, která nás obklopuje, ještě umocňuje tíživou atmosféru tohoto místa. Člověka to nutí k zamyšlení nad chatrností vlastního života.
Drápeme se dál, zeleně ubývá a skály a kameny jsou stále ostřejší a ostřejší. Na chvíli se zastavím, abych se rozhlédla, když v tom mě napadne, že to tady připomíná Mordor. V tu chvíli Tomáš prohodí: “Musíme jít, pane Frodo!”. Oba se rozesmějeme. Dalšího level dlouhodobého vztahu – pokořen. Schopnost telepatie – odemčena. Pak už následuje jedna filmová hláška za druhou a když je všechny vyčerpáme, začneme alespoň zpívat temnou bitevní melodii – „Tu du dúm….tum tum tum”.
Cesta nám tak pěkně plyne. Posledních pár metrů na vrchol je opravdu strmých. Po náročném výstupu si užíváme výhled – na mlhu. Ta se ale zanedlouho rozplyne a nám se otevře pohled na zalesněná údolí a okolní vrcholy. Máme štěstí. Obědváme na vrcholu a po obědě tam jen tak chvíli dřepíme, kocháme se a odpočíváme.
Zpátky se vracíme stejnou cestou. Moc jiných možností se bohužel nenabízí. Cesta však utíká rychle a zanedlouho už odpočíváme na karimatkách před naším stanem u Maljovice.
Hopeful Wanderer 