Hopeful Wanderer

ALTA VIA 2 DOLOMITES, DAY 1

Lessons learned and summary:

Don’t worry about missing out by taking a cable car from Brixen (Sant’ Andrea) to Plose instead of hiking
You can leave your car on a parking lot right below the cable car (free of charge in 2020)
First ascent to the pass below Peitlerkofel/Sass de Pütia peak and first hut – Rifugio Genova on Stage 1

It’s here…another longed for vacation, another trek. Time to be free, liberated from all the worries and pressures of everyday life. Time to leave the hustle and bustle of the city far behind and spend 2 wonderful weeks in peaceful connection with nature. Time to get on trail and be carried away by breath-taking views while fighting thirst, hunger, sore calves, sweat in the eyes and a smell of unwashed socks in the constrained interior of a narrow tent…exactly this and much more is what multiple days hike is about.

We depart after 9 am from Brixen/Bresannone to which we arrived the day before. We take the first morning cable car from Sant’ Andrea in the direction of Plose. We leave our car parked in the free-of-charge parking lot adjacent to the cable car. We hope that in two weeks time our car will still be there.

The first stage leading through the relatively frequented area with numerous cable cars is quite easy and so we take the chance to enjoy the magnificent, flamboyant landscape. It truly makes me feel like I’m in a fairytale…

The chill and ease with which we covered the first few kilometers are quickly gone . We begin the first serious ascent to the very first pass under the Peitlerkofel/Sass de Pütia peak. It’s though. The sun is beating down on us, we soon turn reddish like two radishes and are gasping for breath as we keep on avoiding crowds of day hikers who seem to be all around. To me it currently resembles High Tatras in Slovakia – it’s stunning but slightly overcrowded. Well, let’s hope this will change as we will get futher away from easily accessible areas.

After we cross the pass, the path gets flat again and we soon reach the very first hut – Rifugio Genova. We try local specialty -“Limón-soda” – super-sweet but super-refreshing lemonade for €4.

The first stage officially ends on the hut. Not for us though. As we are not going to spend the night here, we better be on our way to find a campsite for the night. From the hut we commence another ascent. The energy from the lemonade is quickly gone and ascending becomes though. However, as soon as we get to the top, the energy is back – the view is very rewarding.

We haven’t met anyone any more since we left the hut and so we stop for a while to enjoy the stillness of this place. Finding an appropriate bivouac spot is rather problematic. We are hiking on a narrow path in the middle of the slope with no flat spots. Eventually we find a relatively flat spot right above the path. There’s a civilization below us – a small settlement of cabins. From time to time some people walk out of these cabins and observe the surroundings with binoculars. “Probably an ornithological excursion”, we tell to ourselves. We try to hide behing big rocks to avoid their attention, however, it’s more than clear that their hawk-eyes don’t miss a thing and we have been seen. This makes me slightly nervous but I need to live with it’s already getting dark and we won’t move any further. We are falling asleep with a sight of sun setting behind the sharp rocky peaks. Beside slipping down the slope and being slightly nervous about the people below, it’s just….perfect.

*Why would* you sleep outside? To experience evenings like these….

Back to the list

Next day

ALTA VIA 2 DOLOMITY, DEN 1

Postřehy a souhrn trasy:

Neboj se místo výšlapu z Brixenu na Plose svézt lanovkou…dřiny a výhledů si nahoře užiješ ještě dost, takže o nic nepřijdeš
Auto můžeš nechat přímo na parkovišti pod lanovkou. Parkování je zdarma (údaj z roku 2020)
Na první etapě tě čeká první větší výstup na sedlo pod vrcholem Peitlerkofel/Sass de Pütia a také první chata – Rifugio Genova

Je to tady…další dlouho očekávaná dovolená, další trek. Další čas, kdy můžeme být svobodní a naprosto sami sebou. Čas, kdy můžeme hodit všechny starosti každodenního života za hlavu a odložit společenské masky. Ruch a shon velkoměsta nechat daleko za sebou a vydat se užít si 2 týdny klidu (haha, kdybychom jen věděli, co nás čeká…), spojení s přírodou (možná většího, než jsme vlastně chtěli), dech-beroucích výhledů, žízně, hladu, potu v očích a smradu nepraných ponožek ve stísněném prostoru našeho miniaturního stanu…přesně tohle a ještě mnohem víc s sebou přináší vícedenní putování v přírodě.

