Sdílení kempu s Bílým bratrstvem bylo nakonec na pohodu. Všichni byli tiší a maximálně ohleduplní. Rozhodli jsme se proto zůstat u Old Hut ještě jednu noc. Koneckonců je to tu vážně nádherný…
Již od brzkého rána jsme pozorovali zástup příznivců Bílého bratrstva oděných v bílých hábitech šplhající se na kopec. Když jsme se následně na jeden vyšplhali i my, měli jsme možnost shlédnout i část jejich (zjevně každodenního) rituálu – tance ve velkých kruzích na úpatí hory Chajduta. Když nad tím tak přemýšlím zpětně, jsem ráda, že jsem ještě tehdy neznala film Slunovrat. To bychom u Old Hut možná nezůstávali :).
Na dnešek jsme si naplánovali okružní túru kotlinou Sedemte ezera se zastávkou na Ivan Vazov Hut. Cesta byla krásná – všude zeleň, občas i zbytky sněhu, jezera – spusta jezer (Bliznaka ezero, Babreka ezero, Okoto ezero, Chanakski ezero.…), hory, volně se pasoucí koně a hlavně parádní výhledy. Kromě nás nikde nikdo…. prostě ráj na zemi. Tedy až do příchodu na chatu Ivan Vazov.
Chata už zpovzdálí vypadala mnohem divočeji než předchozí, které jsme viděli. Obklopená stádem koní a plechovými budkami sloužícími zřejmě k ubytování turistů. Na dvorku jsme kromě feny velkého pasteveckého psa pohrávající si se svými štěňaty neviděli nikoho. „Jééé, štěňátka“, vrhla jsem se bezmyšlenkovitě směrem ke psům. „Pojď zpátky“, sykl na mě Tomáš a mně došlo, že možná není úplně nejlepší nápad narušovat feně teritorium. Tak jsem alespoň vytáhla fo´ták a zazoomovala si je. Přes display telefonu sleduju, jak si tam štěňata s něčím pohrávají. „Copak to tam mají?“. „Pane bože!“, vyjekla jsem ve chvíli, kdy mi došlo, na co se to dívám. Po zádech mi přejel mráz….Byla to noha. Nejspíš koňská. Prostě si tam ožužlávají nohu. “Co to toto…?!” V tu chvíli se mi chtělo utéct. Možná by to byl býval dobrý nápad…
„Pojď, dáme si alespoň něco k pití”, navrhl Tomáš. Odvážili jsme se tedy vstoupit do chaty. Ve dveřích jsme se srazili se ženou. Nejdřív jsem měla za to, že je taky turistka, ale po bližším ohledání se ukázalo, že to bude nejspíš paní domácí. Nazrzlé vlasy ji lítaly divoce do všech stran, na sobě měla hodně vybledlé a děrované tílko, pod kterým se rýsovala povadlá prsa a z podpaží občas vykouknul chlup. Striktním tónem se nás zeptala, zda se chceme ubytovat. Když jsme řekli, že ne, ale že bychom si dali něco k pití, nakvašeně zašla dovnitř a podala nám 2 piva, za něž si řekla o 8 leva (cca. 104 Kč). Tomáš ji podal 20 leva bankovku, kterou sbalila a v tu ránu o nás naprosto ztratila zájem a šla ven.
Chvíli jsme rozpačitě přešlapovali na místě a pak jsme se rozhodli ji následovat….Chyba. Přistihli jsme ji za chatou, jak divoce gestikuluje a pokřikuje na chlápka v otrhaných džínách – nejspíš pana domácího. Následně se vydala zpátky ke vchodu a když nás míjela, Tomáš se odvážil na ni znovu promluvit, ukazuje na peníze a piva. Další chyba….strhl se orkán. Ženská na nás začala řvát. Samozřejmě nemáme tucha, co říkala, ale přátelsky to rozhodně neznělo. Stáli jsme bez hnutí jako zmražení a nechápavě na ni valili bulvy. Pak vztekle nakráčela do chaty a za pár minut přinesla zpátky drobné. Částka stejně neseděla, ale do dalšího vzdoru jsme se nepouštěli a nechali to být.
„Kristova noho, kde jsme se to ocitli“, běhalo mi celou dobu hlavou. Chlapík v džínách se zatím ležérním krokem vydal mezi štěňata, sebral jim nohu a odnesl ji někam pryč. Odvrátila jsem pohled a abych to rozdýchala, jala jsem se raději pozorovat koňské stádo na protilehlém svahu. Zprvu idylický pohled mi zanedlouho zasadil poslední pecku. Najednou jsem si všimla, že jednomu z koní chybí noha a belhá se chudák po třech za zbytkem stáda, které mu beznadějně utíká. “To už je snad špatný vtip, ne?” Chtělo se mi brečet…
Tomáš dopil pivo, druhé jsme vzali do batohu a honem pryč. Naše cesta se pomalu stočila zpět směrem k Old Hut. Po cestě jsme procházeli dalšími dvěma stády divokých koní. Někteří byli plaší, jiní méně. Jeden nebojácný koník s nudlí u čumáku si nás dokonce oblíbil až tak, že kráčel dobrou čtvrt hodinku s námi. Skoro to vypadalo, že s námi dojde až k chatě…
Hopeful Wanderer 