Včera jsme tedy došli do turistické vesničky Torla-Ordesa, kde jsme po menších peripetiích sehnali ubytování v příjemném rodinném hotýlku i za relativně slušnou cenu (€60/noc + €6/osobu za snídani).
Propukla strašlivá bouřka, a tak jsme byli vcelku rádi, že zrovna nejsme v horách. Večer jsme si dopřáli nějaké ty kalorie v podobě předkrmu – patatas bravas a pizzy a upadli jsme do bezvědomí.
kalorie jsou potřeba
Druhý den jsme pojali opravdu velmi pohodově. Dali jsme si solidní hotelovou snídani, válendo na pokoji, odpoledne piknik u řeky a večer večeři v druhé kebabo-pizzérii ve městečku.
nejlepší snídaně je pizza od večeře
Torla-Ordesa je opravdu malá vesnička, a tak nebylo zas tak moc na výběr, co se restaurací týče. (Jak se ukázalo později, byla to taky dost drahá destinace…obvyklá cena srovnatelných hotelů v jiných lokalitách se pohybovala o pár desítek € níž; nocleh se snídaní a večeří na některých refugiích byl pak za €30-€40/osobu)
Ráno prší. Naštěstí přestane alespoň na balení stanu. To se rozhodně cení. Přelézáme sedlo Collado de Brazato, které jsme včera už nezvládli a slézáme dolů přes suťovisko, který mi dává zabrat víc, než kdejaký úsek s řetězy. Hned dvakrát “kontrolovaně” padám a málem si lámu hůlku. V suťovém poli jsou ty trekový hole tak trochu k ničemu. Spíš si je člověk zláme, než že by mu pomáhaly…
na sedle…
Cesta dál pak naštěstí pokračuje už klasickým alpský údolím s azurovýma vodama a spoustou svišťů.
Docela ženeme, abychom byli co nejdřív na Refugiu San Bujaruelo, kde jsme se chtěli konečně pořádně najíst. No úplně nám to nevyšlo. Tady ve Španělsku totiž běžné otevírají kuchyň až tak kolem 13-14.00. My jsme dorazili kolem poledne a v hladovým nájezdu jsme se nacpali nějakou plněnou bagetou a tortillou, co měli na baru. K tomu ovšem nechyběla klasicky cerveza, radler a vino tinto…
Refugio San Bujaruelo v srdci Národního parku
Od Refugia pokračujeme příjemnou pěšinkou kolem křišťálově průzračné, na síle nabírající Rio Ara. Dopřáváme si i rychlé osvěžení těsně před tím, než zaleze slunce.
Pak už nabíráme slušné tempo a zanedlouho jsme u rozcestníku, na kterém sejdeme z GR11 a odpočíme do městečka Torla-Ordesa. Tady Tomášova cesta končí, zatímco já se tady pozítří napojím zpět na trail a půjdu dál…ovšem už sama
Tak prý máme za sebou nejtěžší úsek GR11. Alespoň podle knižního průvodce od Briana Johnsonna by to měl být nejtěžší úsek. Přijde mi, ale, že Brian toho hodně namluví a ne vždy je to pravda…
Každopádně jestli tohle byl nejtěžší úsek celého treku, tak to jsem docela v pohodě. Ano, výstup do sedla byl velmi prudký a závěrečných pár metrů s řetězy vyžadovalo jistou dávku opatrnosti, ale nebylo to nic tak strašnýho. Oproti Alta Vie vyloženě procházka růžovým sadem.
prudké stoupání do sedla
Pak nás čeká klasicky sestup a refugio, kde si dopřáváme docela dlouhou pauzu. Z refugia pokračujeme po takzvané “nueva variante” tedy “nové variantě” GR11. Zatímco stará cesta klesá do jakéhosi lázeňského rezortu (který bude předpokládám podobně bezduchý jako doposud navštívené skiareály), nueva variante si udržuje nadmořskou výšku a vede příjemně po vrstevnicích a skalních římsách, ze kterých je možno dohlédnout až do oněch lázní (Baños de Panticosa)
cesta po nové variantě, Baños de Panticosa v údolí
Bohužel nás odpoledne pronásledují bouřky, které se neustále točí nad námi. Přelézat další sedlo v tomhle počasí se mi rozhodně nechce, tak přesvědčím Toma, ať už to pro dnešek ukončíme. S velkou nelibostí nakonec souhlasí, a tak výjimečně kempíme už na 15.km. Hrajeme karty a odpočíváme. V kartách prohrávám, až se vrátím domů, budu muset hodně vařit….O co taky jinýho než o jídlo by 2 hladoví hikeři hráli karban, že?