Vyrážíme před 9.hodinou z Brixenu/Bresannone do nedaleké vesničky Sant’ Andrea, kde již nastupujeme na první ranní lanovku směr Plose. Auto necháváme přímo na neplaceném parkovišti pod lanovkou. Doufáme, že ho tam za 2 týdny najdeme.

První část cesty vede relativně frekventovanou oblastí s mnoha lanovkami a je až nečekaně pohodová. To nám alespoň umožní užít si okolní krajinu, která je už od začátku jako malovaná, stejně jako počasí. Připadám si jako v pohádce…

*Ocitli jsme se v nějakém kouzelném kraji?*

Pohodička nám ale rychle končí a začíná stoupání na první sedlo pod vrcholem Peitlerkofel/Sass de Pütia. Je to fuška. Slunce do nás praží, jsme rudí jak dvě ředkvičky, sotva popadáme dech a k tomu se musíme se vyhýbat davům denních hikerů postupujících v opačném směru. Dost mi to tu připomíná Vysoké Tatry. To znamená, že je to krásný, ale na můj vkus trochu přelidněný. No snad se to časem změní (až popojdeme do hůře přístupných míst).

Po té, co se vyškrábeme na sedlo, cesta už pokračuje zase po příjemné vrstevnici až k první horské chatě na naší cestě – Rifugio Genova. Tam máme možnost poprvé okusit místní specialitu – “Limón-soda”, tedy šíleně sladkou, ale velmi osvěžující citronádu za 4 €. Cenově je to docela masakr. Je holt potřeba počítat s vysokohorskou přirážkou.

Na chatě je konec první oficiální etapy. My zde však nocovat nehodláme, a tak musíme pokračovat dál a najít si vlastní nocoviště. Od chaty pokračujeme dál stoupákem, do kterého se již sotva šourám. Výhledy na jeho konci jsou však úchvatný a dodají mi další energii. Navíc už nikoho nepotkáváme, a tak si konečně užíváme vysněného klidu.

Hledání vhodného místa na bivak je ale v tomto úseku poněkud problematické. Jdeme po úzké pěšince ve stráni, kde nejsou téměř žádné rovinky. Nakonec se ubytujeme na relativně rovném plácku kus nad cestou. Pod námi je nějaká civilizace, tak už stejně o moc dál jít nemůžeme. Z chaty pod svahem čas od času vylezou lidé a s dalekohledem zkoumají okolí. “Asi ornitologický zájezd“, říkáme si. Přestože se, ve snaze neupoutat na sebe pozornost, snažíme krčit za balvany, je víc než jasné, že bystrému oku ornitologů rozhodně neutečeme. Tak nezbývá než doufat, že jim nebude stát za to plazit se do prudkého kopce, aby nás případně konfrontovali. Usínáme s pohledem na slunce zapadající za ostrými vrcholky skal a přesto, že trochu sjíždíme ze svahu dolů a jsme nervózní z lidí pod námi, naprosto nic nám nechybí.

*Proč byste proboha spali venku? Přesně pro tohle…*

Zpět na menu

Další den

BULHARSKO, DEN 7

Den 7. jsme chtěli pojmout jako odpočinkový…No, co si budem povídat, úplně se to nepovedlo. Prý, že si jenom „rychle vyběhneme na některý z okolních kopců a ve zbytku dne budeme odpočívat“. K tomu účelu jsme si vybrali vrchol Rilets (2,713 m.n.m), který si u mě rychle vysloužil přezdívku „Vražedná hora“. Nejspíš mě mohlo napadnout, že to možná nebude zas taková brnkačka, vzhledem k tomu, že to bude zatím vůbec nevyšší vrchol, na který jsem kdy vylezla. Zrovna tak mi mohlo dojít, že neznačená trasa a náš orientační „nesmysl“ netvoří zrovna tu nejlepší kombinaci…

