Postřehy a souhrn trasy:
- 2 sedla na této etapě (pod vrcholem Piz Duleda a Col dala Piëres)
- Pozorně plánuj zásobení vodou
- Druhá horská chata – Rifugio Puez
Tady v Dolomitech se zjevně rozednívá poměrně brzy. Budíme se už kolem 7.hodiny ranní. Chceme se co nejdříve sbalit a vyrazit na cestu. Noc byla klidná a i přes to, že jsme lehce sjížděli ze svahu, jsme se vyspali docela dobře. Ke snídani si kromě tyčinky a kávy vychutnávám i pohled na skalní masiv tyčící se naproti nám. Všimnu si pěšinky klikatící se vzhůru přímo do sedla protějšího svahu. “No do háje. Myslím, že vidím naši cestu“, poznamenám a ukazováčkem navedu Tomášův pohled na křivolakou cestičku. Chvíli mžourá tím směrem, pak vytáhne telefon s mapou, přičemž nesouhlasně kroutí hlavou: “Nee, tam určitě nepůjdeme“…
A přece šli…
“No tak doufám, že se nezabijeme“, proběhne mi hlavou. Z pohledu na to, co nás čeká, se lehce točí hlava. Labilní suť a prudké serpentiny…Juchůůů! Tak s chutí do toho. Za vrcholky skal se pomalu objevují první sluneční paprsky a my bychom rádi překonali tohle šílený stoupání ještě dřív, než do prudkého svahu pod sedlem začne pařit slunce. Proto vyrážíme vcelku brzy (na naše poměry) a nasazujeme svižné tempo.
Potkáváme několik svišťů válejících se na balvanech. Na pozdrav je oblažím svým holým zadkem. Musím se totiž převléknout z podvlíkaček, ve kterých je mi už strašný horko. Tak je to vždycky… Ráno je mi zima, tak se nabalím a po pár stech metrech ze sebe strhávám propocené oblečení.
Stoupání nakonec není až tak náročný, jak se zdálo od pohledu. Když se vydrápeme na sedlo, zažíváme lehký pocit vítězství. Jako kdybychom právě dokázali něco výjimečnýho. To totiž ještě nemáme nejmenší tušení, že tohle byla jenom lehká rozcvička…předehra, jen malá ukázka toho, co nás tu čeká na každodenní bázi. V tuto chvíli ještě nemáme ponětí o tom, že podobných sedel překonáme za celou cestu asi 30, z nichž většina bude technicky mnohem náročnější než toto. Výstup bude delší, prudší, klouzavější. V tuto chvíli taky ještě nevíme, že kromě toho budeme muset překonat nespočet via ferrat bez patřičného vybavení….Ach, jak sladká je nevědomost! Mám totiž za to, že kdybychom všechno tohle věděli, tak bychom se….no asi stejně neotočili. Kdybychom ale věděli i to, co si pro nás Alta Via chystá na poslední noc na trailu, tak to už by nás pravděpodobně přesvědčilo. Donutilo by nás to otočit se zpátky a vydat se domů, vzdát to a utíkat do bezpečí….Ale nepředbíhejme. Hezky pěkně popořadě…
Po překonání sedla sestupujeme do údolí pod ním. V údolí na mě i za slunečného dne dopadá zvláštní těžká atmosféra. K tomu se opět připomíná nedostatek vody, kterým trpíme již od včerejšího večera. Bez čehokoli k hašení žízně začínáme stoupat do druhého sedla dnešního dne.
Ty pravé útrapy na nás však čekají až za druhým sedlem. “Vražedné údolí” – kamenná vyprahlá pustina bez známek života. Slunce je již v plné síle a neúprosně nás griluje zaživa, dehydratace vrcholí.
Když konečně narazíme na ledový potůček, dostaví se velká radost a úleva. Doplníme maximum vody, kterou jsme schopni unést a zastavujeme se na oběd na nedalekém vyprahlém plácku pod cestou. Sušíme věci, které nám přes noc navlhly, obědváme a koledujeme si o úpal. Zanedlouho po obědě přicházíme na chatu Rifugio Puez, kde ukořisťujeme poslední volný venkovní stůl a dopřáváme si kávu, limón-soda a pivo.
Slunce a 2 stoupáky nás vyčerpaly natolik, že se rozhodneme zakempit už po dvou kilometrech za Rif Puez. Nacházím krásně skrytý plácek ještě k tomu s úžasným výhledem. Mám radost. To místo je kouzelný! V průběhu večera máme pak možnost pozorovat stádo kamzíků hupkající po protilehlé skále a stádo ovcí pasoucí se hned pod námi.
Hopeful Wanderer 