Dnešní den začíná komediálním představením “Kráva do každého stanu”, které zhlížím z výšky z našeho kempiště nad jezerem. Jedna černá kráva se oddělila od nedaleko se pasoucího stáda a rozhodla se, že vzbudí každého obyvatele každého stanu na loučce vedle jezera. Musím uznat, že je to holka pečlivá, nevynechala ani jeden stan! Jsem docela ráda, že kempíme na kopci. Vytrhané kolíky a kravskou hlavu v předsíňce stanu bych po ránu mít nemusela 🙂
ráno u jezera Ibón de Anayet
Musím konstatovat, že dneska nemám svůj den….Začíná to 2 pády při ranním sestupu od jezera (naštěstí oba byly vcelku kontrolované, tak se nic nestalo), pokračuje to nohou namočenou až po kotník v parádní směsi bahna a kravskýho hnoje a končí to panikou, že mi v baru štípli power-banku i s adaptérem a kabelem…naštěstí mi ji nikdo neukradl, jenom zřejmě došlo k nedorozumění s obsluhou baru (neboli, pardon za ten výraz, ale jsou to IDIOTI!)
Přestože jsem se ptala, zda si můžu dobít a odpověď byla: “jo, píchněte si to kam chcete, ale neručíme za to”, sebrali mi power-banku ze zásuvky a šoupli ji za bar mimo zásuvku. Takže výsledek: pocuchaný nervy a nenabitá power-banka…a to jsme šli do toho baru PRIMÁRNĚ proto, abychom si dobili….co se dá dělat, občas vám život prostě hodí lejno i na hlavu, když nestačí to v botě. Byl to ale celkově prostě divnej bar. Lidi si do něj třeba nosili vlastní toaleťák…to jako vážně
alespoň, že to víno šlo pít
Odpoledne klasicky stoupáme z města…takže všechno, co jsme dosud sestoupali, zase nastoupáme. Výjimečně ale nejdeme v pařáku, ale v příjemném osvěžujícím po-dešťovém chládku….holt žádný koupando dneska.
Kempíme opět u jezera Ibón de Respomuso, které spíš působí jako vodní nádrž. Výjimečně jsme se vydali alternativou GR11 místo její oficiální verze. Prý to mělo být jednodušší, o čemž teda pochybujeme, ale OK. Alespoň se nám naskytl vcelku příjemný kempovací plácek.
Dnes jdeme do skiareálového centra, kterému říkám Káthmandančú (správně Candanchú). Moje verze je ale lepší a ještě s ní štvu Tomáše, který si pak sám nepamatuje správný název městečka 😀
Podle mě je to totální město duchů. Popravdě všechny ski-centra vypadaj v létě prostě divně a tak trochu děsivě…Zabarikádovaná okna apre-ski barů, sundané sedačky lanovek rozložené na louce nebo se volně pohupujicí na lanech ve větru…No prostě to rozhodně nezapadá do krajiny a působí to celý dost zbytečně a bezpředmětně.
V Káthmandančú se ovšem nakonec zdržujeme rozhodně déle, než bychom chtěli. Je tu to totiž signál a Tomáš si potřebuje pomalu pořešit odjezdové záležitosti (dopravu do Barcelony, hostel, letenku…). Mezitím zvládne vypít tři Coly s pak konečně můžeme jít dál.
Čeká nás brutální stoupák k jezeru Ibón de Anayet, které je ovšem vcelku slušnou odměnou. Je tu sice na náš vkus až moc lidí (výstup z druhé strany je totiž o poznání lehčí a je tam parkoviště…a parkoviště, to je vždycky předzvěst průseru :-). Ale i tak si pohodičku u jezera doprovázenou parádními výhledy užíváme naplno. Potkáváme zde i první Čechy – sympatický dobrodružný páreček ve středním věku z Rožnova pod Radhoštěm na roadtripu.