Od chaty Ribni ezera vyrážíme po červeně značené cestě, kterou ale záhy ztrácíme. Červenou značku jsme měli stejně dříve či později opustit a odbočit na neznačenou pěšinu. Tak to holt bylo spíš dříve než později. Nevadí. Cíl i směr jsou jasné – nahoru na hřeben! A tak hned od rána začíná náš výstup dobrodružně – drápáním se cestou necestou do příkrého svahu.

Když se vyškrábeme na hřeben, naskytne se nám (kromě výhledu na Gorno Ribno Ezero) i pohled na Mermersko Ezero ležící na druhé straně masivu. Bezva! To znamená, že jsme snad na správné stopě.

Dál pokračujeme po uzoučké hřebenové pěšince a přes vrchol Kyoravitsa (2,612 m.n.m.) se pomalu probojováváme blíž a blíž k Riletsu. Cestička docela mizí, ale tady naštěstí snad není co zkazit. Přelézáme jeden obrovský kámen po druhém, až se před námi objeví maličká deska a kamenný mužík značící vrchol Rilets. No popravdě nebýt těchto označení, určitě bychom nepoznali, že na něm stojíme. V okolním terénu nějak zvlášť (vlastně vůbec) nevyčnívá.

Cestou zpátky začíná ta “pravá zábava”. Stejnou cestou zpátky se nám jít nechce, a tak se rozhodneme pokračovat po hřebenovce dál a sestoupit ke Smradlivotu Ezeru. Až na to, že žádná hřebenovka tady už dávno není. Jen změť ostrých šutrů. Vždycky mám chvíli pocit, že jsem to, co má být cestou, našla. Sem tam narazíme i na kamenného mužíčka, ale pak se zase rádoby pěšina rozplyne v hromadu suti. No co…směr a cíl jsou jasné – dolu k jezeru!

Až na to, že dolů je to vždy o něco problematičtější než nahoru. A tak najednou zjišťujeme, že stojíme uprostřed svahu labilní suti. Když v jednu chvíli pod mojí nohou uklouzne velký kámen a značnou rychlostí prosviští pár centimetrů od Tomáše, který je dál pode mnou, dojde mi, že tady končí sranda…Zmenšujeme rozestup a pečlivě vážíme každý krok.

Sestup je nesmírně fyzicky i psychicky vyčerpávající. Má kolena mi dávají najevo, že se jim to vážně nelíbí a jsem ještě celá rozklepaná z předešlého indicendu. Když po 2 hodinách konečně spočineme u Smradlivota Ezera, spadne další velký kámen….tentokrát z mého srdce. Smradlivoto jezero teda vůbec nesmrdí (stejně jako Strashnoto jezero nebylo vůbec strašný), tak si říkám, že nějak nechápu místní pojmenovávací logiku 🙂

Od jezera zpět k chatě už je to jenom kousek. Když dorazíme, svalím se na karimatku a vstřebávám, co jsme to dneska zažili a naštěstí i přežili. Jsem úplně odrovnaná. Až zpětně se v průvodci dočítám, že okruh s výstupem na Rilets je „vhodný pouze pro zkušené vysokohorské turisty se smyslem pro orientaci“. No to jsme si tedy vybrali pěknou „odpočinkovou“ trasu…

Předchozí den

Zpět na menu

Další den

BULHARSKO, DAY 7

Seventh day was supposed to be a rest day….Well, that didn’t exactly work out. „Let’s just quickly climb to one of the surrounding peaks and spend the rest of the day relaxing“, we thought. For that purpose we chose Rilets peak (2,713 m.a.s.l.) which quickly earned a nickname „Killer mountain“. It could have occurred to me that the hike might not be that easy peasy given that it will be the highest peak I have ever climbed so far. As well, I could have realized that an unmarked path and our „nonsense“ of orientation, might not go well together.

