(část 1.)
Postřehy a souhrn trasy:
- Nebuď manták jako my, plánuj dopředu, ať víš, co tě na trase čeká. Minimalizuj šance, že se dostaneš do potíží.
- U Lago di Fedaia se Alta Via 2 dělí na dvě alternativní cesty – 1) delší obchůzku okolo masivu Marmolada přes Malga Ciapella 2) kratší přímou cestu přes hřeben s přechodem sněhového pole (jen pro vybavené mačkami a cepíny!)
“Zítra nás čeká přechod sněhového pole“, prohodí Tomáš zahloubaný do mapy, zatímco se mačkáme v našem miniaturním stanu (Big Agnes Fly Creek HV UL2). Ten je sice oficiálně dvoumístný, reálně ovšem horko-težko…těžko se do něj leze a horko v něm docela je, když si ho člověk zafuní. “Hmmm, tak to se asi máme na co těšit“, odvětím trošku ironicky bez většího zájmu. Tomášovi to nedá a začte se do článku “Quick and Dirty Guide to Alta Via 2“, který jsme využívali během příprav na tuto cestu. “Ty jo, ten týpek (autor blogu) to ale nějak nesmyslně obcházel“, prohlásí Tomáš a přitom s podivem zkoumá itinerář. “Ta obchůzka má ale asi 20 km, proč by to dělal…to je úplně zbytečný”. V té souvislosti zjišťujeme, že u Lago di Fedaia, od kterého jsme prchali před bouřkou, se Alta Via 2 rozděluje a nabízí 2 alternativy – přímou cestu přes hřeben hory Marmolada s přechodem sněhového pole (tam směřujeme my) nebo delší obchůzku vedoucí okolo masivu přes vesnici Malga Ciapella. “Asi se potřeboval dovyzásobit, proto šel přes tu vesnici”, usuzuje Tomáš nakonec. “Hmmm…asi jo, to by to vysvětlovalo“, přitakávám.
Zajímavý, že nás ani jednoho v tu chvíli nenapadlo, že to možná autor článku obcházel proto, protože to není tak snadno průchodný…
Další bouřka už nepřišla a my si tak užili klidnou noc v našem útulném stanu. Ráno se poměrně rychle balíme a vydáváme se vstříc sněhovému dobrodružství. Už od samého rána je cesta drsná a mizerně značená. Během přelézání všemožných balvanů a kluzkých svahů občas pochybujeme, zda vůbec na nějaké cestě jsme.
Když se po pár hodinách škrábání se do kopce v dáli před námi zjeví ono “sněhové pole”, máme ještě pocit, že to bude v pohodě. “Jó, to nebude tak hrozný, vždyť je tam jenom trocha sněhu“, ujišťuju se ještě nahlas. Jak se ale přibližujeme blíž a blíž, začíná se mě zmocňovat nejistota doprovázená divným sevřením v žaludku. Na okraji pole vidíme skupinku asi 5 lidí. Už nějakou dobu tam postávají a do přechodu se zatím nepustili. “Nad čím tam tak laborují?“, říkám si. Když k nim dojdeme ještě blíž, vidím, že si nasazují mačky, vytahují cepíny a rozmýšlejí strategii přechodu.
“Aha, sakra“. To my ale ani mačky ani cepíny nemáme. “Hele, Tome, to asi nedáme“, začínám si pomalu uvědomovat. Podivný píchavý pocit v mém břiše se stupňuje. Červené světýlko v mé hlavě bliká na poplach. “No zpátky teda nejdu!“, zahlásí Tomáš rezolutně. “Ale mně se to nelíbí…”, zkouším to ještě. “Tak to alespoň zkusíme, OK? Obcházet se mi to fakt nechce, když jsme dolezli až sem“. “OK, dobře (PRVNÍ CHYBA), snad to nebude tak hrozný“.
Bylo to hrozný….
Moc hrozný….
Klouzajíc se nekontrolovaně z prudkého svahu, si velmi rychle empiricky ověřuju, že bílá pokrývka není sníh, ale led s vrstvou podkluzujícího štěrku. Po pár průzkumných krocích mi obě nohy podjíždí a já se rozjíždím dolů ze svahu a mám velké potíže se zabrzdit. Zoufale se snažím brzdit gumovou podrážkou pohorek a zachytit se jakéhokoli většího kamene. Žádný větší tam ale není a menší kameny jen strhávám s sebou dolů. Nakonec se po pár metrech zastavím. Mám roztržené kalhoty a lehce odřenou nohu, jinak jsem v pohodě….alespoň po fyzické stránce.