Dnešní putování začíná vcelku snesitelným stoupáním do sedla Puerto de Benera (2,115 m.n.m.) a pokračuje klesáním k Refugiu de Lizara (1,540 m.n.m.). Samozřejmě musíme ztracenou výšku zase nastoupat, takže po osvěžení na refugiu a obědě, který nám skoro sežral jeden drzý kůň, se hrabeme zase do kopce nahoru. Samozřejmě v tom největším horku…prostě jako dycynky
výstup k sedlu
Potkáváme několik výletníků, kteří nám tvrdí, že nahoře není žádná voda. Když už nám to říkají druzí, trochu mě to vyděsí a rovnou od nich tedy vyžebrám jednu plnou lahev jejich vody. Hodní to lidé. Vzápětí ovšem narážíme n potok. Chvíli po něm na druhý. Oba jsou viditelné ze stezky….tak já teda nevim, jak podle Španělů vypadá voda…
Tomáš je od rána nějaký popuzený a tak ho tyto nevyžádané rady vytáčí a hrozně prská…vše komentuje kousavou poznámkou “O neexistující vodě a další day-hikerovské pohádky”. Já se jenom směju a jsem ráda, že máme dost vody.
Přelézáme další sedlo, za nímž následuje prudký sestup. Potkáváme rodinku kamzíků a jednoho sympatického kempujícího Francouze. Chvíli s ním kecáme a záhy se vrhneme na přechod (snad již posledního) sedla…3 sedla stačí, drahoušku.
Ocitáme se zase nad mraky. No výhledy jsou to famózní. Najednou zaslechnu divný zvuk…2 krátké vžum vžum, jako když letí helikoptéra. Pak mi cca. 2 m od hlavy prosviští šutr a s třísknutím dopadne na další kámen kousek pode mnou….Fíha…tak to bylo těsný! Čas na reakci: 0. Vzhlédnu nad sebe a spatřím stádo ovcí pasoucích se na skalním převisu nad námi. Do teď jsme o nich vůbec nevěděli….no, dostat takovým šutrem do hlavy, to by byla teda pěkně blbá náhoda…
Dojdeme ke sjezdovce. V dáli vidíme zuřící bouřku. Počasí je tady schopné se během 5 minut naprosto proměnit, tak na nic nečekáme a stavíme stan na nejméně zabobkovaném plácku, který jsme schopni najít. Bouřka nás zatím mine.
nocoviště u sjezdovky – bez ramínek, ale i bez bobků a bez štěnic
Tak se zase probouzím na tvrdé zemi, oprava karimatky tedy zjevně nedopadla zcela úspěšně. Naštěstí máme dnes na trase další řeku a máme taky ještě jednu záplatu, tak snad to napodruhé klapne!
Dnes vyrážíme na naše poměry rekordně brzy (to znamená v 8 ráno…). Den zahajujeme přelézáním sedla. Když ho překonáme, ocitáme se v alpské krajině. Slunce svítí, nebe je bez mráčku, vedro je úmorné.
Naštěstí se nám naskýtá možnost další parádní koupačky. Po ní následuje oběd na smrtícím slunci, dezert v podobě ostružin a jde se dál. Maličko bloudíme, jelikož trasa se v této části v posledních letech změnila a Mapy.cz zatím její novou verzi nereflektují. Brzy se ale vymotáme a jsme zpět na správné cestě.
poobědová siesta na spalujícím slunci
Zjišťujeme zdrcující novinu. Někde jsme nechali “poop kit”, tedy toaletní lopatku a papír. “Jak může člověk ztratit poop kit?”…No evidentně je to možné. Místo lopatky poslouží hůlka a toaleťák nahrazujeme prozatím balíkem ubrousků. Člověk si vždycky nějak poradí, když musí. A tady teda opravdu MUSÍ.
Asi ve 40 stupních překonáváme další sedlo a dostáváme se do kouzelného údolí Aguas Tuertas propleteného potůčky, obklopeného horami a obydleného značným množstvím krav a koní.
údolí Aguas Tuertas
I přes únavu a vyčerpání z horka si cestu údolím užívám. Den zakončujeme třetím sedlem a sestupem k překrásnému jezeru Ibon de Estantés. Je sice trochu mimo naši cestu, ale ta drobná zacházka rozhodně stojí za to! Odměnou je nám večerní plavání a perfektní kempovací plácek
Dopoledne dorážíme do vesničky Izaba. Protéká jí nevelká říčka, což se mi náramně hodí! Potřebuju totiž spravit nafukovací karimatku. Včerejší noc totiž ukázala, že v ní mám zjevně díru, neboť jsem spala na zemi. Abych díru našla, nafouklou karimatku ponořím do vody a budu hledat, odkud vychází bublinky. Postup funguje, díru nacházíme poměrně rychle a poprvé tak testujeme opravnou sadu Therm-a-rest. Při té příležitosti dáváme v řece i rychlou a osvěžující koupel.
Zatímco se cachtáme, jdou okolo staří známí – Holanďanky, Němec a Španělka. Užíváme si společný vydatný oběd a siestu na lavičce ve vesnici.