We depart from the Ribni Ezera Hut following a red marked path. But very soon we lose the mark. Sooner or later we were supposed to leave this path anyway and turn to an unmarked trail…so this happened rather sooner than later. Never mind. Both the destination and the direction are clear – up to the ridge!. Our trek begins adventurously – by randomly scrambling up across a steep slope.

When we finally reach the ridge we can see Mermersko Lake situated on the other side of the hillside. Cool! Seems like we’re on a right track after all.

We continue via a narrow ridge path leading to Rilets. First we reach Kyoravitsa peak (2,612 m.n.m.). After that, the path disappears completely. But luckily it’s impossible to get lost here on the ridge. We keep jumping and climbing over big stones when a small notice board and a cairn appear in front of us. If it wasn’t for these signs, we would have had no idea that we have reached the Rilets peak. It does not exactly stand out.

On the way back the „fun part“ begins. We don’t want to return the same way and therefore we decide to continue on the ridge and climb down to Smradlivoto Lake. The issue is, there is no ridge path anymore. Just a bunch of sharp stones. I always feel like I have found the way for a bit but then this wanna be trail turns into a pile of scree again. Well, whatever…the destination and the direction are clear – down to the lake!

*Killer descent to Smradlivoto Ezero (=”Stinky Lake”)*

But you know the descent tends to be harsher than the ascent…And so we suddenly find ourselves standing in the middle of the field of unstable scree. When one big rock slips under my feet and nearly hits Thomas (who is far below me)….Damn! I realize that this ain’t funny anymore. We lower the distance between us and carefully weigh each step.

The descent is super-exhausting…both physically and mentally. My knees are letting me know that they are not big fans. Furthermore, I’m still shaken by the previous incident. When we finally find ourselves at the Smradlivoto Lake after 2 hours of hell, I feel a huge relief. Smradlivoto Lake (= “Stinky Lake”) does not stink at all (just like Strashnoto Lake = “Terrible Lake” was not terrible whatsoever). that I’m a bit confused by the local naming convention, I have to admit 😊.

The hut is already quite near the lake. When we arrive, I plump to the mattress and keep reflecting on what we have just experienced (and survived). I’m worn-out. Completely. Only afterwards I read in the guide book that this climb to Rilets is „suitable only for experienced mountaineers with strong sense of orientation“ . Well, what a great rest hike we chose!

Previous day

Back to the list

Next day

BULHARSKO, DEN 6

Spaní je u jezera je děsně romantická záležitost. Má jen jednu chybu…U vody je totiž zpravidla v noci fakt kosa, což jsme si dnes v noci empiricky ověřili. Taky jsem se párkrát vzbudila hrůzou, že kolem našeho stanu někdo chodí. To se mi stává vcelku běžně. Když mi k tomu můj zákeřnej mozek přidá ještě dávku spánkové paralýzy, vznikne zaručený recept na fantastický a nezapomenutelný zážitek. Ale o tom zase jindy….Nikdo venku samozřejmě nechodí. Nejspíš… (?)

Vzhledem k tomu, že jsme si včerejší etapu výrazně zkrátili, máme dnes před sebou o “pár” kilometrů navíc. Cílem je chata Ribni Ezera. První zastávka – Kobilino Branishte. To se nachází na dně údolí, k němuž směřuje pěšinka vedoucí přes rozlehlou travnatou pláň. Žádné kobyly tam nebyly, za to tam byla útulná chatička, kde bychom bývali mohli přenocovat, kdybychom tam teda včera došli. Ale kdo by chtěl spát v chatě, když může mrznout a trnout strachy ve stanu, že jo?

Cesta vůbec neubíhá. Unaveně šoupu nohy po zemi a pomalu se sunu vpřed. Ale znáte to…Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Brzy se ukazuje, že z Kobilina Branisthe nás čeká parádně strmý a nekonečný stoupák. To je zase križička! Když se po hodině vyškrábeme na vrchol kopce, jsme odměněni svačinou a dech-beroucími výhledu na okolní kopce.