Tomáš se to mezitím rozhodl vzít to oklikou. Rozdělili jsme se (DRUHÁ CHYBA) a on se jal lézt na skálu (TŘETÍ CHYBA) nacházející se stranou vedle pole. Chtěl zjistit, jestli by to nešlo obejít horem Jestli by tam třeba terén nebyl schůdnější. Nevidí, s čím se tady peru já a já zase nevidím jeho. Když se vzpamatuju, mám už jen jediný cíl – vrátit se do bezpečného bodu, sebrat Toma a MAZAT ODSUD PRYČ. Je už víc než jasný, že bez vybavení tady nemáme šanci.
“Tome?”…..Ticho. “Toooome?”, zkusím to ještě jednou hlasitěji. Ticho. Doprdele! V hlavě se mi zjeví nepříjemný výjev Tomáše ležícího na šutru s rozbitou hlavou. Zrychlí se mi dech, srdce prudce buší. Zkouším to ještě po třetí, už trošku hysteričtěji: “Tomáši?!“. “Jooo?“, ozve se konečně. Bože….Cítím jak mnou projede vlna úlevy. Chce se mi smát a brečet zároveň.
Tím ale “sranda” ještě nekončí. Tomášovo lezení na skálu se ukázalo jako moc blbej nápad. Dostal se do bodu, kdy nemůže jít ani dál, ani zpátky. Lézt zpátky stejnou cestou s batohem a bez jištění si prý netroufne, výstup byl prý dost ošemetný. Navíc dolu je to vždycky těžší než nahoru. Nezbývá mu, než se pokusit pomalu slézt ze skály z jeho současné pozice. Pod okrajem skály je ale poměrně strmý svah pokrytý ledem a vedle jakási ledová průrva. Asi není příliš hluboká, ale kdo ví…Zahučet by tam stejně člověk nechtěl.
Zatímco se Tomáš usazuje na skále nade mnou, já se snažím zapřít na svahu pod skálou a udržet se na jednom místě. Tupě na sebe hledíme. Nevíme, co dělat. To je patálie! Jak málo stačí, aby se člověk dostal do prekérní situace. Pár špatných rozhodnutí a najednou není cesty zpět.
Po 15 minutách bezradnosti se Tomáš rozhodne postupně sesunout se ze skály dolů. Zbrzďuje se pomocí těžkého batohu na zádech, kterým dře o skálu. Počíná si pomalu a obezřetně, rozmýšlí každý další pohyb. Když mu zbývá už jen asi 1.5 metru k zemi, zasekne se. Na skále už není moc o co zapřít. Seskočit ale nepřipadá v úvahu, to by se rozjel po zledovatělém svahu ještě s větší vervou než já před tím. Pod ním je jen úzký kousek zledovatělého štěrku a hned vedle se rozevírá rozšklebená tlama ledové průrvy.
I když bych mu strašně ráda nějak pomohla, nemám jak. Sama mám co dělat, abych se udržela na místě. Nemůžu dělat vůbec nic a tak tam jen stojím, klepu se zimou a stresem a s hrůzou v očích sleduju každý Tomášův pohyb. Zároveň se snažím se zahnat všechny ty katastrofické scénáře, které mi vyvstávají v hlavě.
Spustí levou nohu a snaží se s ní na kluzké skále zapřít. “Bezva, už jenom kousek, vedeš si dobře“, podporuju ho alespoň slovně. Když začne spouštět pravou nohu, zaslechnu najednou zvuk padajících kamenů. Pak si uvědomím, že mu levé noha podklouzla. Spatřím letící šutr a za ním letícího Tomáše…všechno se seběhne strašně rychle a strašně pomalu zároveň. Je to jako ve filmu. Zpomalený záběr. Jedna velmi dlouhá vteřina…”Ne!“, vyhrknu. Vidím jak dopadá na malý kousek země pod skálou a jak vesele klouže dál. Sjede asi ještě metr nebo dva dolů a zastaví se. Rozbrečím se…
Dopadlo to výborně, jsme jen trochu v šoku. Jen pár odřenin, roztržené kalhoty a velké poučení – nepodceňovat riziko a nepřeceňovat své možnosti. Poslouchat intuici a nenechat ego převzít kontrolu. Když mi něco smrdí, jít od toho pryč. A hlavně…pečlivěji plánovat! Mám sice ráda spontánnost našich cest, ale jak jsme se právě přesvědčili, ta by mohla přijít taky pěkně draho, obzvlášť v horách.
Adrenalin, strach a bezmocnost rychle střídá pocit euforie z přežití. Myslím, že se z tohoto zážitku budeme ještě nějakou chvíli vzpamatovávat. A jednou se tomu nejspíš i zasmějeme…zasmějeme se svojí vlastní blbosti.
Slezeme trochu níž, rozplácneme se na sluncem vyhřátý balvan, “lížeme si rány” a užíváme si výhled, který je mimochodem parádní. Najednou nám vůbec nevadí, že máme před sebou 20 km navíc. Vůbec nám nevadí, že jsme tady zabili celé dopoledne. Najednou nám nevadí vlastně vůbec nic. Život je krásný….
Hopeful Wanderer 