ALTA VIA 2 DOLOMITY, DEN 3

---

---

Zpočátku se dnešní den jeví naprosto pohodově, až idylicky. Hned po probuzení se mi nabízí pohled na neuvěřitelně překrásnou oblohu. Plují po ní stovky ohnivých pírek, která se postupně rozplývají ve fialovém moři nekonečna. Vychutnávám si svou ranní kávu a užívám si tento nevšední pohled, zatímco Tomáš ještě chrní.

Den začínáme lehkým sestupem, který je následován výstupem na další menší sedlo, během něhož nám nad hlavou neustále přelétávají vrtulníky. Tam a zpátky, tam a zpátky. Všimneme si, že něco nesou – zboží tam a odpadky zpátky. Aha, tak to vysvětluje, proč je na místních chatách všechno tak drahý a proč si návštěvníci musejí odnášet svůj odpad. Zásobování stejně jako popelářské služby tu zajišťují vrtulníky. Během výstupu na následující průsmyk nás předbíhá rychle postupující slečna s maličkým batohem nacpaným k prasknutí a ověšeným zvenčí vším možným, co se dovnitř už nevešlo. Zběžně se pozdravíme a za chvíli nám už mizí z dohledu.

Čeká nás sestup pohádkovou kotlinou chráněnou z obou stran kolmými skalními stěnami. Nemůžu se na tu krásu vynadívat, a tak každou chvíli zastavuji, fotím a natáčím. Tomáš mi zatím mizí z dohledu.

Postupně houstne provoz a potkáváme čím dál víc lidí. Klesání je také prudší a prudší a mé levé koleno protestuje. Brzy se ocitáme v civilizaci a zastavujeme se na chatě jménem Jimmi Hut u lanovky na kávičku, pivečko a již tradiční limón-soda. “Tady to vrtulníkem zásobovat nemusí, tak by to třeba mohlo být o něco levnější”, říkáme si. Omyl. Platíme standardních € 13. Na chatě také znovu potkáváme rychlou slečnu a dáváme se s ní do řeči. Je z Velké Británie a jde také Alta Via 2, kterou ale hodlá zkombinovat s částí Alta Via 1. Na rozdíl od nás má vybavení na ferraty a nebojí se stanovat takřka kdekoli. Brzy vyráží dál, protože má dnes v plánu i výstup na samotný vrchol Pisciad`u (2,985 m.n.m.). Tak takhle ambiciózní my rozhodně nejsme, a tak ještě dál v klidu sedíme u objednaných nápojů.

Před odchodem z hospody si doplňujeme vodu z kádě, která sice není pitná, ale to nás díky našemu filtru netrápí. Při procházení vesnicí nebo spíš obydlenou silnicí, mě zaujme rozcestník, dle kterého máme pokračovat po doslova ďábelské cestě. “Tak tady měl někdo smysl pro humor”, říkám si. Jak se ukáže, název opravdu není náhodný, ale byl jistě zvolen zcela úmyslně. To, co nás čeká, skutečně pekelná cesta je!

Zpočátku to ale pekelně vůbec nevypadá. Procházíme po vrstevnici, máme parádní výhled na protilehlé hřebeny, ze kterých jsme ráno slezli a na silnici, která se jako had kroutí mezi zelenajícími se horskými svahy. “Jó na motorce by to tady muselo být taky parádní”, pomyslím si.

Zanedlouho přicházíme k dalšímu rozcestníku a zjišťujeme, že tady nám pohodička už skutečně končí. Šipka směřuje přímo nahoru do kolmého suťového svahu nad našimi hlavami. Při pohledu na krpál usoudím, že je čas vytáhnout doping – hudbu. Nasazuji sluchátka a jde se. Stoupání je prudké, kameny kloužou pod nohama a já jsem strašně vděčná za turistické hole, které nejenom brání mému pádu při zhruba každém druhém kroku, ale také podstatně ulehčují výstup. Tomáše – do dnešního dne zarytého odpůrce trekových holí – upřímně lituju. No jo, rady jsou rady, ale vlastní zkušenost je nenahraditelná. Sotva popadám dech a pot ze mě stříká asi jako ještě nikdy v životě, ale jinak se mi s holemi a hudbou vlastně nejde až zas tak špatně. Tedy až do chvíle, než dorazíme k ferratě. “No tak to ne tohleto! To jsme si nedomluvili“, brání se můj mozek při pohledu na řetězec lidí škrábající se po skále. “Ty vole”, přidává se Tomáš a umocňuje tak moje panicko-chmurné myšlenky.

Musím to rozdýchat a tak shazuji batoh a tupě hledím na žebříky a lana před námi. “No, zpátky ale přeci nemůžeme. Teda nechceme. Přeci to nevzdáme, když jsme to vyfuněli až sem“, elaboruji. Zatím nás předbíhají lidé s Bernáškem (Bernský salašnický pes¨). “To přeci není možný, aby to ten pes dal!”. Opravdu nechápu, kudy by mohl jít. Ale zjevně to možný je. Lidé se nezastavují a bez zaváhání nastupují na ferratu. Pejsek to bere oklikou za nimi. “Tak šup, jdeme, stejně to tady akorát blokujeme”, zavelí Tomáš. “OK, dobře”. Připínám si hole na batoh a cítím, jak se mi lehce klepou ruce. “Bože, kdyby mamka viděla, co to tu vyvádíme”, ohlásí se zase mé neutichající myšlenky.

Hey momma
Look at me
I’m on my way to the Promised Land, ow

I’m on the highway to hell
Highway to hell
I’m on the highway to hell
Highway to hell
Mmm, don’t stop me

Když nastoupím na prví žebřík, cítím, jak se mi kromě rukou začínají třást i kolena. Výšek se většinou nebojím, ale lezení po skále bez jištění s naloženým batohem, to je pro mě premiéra. A opravdu musím konstatovat, že se necítím úplně komfortně. Nakonec se mi podaří jakž takž přesvědčit můj mozek, aby nezpanikařil. Po překonání prvních žebříků už je líp. Na scénu přicházejí lana a člověk už nevisí jen tak ve vzduchu na žebříku, ale má i kousek nějaké té půdy (teda spíš skály) pod nohama. Stejně…když dolezeme nahoru, značně se mi uleví. Cítím, jak adrenalin v žilách postupně nahrazuje endorfin, nevěřícně koukám na hlubokou propast pod námi a nemůžu uvěřit tomu, co jsme to právě překonali.

Tím ale dnešní dobrodružství ještě nekončí. Po zasloužené obědové pauze dorážíme na chatu Rif Pisciadú (2,587 m.n.m.). Odtud následuje další stoupání s další ferratou, po které šplháme za doprovodu otřesného vedra a spalujících paprsků odpoledního slunce. “Jak to tady musí vypadat třeba v červenci…nebo srpnu“, uvažuju. Postupně se během odpoledne probojujeme až do 2,963 m.n.m. a já si uvědomím, že to je nejvýš, co jsem zatím kdy byla! Cestou ještě pozorujeme kamzíky a taky blázny lezoucí na vrchol Pisciad`u. Ten výstup vypadá ještě mnohem šíleněji než ferrata, kterou jsme absolvovali my. Smekám před nimi a držím palce rychlé Britce, jestli tam taky někde je. Nás na konci výstupu žádný vrchol nečeká, pouze rozlehlá náhorní planina. I tak si tu připadáme jako na vrcholu světa. Pocit je to těžce vydřený, ale k nezaplacení. Alespoň já jsem dnes tedy rozhodně překonala sama sebe.