U pojídání chlebu s oblíbenou místní pochutinou – ajvarem a balkánským sýrem si užíváme pohled na trasu, kterou jsme v minulých dnech pokořili. Co nás čeká dál ale podle krajinného rázu rozluštit nedokážeme…doufáme jen, že už žádné další stoupání.

To byla samozřejmě naivní představa. Jasně, že si ještě nějaký ten kopec dneska užijeme. Nejdřív ale zase klesneme až na samotné dno (údolí). Už z povzdáli pozorujeme stádo ovcí pasoucí se v blízkosti říčky Marinkovica, která protéká oním údolím. Kolem stáda se motají i 3 pastevečtí psi, a tak ho raději obloukem obcházíme. Údajně nejnebezpečnější situace pro střet s pasteveckými psy je přimíchat se do stáda…

Poslední etapa (od Marinkovice k chatě u Ribna Ezera) ubíhá překvapivě rychle. Na chatě narážíme na anglicky mluvící personál (nevídáno!), který nás sice zkásne za místo na stan (15 lev), ale zase nabízí pořádnou večeři a sprchu. Wow! Tak to si nechám líbit! Sotva postavíme stan u Gorna Ribna Ezera, rozběhnu se do sprchy. Ta je sice patřičně kekelná, ale i tak bodne.

U večeře se setkáváme se sympatickým cestovatelem z Polska a další partičkou lidí bůhví odkud s rozjíveným (rozuměj nadrženým) psíkem, který se neúnavně snaží ojet mojí nohu.

Jíme, odpočíváme a užíváme si klid tohoto místa. Chata je obklopená menšími chatkami, ve kterých je možné se za úplatu ubytovat. V těsné blízkosti nich se pase několik koní a opodál se leskne hladina dvou jezer – Gorna a Dolna Ribna Ezera.

Předchozí den

Zpět na menu

Další den

BULHARSKO, DAY 6

What a romantic experience – sleeping near the lake, right? There’s only one problem with it – during the night, it’s usually damn cold near water. We could tell…In addition to being woken up by the cold multiple times during the night, I was also awakened by strange noises – sounds of footsteps near our tent. That happens to me very often when sleeping outside. I think my brain simply likes to play tricks on me. And when it adds a dose of sleep paralysis on top, it’s always an unforgettable experience. But more about this next time….There’s nobody walking outside of course. I guess…(?)

Given that we substantially shortened yesterday’s stage, we have few more kilometers to walk today. The destination is Ribni Lake Hut. The first stop – Kobilino Branishte – a vast grassy plateau situated at the bottom of a valley. Unlike the name suggested (kobyla = lady horse), there were no horses to be seen. Instead there was a cozy little shelter where we could have spent the night, would we have reached it. But who on Earth would want to sleep in a cozy little hut when one can be freezing with cold and fear in the tent instead, right?

Today is though. I shuffle along slowly and tiredly and the kilometers do not roll by whatsoever. Us Czechs, we sometime say: “It’s never that bad so that it couldn’t get any worse…” That is (unfortunatelly) so true….We have yet to discover that there is a never-ending ascent awaiting us on the way from Kobilino Branishte. Oh, oh, what a struggle! But when we finally scramble to the top, we are awarded by a snack and breath-taking views on the neighboring hills.

While eating a slice of bread with our favorite local treat – ajvar and Balkan cheese, we are enjoying a view of the route that we have already beaten in the last few days. But what’s in front of us remains secret…I hope no more ascending for today.

Well that was a naive phantasy. Of course there will be another hill and another and another. But first we naturally have to descend to the very bottom of a valley…again. Already from the distance we can see a sheep herd grazing near the Marinkovica stream running through the valley. There are also 3 shepherd dogs running around and so we rather bypass the herd. We certainly don’t want to get mixed up in the herd. It’s supposedly dangerous situation as the dogs might not want to let you out and let you go.