Dnes pomalu opouštíme kopečky a pastviny Baskicka a Navarry plné všudypřítomných krav a koní a přesouváme se do vyšších hor Aragónie. Před námi se již tyčí skalnaté masivy připomínající například italské Dolomity. Nad vrcholy krouží desítky orlů.
vstupní brána do vysokých Pyrenejí
V jednu chvíli nám jeden orel při svém lovícím manévru prosviští obrovskou rychlostí nad hlavou. Máme pocit, že letí letadlo…to byste nevěřili, jakej střemhlav letící orel nadělá randál….
Můj narozeninový den začíná kouzelně…pozoruju východ slunce, zatímco mi orli krouží nad hlavou a krávy mi dělají společnost ke snídani. Perfektní začátek dne, jsem maximálně spokojená!
V první části dne je i cesta příjemná. Jdeme víceméně po rovince, hlavní stoupání jsme si odbyli včera.
Zanedlouho znovu potkáváme holky z Nizozemska a taky jednoho Němce a jednu Španělku. Všichni jdou GR11 tak, jako my. Utvořila se nám tedy taková menší partička. Když se dozví, že mám dnes narozky, zpívají mi “Hodně štěstí zdraví” každý ve svém jazyce. Je to srandovní a milé.
naše malá partička
Sestupujeme do malebné vesničky Ochagavía opředené čarodějnickými báchorkami. Prý tu dříve fungovaly jakési čarodějnické klany. Každopádně je to tu moc pěkný a mají tu luxusní syrový krámek s parádním pečivem. My zamíříme do místní cidrerie, kde otestujeme místní cidre…popravdě nás nějak zvlášť nenadchne a cena taky ne.
Ochagavía
Dále nás čeká vcelku nekonečná chůze ve vedru po prašné kamenité cestě. Navíc je tato etapa bez vody, což celému zážitku rozhodně nepřidává. Část naší vody ještě věnujeme sympatické rodince se psy a sami tak vystačíme jen tak tak. Táboříme asi v polovině etapy mezi vesnicí Ochagavía a tou následující (Izaba) na lesním plácku hned u cesty, kde sem tam bohužel projede auto.
Dnešní den začal sice poněkud nevalně, ale postupem času se jen zlepšoval. Už pár nocí mě tu zase něco kouše (podobně jako na Sulayru). Dnes ráno ovšem zjišťuju, co to je….z mé vlněné spací ponožky na mě kouká vcelku velká BLECHA! Na karimatce pak nacházím druhou…no to je radost. Holt jedno z rizik pobytu v přírodě…přes den to nějak rozdýchám a večer zase jednou bude muset proběhnout velká deratizace všech věcí…
Nejsou to jen blechy, které nám ráno dělají společnost. Najdou se i další pěkně vypasení zástupci hmyzí říše…
dobré ránko, sousede…
Dnešní etapa není nějak zvlášť náročná. Kdyby nebyla taková výheň, šlo by se dost pohodově. Alespoň, že nás dnes čekají 2 vesničky s možností občerstvení. V té první (Orbara) si dáváme 2x cervezu (pivo) a 2x limonádu Kas (zdejší napodobenina Fanty dostupná ve 2 příchutích – limón (citrón) a naranja (pomeranč)). V druhé vesničce (Hiriberri) už si dáváme jen po jednom kousku a to ještě máme štěstí, že se nad námi slitovala milá paní hospodská. Dorazili jsme totiž v době siesty a normálně bychom nedostali nic.
Cerveza y Kas limón…perfektní osvěžení
K hospodě pak doráží 2 bludné Holanďanky (to asi není nejlepší označení, protože na rozdíl od nás nebloudily…). Prý jsou z Utrechtu, což je vcelku dobrá náhoda, protože Utrecht je město, ve kterém jsme s Tomášem oba studovali. Chvíli pokecáme a pak pokračujeme dál…není to naposled, co se setkáváme.
Šplháme nad vesnici až do vápencových skal Berrendi, ze kterých je nádherný výhled. Poprvé v dálce spatříme i vysoké Pyreneje. Úplně nás to navnadí na další etapy…
Berrendi
Ještě před vstupem do koňsko-kravské ohrady nacházíme perfektní plácek na stan s parádním výhledem. Pozorujeme mraky valící se přes blízký hřeben jako mořská vlna . Zapadající slunce nám pak dopřeje barevný koncert. Hřebeny na obzoru se mění z šedivých na tyrkysové, bílé až oranžovo-růžové. V pozadí řvou krávy…
Hopeful Wanderer 