Je čas rozloučit se s Old Hut a Sedemte Ezera Hut. Další zastávka – Maljovica Hut. Máme před sebou poměrně dlouhý sestup a opětovný výstup do výšky 2,050 m.n.m. Den je dnes jako malovaný. Možná až trochu moc parný. Klesáme a klesáme, až se pomalu dostáváme do pásma lesa.
Vždy, když chodím po horách, vzpomenu si na jednu průpovídku, kterou mi kdysi pověděla moje mamka. Byla o kašpárkovi, který když šel z kopce, tak plakal, protože věděl, že bude muset jít zase do kopce a když šel do kopce, tak se smál, protože věděl, že půjde zase z kopce. Přijde mi, že i já jsem často tímto kašpárkem, který si kvůli obavám z budoucnosti zapomíná užívat přítomnost…
Kolem oběda se ocitáme na dně údolí na široké asfaltce, po které zanedlouho přicházíme k chatě Vada. Je to útulná stavba s dřevěnými prvky a s venkovní terasou. Trochu “jiná káva” než Ivan Vazov Hut, ač obsluha taky nepůsobí dvakrát přívětivě. Nicméně tu mají dokonce i anglické menu. Neuvěřitelné! Jsme vyprahlí a máme hlad. Objednáváme si pivo, limonádu, můj oblíbený místní pokrm – Tarator (studená okurkovo-jogurtová polévka s koprem) a samozřejmě nesmí chybět ani Šopska salata. Už teď je mi jasné, že tady zhubneme. Kalorický výdej je obrovský, zatímco jídla, která si tu můžeme dopřát, jsou poměrně dietní (saláty, zeleninové polévky, luštěninové polévky)
Po příjemném obědě nás čeká méně příjemná část dne – stoupání, při kterém budeme muset získat zpět ztracenou nadmořskou výšku. Nezbývá, než se do toho pustit. Jak stoupáme, začínám okamžitě funět jako parní lokomotiva a stříká ze mě pot. “Sakra, proč jsem neposilovala víc nohy?”, spílám si v duchu. To je jedno, beztak mi přijde, že na chození do kopce s 17 kg batohem by mě žádná posilovna nepřipravila.
Slunce do nás praží a já cítím, že triko pod batohem mám už úplně durch. Cesta je frekventovanější, než ta včerejší – potkáváme i lidi. A taky je nekonečná. V dohledu stále žádná chata. Procházíme Medvědí loukou (Meča poljana) a já doufám, že uvidíme medvěda….Ne, bohužel to zase neklaplo. Dáváme osvěžující pauzu u ledového potůčku v malebné Maljovické dolině. Svou křišťálově průzračnou vodou potůček opravdu láká ke koupeli. Stačilo ale smočit chodidlo a zjistila jsem, že taková hrdinka, abych tam vlezla celá, rozhodně nejsem. To Tomáš byl odvážnější a smočil alespoň půl těla. Konečně se před námi zjeví cíl dnešního putování – Maljovica Hut.
Je tu živo. Lidé posedávají u venkovních stolů, sluní se a popíjejí pivo. Mně pivo nechutná a snad nikdy jsem ho nevypila víc než jeden srk. Místní světlý ležák – Zagorka mě však přinutí “nedělat Zagorku” a najednou do mě nějakým záhadným způsobem zahučí téměř půl litru tohoto chladného moku. Jsem v šoku. Zagorka postrádá pro pivo typickou hořkost a nejspíš proto je pro mě snesitelná. Tomáš taky nedělá Zagorku. Hned dvakrát. Vychladlí a osvěžení si jdeme za chatu postavit stan. Teče tam potůček a je to tam moc pěkný. A nejlepší je, že je to zdarma. Akorát nám bohužel včas nedošlo, že s vodou se často pojí komáři. A těch je tady teda požehnaně. Stěhovat se nám ale už nechce.
Den zakončujeme výbornými hranolky s balkánským sýrem od méně výborné paní domácí, která si u mě díky své ježibabí duši a účesu z minulého století vysloužila přezdívku “Nevrlej Květák”. Hlavním problémem nebylo ani tak to, že se celou dobu tvářila jako kakabus, ale že nám odepřela sprchu. To byla těžká rána. Dokonce ani úplatky nezafungovaly. A tak ležím upocená a ulepená ve svém spacáku a za otravného bzučení komárů nad moskytiérou přemítám nad tím, co to těm Bulharům přelítlo přes nos, že jsou všichni tak protivní…
Hopeful Wanderer 