Postřehy a souhrn trasy:
- Druhé informační centrum na trailu – La Ragua – zavřené
- Nejvyšší vrchol Sierra Nevady – Pico de Mulhacén (3,483 m.n.m)
- Refugio Las Chorerras v závěru etapy – použitelnější než refugio La Polarda
Tak to vypadá, že jsem TO nevyklepala. Cokoliv TO je…Opět mě TO v noci kousalo. Byla jsem ovšem tak unavená, že jsem, i navzdory urputnému svědění, spala. Alespoň trochu. Štípance se množí, už je mám i na krku a na zádech. Tomáš je na tom o poznání líp. Pár štípanců taky schytal, ale asi TOMU celkově tolik nechutná. Za to já začínám pomalu, ale jistě šílet. Nezbývá ale než zatnou zuby a jít. Třeba při chůzi zapomenu na to, jak strašně to svědí.
Dnes se nám jde o poznání lépe. Odpočinek, ač nekvalitní, pomohl. Navíc máme motivaci – dnes máme procházet informačním centrem LA RAGUA, kde si třeba při troše štěstí budeme moct koupit něco dobrýho. Jak se tak blížíme, potkáváme několik výletníků…to vypadá slibně. Tam přeci musí něco být…Je sice po sezóně, ale je pátek a lidé sem evidentně jezdí. Vidíme velké parkoviště s velkou budovu. Budovy jsou tu vlastně 2 – jedna je samo informační centrum (zavřené) a druhá vypadá skoro jako hotel. Nicméně alespoň z dálky vypadá taky dost zabedněně. Jdu to prozkoumat. Vidím šipku na toalety, a tak mířím nejdřív tam. Brzy mě ale zastaví železná brána s velkým visacím zámkem. Záchod nebude. Jdu zpátky před budovu a všimnu si otevřených dveří vedoucích do jakéhosi krcálku. V něm je nashromážděná skupinka lidí. To musí ono – občerstvení! Už si představuju, jak držím v ruce studený džus. Skoro už cítím pomerančovou chuť na jazyku a chladivou infuzi vitaminů a cukru stékající mým hrdlem. Nadšeně vběhnu dovnitř a tam narazím na…
….půjčovnu běžek. „Počkat…Cože?“ „Půjčovna běžek? Je to půjčovna běžek,.. půjčovna běžek“, opakuju si v hlavě, protože můj mozek zjevně neví, jak tuto informaci zpracovat. Kdo by si sakra teď a tady potřeboval půjčit běžky? Co je to za blbost? Ano, narazili jsme na nějaký sníh, ale toho byly všeho všudy asi tak 2 cm. Zmatená vyběhnu zase ven a donesu tuto smutnou novinu Tomášovi.
Půjčovna běžek mu připadá taky absurdní, a tak se jde přesvědčit na vlastní oči a radši se optat, zda opravdu neprodávají pivo. Neprodávají. K obědu si budeme muset vystačit s tím, co máme. Jak jsme teď pořád hladoví, zásoby nám vcelku rychle ubývají. Nakonec jsme toho jídla asi nekoupili až tak nesmyslně moc, jak jsme se zdálo. Vaříme kuskus, po jídle chvilku odpočíváme a užíváme si alespoň luxus piknikových stolů, které jsou rozestavěny kolem informačního centra. Pěkně do nás při tom paří sluníčko. Počasí je dneska teda parádní!
Po krátké siestě vyrážíme dál na trail. Procházíme okolo stáda koní a později narážíme na další rodinku divokých koz. Přestože je to už asi desáté setkání s kozami, pokaždé, když je vidím, jsem znovu a znovu u vytržení. Vlastně jsem nadšená vždy, když potkám zvíře ve volné přírodě. Asi po 1 km od informačního centra se před námi v celé své majestátnosti zjeví Pico de Mulhacén, který je se svými 3,483 m.n.n nejvyšší horou Sierra Nevady. Dnes si díky perfektnímu počasí můžeme opět užívat dech-beroucí kontrast zasněžených vrcholů za teplého prosluněného dne. Nemůžu se toho pohledu nabažit. Připomíná mi, proč jsme se sem vydali a proč si takových pohledů chci užívat v nedaleké budoucnosti víc a víc.
Překračujeme ledový potůček stékající ze svahu a mě náhle přepadá akutní potřeba další hygieny. O pár chvil později už si v potoce “myju”vlasy. Jako při vytírání podlahy si budu nalhávat, že co je mokrý je i čistý. No, nejsem si jistá, že to stálo za tu zmrzlou půlku mozku. Rozhodně jsem ale osvěžená. Zanedlouho docházíme k dalšímu refugiu – Las Chorreras. To vypadá o něco málo použitelněji než refugio na vrcholu La Polarda, nicméně ani tak zde nehodláme nocovat. Obloha je dnes bez mráčku, tak není důvod využívat nouzový úkryt.
Ukusujeme ještě kousek z další etapy a po cestě potkáváme osamělou, nejspíš hluchou kozu. Štráduje si to hned vedle cesty, zadkem k nám a vůbec o nás neví. Než si nás všimne, stačíme se přiblížit na několik málo metrů. Steleme si na terasovitém plácku pod cestou s perfektním výhledem na Pico de Mulhacén. Před spaním si zopáknu včerejší anabázi s deratizací všech svých věcí. Dnes to beru ještě pečlivěji – každý šev prohledávám rovnou dvakrát a odstraňuji každý sebemenší drobeček a nečistotu. Když po dvou hodinovém snažení opět na nic nepřijdu, připadám si už trochu jako blázen. Občas ale postřehnu, že se mi na některé z věcí zjevují podivné podlouhlé černé mušky. Mají křídla a umí docela rychle zmizet, když se je člověk snaží zamáčknout. Nelíbí se mi, ale třeba už jsem prostě paranoidní a vidím úhlavního nepřítele v každém hmyzákovi. K tomu však Tomáš naráží na netu na článek z července 2019 popisující přemnožení jistých moscas chupasangres (černých krvesajících mušek) ve Španělsku. Hmm, to by se zdálo jako příhodné vysvětlení. Přesvědčená o vině černých mušek ale nejsem. Mám za to, že takhle velkou mušku bych přece v noci musela ve spacáku s čelovkou zahlédnout. Já ale při nočních lovech nevidím nic, jen citím sem a tam hryznutí a neustávající svědění, teď už celého těla….
Hopeful Wanderer 