The last stage (from Marinkovica stream to the Ribni Lake Hut) goes surprisingly well. At the hut, we even encounter English-speaking personnel which is surprising! They charge us for the tent spot (15 lev) which sucks but on the other hand we can choose a proper dinner from an English menu and even have a SHOWER. Unbelievable! Count me in. As soon as we build our tent at the Upper Ribno Lake (Gorno Ribno Ezero), I run to the shower. It is sightly disgusting but I’m grateful for it regardless.

At the dinner table we meet a nice fellow hiker from Poland and a group of other people with friendly but randy dog which constantly tries to hump my leg.

The hut is surrounded by smaller cabins which can be reserved for accomodation. There are few horses grazing near those cabins. After dinner we just rest and enjoy the peacefulness of this place – gazing at the glistening surface of the Lower (Dolno) and Upper (Gorno) Ribni lakes.

Previous day

Back to the list

Next day

BULHARSKO, DEN 5

K mé velké nelibosti mě během noci budí můj močový měchýř a já jsem nucena vylézt ze stanu. Když vystrčím hlavu ven, rozzáří se mi oči…“Týýýý jo, jůůůůů, jéééé”. Spatřím naprosto uchvacující noční oblohu. Tak velké a zářivé hvězdy jsem ještě nikdy nikde neviděla. Je to krása. Dokonce i Tomáš vykoukne a společně zíráme s otevřenou pusou na tu nádheru and našimi hlavami. Nejspíš bych tam vydržela stát a kochat se celou noc….teda nebýt těch otravných komárů. Během minuty se jich na nás sesypalo celé hejno a donutilo nás se zase rychle odebrat zpátky do bezpečí stanu.

Ráno mě už nebudí můj močák, ale sluníčko pražící do stanu. Vylézáme ven a vydáváme se naposled za “milou” paní domácí na “vynikající” snídani. U snídaně se k nám přidává 4-členná česká rodinka. Docela dlouho si povídáme (nejen) o zdejších horách. Tatínek je zřejmě velký horský nadšenec, maminka už trochu menší…Pubertální děti samozřejmě působí dojmem, že nejsou nadšeni vůbec z ničeho, ale mám dojem, že je chození po horách nejspíš taky docela baví.

Po snídani balíme saky paky a vydáváme se směr Strašnoto ezero. Jezero teda strašný vůbec není, ale cesta k němu ano. Kromě prudkého stoupání se musíme popasovat i s četnými sesuvy půdy a suťovými poli. Vzduch řídne. Batoh tíží. Svaly pálí. Tomáš je (jako vždy) v nedohlednu. A já se ploužím dál svým slimáčím tempem, v duchu odpočítávám každý krok a snažím se nemyslet na bolest a pot v očích.

*Strashnoto ezero (2,445 m.n.m.) s úkrytem pro cca. 20 osob*

U jezera se svalím na zem a mám pocit, že se potím po druhé nejvíc v celém svém životě (prvenství připadá předvčerejšímu výstupu na Maljovica Hut).

Po krátké pauze u jezera pokračujeme dál a brzy zjišťujeme, že výstup ještě neskončil. No to je teda hitparáda! Za chvíli už zase funím jako tažnej kůň. Když konečně vylezeme z mlhy, ocitneme se na hřebeni, ze kterého se nám naskytnou parádní výhledy. Cesta vede ještě chvíli po hřebeni až postupně začne klesat. Z pustých kamenných polí se postupně přesouváme do překrásné oázy zeleně…

Sestoupíme k Bezejmennému jezeru (“Bezejmennému”, proto, že není na naší mapě). “Hmm…zvláštní.” No taky je možný, že jsme někde úplně jinde, než si myslíme, že jsme 🙂

Chvíli odpočíváme a pozorujeme kamzíky pasoucí se na protilehlém svahu. Je teprve 14:30, ale tak moc se nám tady zalíbilo, že se rozhodneme tu zakempit a vyprdnout se na Kobilino Branishte – původní cíl naší dnešní cesty.

