Včerejší den jsme zakončili vydatnou večeří v zapadlém a velmi neturistickém podniku (Mister Uli), kam jsme zamířili opět na doporučení naší hostitelky. Večer by se dal shrnout asi takto: hledání podniku, bloudění, nalezení podniku, vstup, silný pocit nepatřičnosti, usednutí ke stolu, plastový ubrus, rukou psaný jídelní lístek – zděšení, luštění azbuky, komunikace s obsluhou přes Google Translator, otrávení obsluhy, silný pocit nepatřičnosti, šopský salát, víno, ustupující pocit nepatřičnosti, flák masa na grilu, mírný pocit nepatřičnosti, rakije, lhostejnost, rakije, náklonost vůči nepříjemné obsluze, rakije, silný pocit patřičnosti…
…Odcházíme jako poslední z hostů….
Další den ráno se balíme, opouštíme vyčančaný apartmán a míříme do hor. Nemůžu se dočkat! Nemáme skoro žádný plán, jen známe naši příští destinaci – městečko jménem Dupnitsa, které je blízko pohoří Rila. Odtamtud už se snad nějak dál dostaneme, i kdyby to mělo být pěšky. Nakonec jsme se dostali daleko daleko dál, než bychom vůbec měli odvahu doufat…a to díky nečekanému setkání…
Na zastávce v Dupnitsi se Tomáš snaží rozšifrovat jízdní řád, zatímco já beznadějně bloumám pohledem sem a tam. “Počkat“, zastavím se…”CO TO JE ? Wow! Já mám teda ráda růžovou a výrazné barvy, ale tohle je vyšší level“. Můj pohled utkví na ženě ve středním věku oblečené v pestrobarevných posrávačkách. Sedí na zastávce opřená o svoji zářivě růžovou krosnu. Vlasy má zamotané v turbanu ze zelené palestiny, ze kterého jí sem tam vykoukne dred. Na rukou má spoustu náramků a okolo krku jí visí barevné bambulky. “Hele, to bude náš člověk!”, vyhrknu a zamířím k ní. Jmenuje se Anna a k mému milému překvapení hovoří plynně anglicky. Shodou okolností míří taky do hor, konkrétně na chatu “Rilski ezera hut” a odtamtud na “Old hut” u Ribnota ezera. Není o čem….jdeme s ní. Za chvíli už všichni nasedáme do autobusu směr Sapareva Banja. Odtamtud Anna jedním telefonátem objednává shuttle, který nás všechny za 10 lvů (cca. 130 Kč) doveze až k lanovce. Tam nám Anna domlouvá za pouhé 3 lvy (39 Kč) na osobu vyvezení jeepem, což je levnější než lanovka a je to rozhodně intenzivnější zážitek! Od lanovky dál už kráčíme po svých.
Po cestě se od Anny dozvídáme, že míří na velký sjezd skupiny “spirituálních nadšenců” zvané Bílé bratrstvo (White Brotherhood). Podle jejího vyprávění to vypadá, že se jedná o poměrně velkou a významnou událost. Každoročně se k Rilským jezerům prý sjíždí stovky až tisíce lidí z celého světa. Tak to jsme tedy netušili, na co všechno se dá v bulharských horách narazit….Anna popisuje rituály bratrstva, které se zde provádí, povídá o hodnotách tohoto náboženského směru a vypráví i o jeho zakladateli – bulharském teologovi, jehož jméno jsem zapomněla. Mám smíšené pocity – na jednu stranu jsem strašně zvědavá, co uvidíme, na druhou stranu mě trochu děsí velké množství lidí, na které bychom měli narazit. Když se nám z dálky otevře pohled na chatu, zatají se mi dech. Chata je obklopena nesčetným množstvím barevných teček – stanů. A to jsme tu prý ještě brzy – celé dva týdny před 19.srpnem, který je hlavní událostí sezóny – oslavou jejich Nového roku. To si teda ani nechci představovat, jak to tu bude vypadat za 14 dní….
Hopeful Wanderer 