ALTA VIA 2 DOLOMITY, DEN 4


Postřehy a souhrn trasy:
  1. Alternativa pustého úseku Alta Via 2 pro pokročilé – výstup na Piz Boé po via ferratě (3,125 m.n.m.)
  2. Přechod z Jižního Tyrolska do provincie Trento na této etapě
  3. “Civilizovaný” úsek (chaty – Forcella Pordoi, Viel del Pan), střediska Passo Pordoi, Passo Fedaia


Zakončení včerejšího dne bylo podobně komplikované jako samotný včerejší den. Dostali jsme se do prazvláštně pustého a vyprahlého úseku cesty mezi chatou Rif Boé (zavřená kvůli rekonstrukci) a chatou Rif Forcella Pordoi. Nedařilo se nám nalézt žádné vhodné místo k utáboření se. Dle mapy jsme se rozhodli dojít k malému jezírku (ze kterého se vyklubala spíš vyschlá bahnitá louže) pod špičatým vrcholem Piz Boé (3,125 m.n.m.). Přes vrchol vede další via ferrata, nicméně Alta Via 2 jej zase jen obchází. Na vrcholu je i malý bivac, dnes zřejmě plný lidí. Jejich smích a živé rozhovory nás provází po celý večer. I oni o nás musejí jistě vědět. To mě lehce znervózňuje. Přímo naproti našemu plácku “U bahnité louže” se nachází stanice lanovky. Po setmění pozorujeme 2 lidi s čelovkami ze stanice slézat k nedaleké chatě Forcella Pordoi.

Námi vybrané nocoviště bylo docela na očích, nicméně žádný problém s tím nakonec nebyl a noc byla klidná. Teda až na silný a studený vítr, který nám ofukoval tváře a zmrzlé nosy. Neusínalo se tak úplně nejlíp. Trochu to ale vylepšil další ze série parádních výhledů, kterým jsme byli oblaženi.

Večerní výhled

Ráno s chutí zahajujeme další etapu. Při slézání nebo teda spíš klouzání se z prudkého suťového svahu nás ale ranní elán rychle opouští. Moje kolenní šlacha dává dost zřetelně najevo, že se jí to vůbec, ale vůbec nelíbí. Na dnešní etapě nás čeká poměrně hodně civilizace a civilizace znamená lákadla. Proto je to už od začátku dne samá pauzička – pauzička na limču, pauza s wifi, pauzička na oběd, pauza na zmrzlinu, pauza na kávu…Tempo je tristní a překonaná vzdálenost zrovna tak.

Od chaty Forcella Pordoi slézáme až k silnici klikatící se průsmykem Passo Pordoi, který představuje hranici mezi provinciemi Trento a Belluno. Odtud následně zase vylézáme zase nahoru, procházíme lanovkovým komplexem a po panoramatické cestě s haldou turistů pokračujeme až na chatu Rif Viel del Pan. Její jméno mě opravdu pobavilo. Při zkombinování němčiny, italštiny a španělštiny bych řekla, že jde o chatu “Hodně chleba”. Jestli tam opravdu měli hodně chleba, to nevíme, rozhodně tam měli hodně lidí. Vlastně tolik, že nás to odradilo od jakéhokoli pomyšlení na zastavení se zde.

Pomyšlení na chleba ve mně probudilo touhu po jídle, a tak si o několik set metrů dál od chaty ve svahu dopřáváme obědovou pauzu. Během ní Tomáš zjišťuje, že se mu do plátěné tašky s jídlem vylila sklenice Ajvaru. Ten pohled je úsměvný a tragický zároveň. Víte, jak vypadá rozlitej Ajvar? No strašně. Prostě strašně. Jako ranní memento hodně divoký party, před kterou člověk jedl lečo. Na záchranu situace padla 2 balení papírových kapesníčků. I tak zůstávají všechny obaly od ostatních potravin oranžový a mastný. Plus ten Ajvar nám taky už nikdo nevrátí…To je kalamita!

Vydáváme se dál panoramatické cestě směřující k vodní nádrži Lago di Fedaia. Cestou nás při dobírání vody z malého horského pramínku překvapí stádo ovcí. Na podobná setkání jsme už zvyklí ze Španělska. Nicméně členy takto početného stáda jsme se ještě nikdy nestali. Ovcí je snad tisíc. A tak sedíme na zadku u cesty a čekáme, až všechny projdou. Počítat se je ani nesnažím, ještě bych u toho usnula….Čekáme tam dobrých 20-30 minut. Později máme ještě možnost vidět stádo zpod kopce od jezera. Jeho velikost je opravdu uchvacující.

Pohled na Lago di Fedaia

U jezera si dáváme další pauzičku dne. Slunečné paprsky rychle mizí a doposud modrou oblohu zaplavují zlověstné černé mraky. K tomu slyšíme přibližující se hromy. Nacházíme se v dolině mezi dvěma skalními masivy, přičemž z každého z nich se na nás ženou bouřkové mraky. Je téměř jasné, že se střetnou přímo nad našimi hlavami. No sakra! A co teď? Jak já nemám ráda bouřky. Další čas už neztrácíme. Navlékám si pláštěnku a nepromokavé kalhoty a vydáváme se vzhůru vstříc skalnímu obru se sladkým jménem – Marmolada. Doufáme, že nám poskytne útočiště a vhodné místo na zakempení se. A snad hodně brzy…

Marmolada

Dle očekávání to netrvá dlouho a nastává Mordor. K prudkém dešti se přidává silný vítr a po chvíli i kroupy. Hromy duní a blesky teď lítají přímo nad našimi hlavami. A dost! Už nejdu ani krok. Ne za bouřky. Sedám si na bobek u cesty do bezpečnostní bouřkové pozice s hlavou mezi koleny. Tomáš nejdřív protestuje, pak se ale vrací a přidává se ke mně. Tak si tam tak sedíme ve svých výrazně barevných pončech, užíváme si studené kapky stékající po zádech a vesele prochládáme. Na plášťenkách se nám brzy vytvoří malá jezírka vody. No to je teda fakt žůůůžo. Ale za mě pořád lepší, než dělat chodící hromosvod.

Když se bouřky vyřádí a posunou se od nás kousek dál, odvážíme se pokračovat v naší cestě. Chtěla bych se co nejdřív zakempit. Jsem promoklá, je mi zima a mám toho dost. Myslím, že dnes poprvé nadešel čas na náš stan. Cesta je však pořád moc svažitá a frekventovaná. A tak nezbývá, než vylézt výš. Chvíli si pohráváme s myšlenkou, zda se nejít poptat po noclehu na nedalekou chatu (Rif Pian dei Fiacconi), ale nakonec tomuto pokušení odoláváme. Stejně bychom bez rezervace pravděpodobně neuspěli. Nacházíme plácek na stan s otevřeným výhledem do údolí. Jsme už ale zase vcelku vysoko, tak doufám, že bouřky se už nevrátí. V horách se bojím dvou věcí – bouřek a padajících stromů.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s

%d bloggers like this: