(Město duchů)
Dnes jdeme do skiareálového centra, kterému říkám Káthmandančú (správně Candanchú). Moje verze je ale lepší a ještě s ní štvu Tomáše, který si pak sám nepamatuje správný název městečka 😀
Podle mě je to totální město duchů. Popravdě všechny ski-centra vypadaj v létě prostě divně a tak trochu děsivě…Zabarikádovaná okna apre-ski barů, sundané sedačky lanovek rozložené na louce nebo se volně pohupujicí na lanech ve větru…No prostě to rozhodně nezapadá do krajiny a působí to celý dost zbytečně a bezpředmětně.
V Káthmandančú se ovšem nakonec zdržujeme rozhodně déle, než bychom chtěli. Je tu to totiž signál a Tomáš si potřebuje pomalu pořešit odjezdové záležitosti (dopravu do Barcelony, hostel, letenku…). Mezitím zvládne vypít tři Coly s pak konečně můžeme jít dál.
Čeká nás brutální stoupák k jezeru Ibón de Anayet, které je ovšem vcelku slušnou odměnou. Je tu sice na náš vkus až moc lidí (výstup z druhé strany je totiž o poznání lehčí a je tam parkoviště…a parkoviště, to je vždycky předzvěst průseru :-). Ale i tak si pohodičku u jezera doprovázenou parádními výhledy užíváme naplno. Potkáváme zde i první Čechy – sympatický dobrodružný páreček ve středním věku z Rožnova pod Radhoštěm na roadtripu.
Hopeful Wanderer 