Zoufalství z vlastní ulepenosti a smradlavosti už nás dohání k šílenství, a tak se po krátkém přemýšlení odhodláme smočit v jezeře. Zoufalá situace si žádá zoufalé činy…Po osvěžující ledové koupeli se po zbytek dne jen tak válíme a odpočíváme. Naskytne se nám také pohled na krásný západ slunce. Sotva, co poslední sluneční paprsky zmizí za horizontem, znatelně přituhne a tak rychle stavíme stan a vaříme večeři nad ohněm.

Předchozí den

Zpět na menu

Další den

BULHARSKO, DAY 5

You know those moments when something annoying happens but after a while it turns out that it was actually for good? Like when you are awaken in the middle of the night by your uncompromising bladder and you have to crawl out of your warm sleeping bag into the cold dark night…Well, that sucks! But what if, when you finally crawl out, you see a night sky so magnificent that the memory of that sight sticks with you forever? Then it was worth it, I would say. And that’s exactly what happened to me tonight. I was so charmed by what I saw that I actually woke up Thomas as well and we both were just standing there in front of our tent, gazing at the biggest and the brightest stars we have ever seen. If it wasn’t for those annoying mosquitos, I would probably end up standing there until the very morning.

In the morning, I’m awaken by sun beating down on our tent for a change. Unless we want to be grilled alive, we better get out. We head to the hut to give another try to the „delicious“ breakfast. A Czech family joins our table at the breakfast. We chat for quite a while with them. It’s always nice to meet fellow Czech travellers (which is btw. not very difficult as Czechs love to travel all over the world). The guy who approached us is apparently a passionate hiker. His wife a little less passionate and the teenage children are naturaly disspationate by definition about everything but my guess would be that they actually enjoy hiking just like their dad.

We pack our stuff and depart in the direction of Strashnoto ezero („Awful lake“). The lake is not awful whatsoever but the journey to it very much so. Air is thin. Backpack is heavy. Muscles are burning. Thomas is far in front of me. And so I keep plodding forward at a snail’s pace, counting the steps, trying not to think of the pain and the sweat in my eyes.

*Strashnoto ezero* *(2,445 m.n.m.) with shelter for ca. 20 people*

At the lake I collapse to the ground. I think I’m sweating the second most in my entire life (the first most was the day before yesterday during the hike to Maljovica Hut).

After a short break by the lake we continue further to find out that the ascent is not over yet. What a nice surprise! I’m puffing like a beast of burden again. When we finally climb out of the fog, we find ourselves on a ridge from which we can enjoy some amazing views. The path continues on the ridge for a while and soon begins to descend. The desolate fields of rocks are gradually replaced by mesmerizing greenery.

We reach a “No-name lake” (No-name cause it’s not on our map)…Weird…Chances are we are somewhere else than we think we are 🙂

We rest a bit and observe the chamois chilling on the opposite hillside. It’s only 2.30 p.m. but we like the place so much that we decide to stay here for tonight and leave „Kobilino Branishte“ (the intended destination of today’s hike) for tomorrow.

The desperation of our own stickiness and stink is driving us crazy, therefore we embrace the idea of a bath in the lake. A desperate situation calls for a desperate solution…After the refreshing icy bath we spend the rest of the day just chilling around. Later we have enjoy a beautiful sunset. The minute the last sunrays sink below the horizon, we can feel the cold. We build the tent quickly and cook a dinner over a campfire.

Previous day

Back to the list

Next den

BULHARSKO, DAY 4

Yesterday’s bread, salami, plastic cheese, margarine and jam – that was the school cantine-like breakfast we got at the Maljovica Hut. Flash-back to our childhood. We ate it all…to the very last slice of salami. Not that we would love it that much but because we were that hungry.

We planned a one day round trip to the Lovnitsa peak (2,965 m.a.s.l.). We leave the majority of our stuff by the hut because we decided to spend another night here. A night with mosquitos, without a shower and with the “Annoying Cauliflower”… But those gorgeous fries are worth it.

