(Vražedné ovce)
Dnešní putování začíná vcelku snesitelným stoupáním do sedla Puerto de Benera (2,115 m.n.m.) a pokračuje klesáním k Refugiu de Lizara (1,540 m.n.m.). Samozřejmě musíme ztracenou výšku zase nastoupat, takže po osvěžení na refugiu a obědě, který nám skoro sežral jeden drzý kůň, se hrabeme zase do kopce nahoru. Samozřejmě v tom největším horku…prostě jako dycynky
Potkáváme několik výletníků, kteří nám tvrdí, že nahoře není žádná voda. Když už nám to říkají druzí, trochu mě to vyděsí a rovnou od nich tedy vyžebrám jednu plnou lahev jejich vody. Hodní to lidé. Vzápětí ovšem narážíme n potok. Chvíli po něm na druhý. Oba jsou viditelné ze stezky….tak já teda nevim, jak podle Španělů vypadá voda…
Tomáš je od rána nějaký popuzený a tak ho tyto nevyžádané rady vytáčí a hrozně prská…vše komentuje kousavou poznámkou “O neexistující vodě a další day-hikerovské pohádky”. Já se jenom směju a jsem ráda, že máme dost vody.
Přelézáme další sedlo, za nímž následuje prudký sestup. Potkáváme rodinku kamzíků a jednoho sympatického kempujícího Francouze. Chvíli s ním kecáme a záhy se vrhneme na přechod (snad již posledního) sedla…3 sedla stačí, drahoušku.
Ocitáme se zase nad mraky. No výhledy jsou to famózní. Najednou zaslechnu divný zvuk…2 krátké vžum vžum, jako když letí helikoptéra. Pak mi cca. 2 m od hlavy prosviští šutr a s třísknutím dopadne na další kámen kousek pode mnou….Fíha…tak to bylo těsný! Čas na reakci: 0. Vzhlédnu nad sebe a spatřím stádo ovcí pasoucích se na skalním převisu nad námi. Do teď jsme o nich vůbec nevěděli….no, dostat takovým šutrem do hlavy, to by byla teda pěkně blbá náhoda…
Dojdeme ke sjezdovce. V dáli vidíme zuřící bouřku. Počasí je tady schopné se během 5 minut naprosto proměnit, tak na nic nečekáme a stavíme stan na nejméně zabobkovaném plácku, který jsme schopni najít. Bouřka nás zatím mine.
Hopeful Wanderer 