We start off with a steep ascent, the hut is getting smaller and smaller until it disappears out of our sign completely. We pass by a huge stone with markers of many mountaineers, whose lives the local mountains claimed. After closer investigation, it turns out that the majority of the commemorated people died during the winter treks. It gives me the shivers. I have seen memorial tablets like these before but never in such amount in one place. The ubiquitous fog that surrounds us enhances the bleak atmosphere of this place. It makes one think about the impermanency and fragility of one’s life.

We scramble up the hill, the greenery wanes and the stones get sharper and sharper. I stop for a while to take a look around. The landscape resembles Mordor, I occurs to me. In that moment, Thomas turns around and seeing me lagging behind says: “Come on, Mr. Frodo, we have to go!” We both start laughing. New level of the long-term relationship – reached. Telephaty – unlocked. After that we just shoot one movie one-liner after another. We we run out of them, we start singing the dark battle melody – “Tu du dúm….tum tum tum”.

The way passes quickly and smoothly. The last few meters to the top are really steep. After a demanding ascent, we enjoy the view – of the fog. Luckily the fog dissolves after a while and a view of the wooded valleys and surrounding peaks opens up. We are lucky. We enjoy a lunch on the top and stay for a bit longer afterwards – just chilling and observing.

We use the same path to go back. Honestly we don’t really have a choice. The way is pleasant and before we know it, we are back at Maljovica Hut, resting next to the tent.

Previous day

Back to the list

Next day

BULHARSKO, DEN 4

Oschlej salám, včerejší pečivo, umělohmotnej sýr, margarín a džem…tedy snídaně a lá školní jídelna na chatě Maljovica. Úplná sonda do našeho dětství. Snědli jsme všechno…do posledního kolečka salámu. Ne, že by nám to tak chutnalo, spíš jsme byli tak vyhladovělí.

Dnes máme před sebou jednodenní výstup na nedaleký vrchol Lovnitsa (2,695 m.n.n). Většinu neceséru necháváme u chaty, neboť tu hodláme strávit ještě jednu noc. Sice zase bez sprchy a s komáry a “Zpruzeným Květákem”, ale alespoň tu mají ty boží hranolky.

Začínáme prudkým stoupáním, chata se stále zmenšuje, až postupně mizí z dohledu. Procházíme okolo obrovského kamene s pamětními deskami mnoha horalů, jejichž životy si místní hory vyžádaly. Po bližším ohledání se ukazuje, že ke většině úmrtí došlo během zimních přechodů. Musím říct, že z toho běhá mráz po zádech. Ne, že bych podobné náhrobky neviděla i jinde, jen ne v takovém množství. Všudypřítomná mlha, která nás obklopuje, ještě umocňuje tíživou atmosféru tohoto místa. Člověka to nutí k zamyšlení nad chatrností vlastního života.

Drápeme se dál, zeleně ubývá a skály a kameny jsou stále ostřejší a ostřejší. Na chvíli se zastavím, abych se rozhlédla, když v tom mě napadne, že to tady připomíná Mordor. V tu chvíli Tomáš prohodí: “Musíme jít, pane Frodo!”. Oba se rozesmějeme. Dalšího level dlouhodobého vztahu – pokořen. Schopnost telepatie – odemčena. Pak už následuje jedna filmová hláška za druhou a když je všechny vyčerpáme, začneme alespoň zpívat temnou bitevní melodii – „Tu du dúm….tum tum tum”.

Cesta nám tak pěkně plyne. Posledních pár metrů na vrchol je opravdu strmých. Po náročném výstupu si užíváme výhled – na mlhu. Ta se ale zanedlouho rozplyne a nám se otevře pohled na zalesněná údolí a okolní vrcholy. Máme štěstí. Obědváme na vrcholu a po obědě tam jen tak chvíli dřepíme, kocháme se a odpočíváme.

Zpátky se vracíme stejnou cestou. Moc jiných možností se bohužel nenabízí. Cesta však utíká rychle a zanedlouho už odpočíváme na karimatkách před naším stanem u Maljovice.

Předchozí den

Zpět na menu

Další den