Postřehy a souhrn trasy:
- Typické počasí na severním svahu – ráno vlhko a mlha, odpoledne jasno a sluníčko
- Připrav se na to, že možná budeš poštípán/a místními neidentifikovatelnými bitchos (hmyzáky)
- Borovice nepadají! (tolik…)
„Je bezvětří, je bezvětří, je bezvětří, je bezvětří….“ To byla moje mantra dnešní noci. Tentokrát se mé přání ale nevyplnilo. Celou noc fučel příšerný vítr a v nárazech nám lomcoval se stanem. Já mám fóbii z padajících stromů, tak mě zrovna neuklidňovalo, že pod dvěma spíme. Zkrátka jsem v podstatě celou noc nezamhouřila oka. K tomu mě už asi 2 noci něco strašně kouše. Mám poštípaný úplně celý nohy, zadek, a teď už i břicho a ruce. Strašně to svědí a každou noc se to zhoršuje. A tak jsem se během této bezesné noci snažila pomocí googlu dopátrat toho, co mě to asi tak žere (blechy? štěnice? a nebo snad svrab?) Prostě parádička!
Ráno je neuvěřitelně hnusně – mlha jako mlíko, mrholení, zima. Vůbec, ale absolutně vůbec se nám nechce vylézat. Mně se teda nechce dělat vůbec nic (snad kromě spaní). Vařím kafe v předsíňce a snídáme ve stanu. Když jsem jakž takž psychicky připravená, vylézáme a balíme (opět) mokrý stan. Vyrážíme až kolem čtvrt na jedenáct. To je asi náš nejpozdější start vůbec….
Začátek dne je ve znamení sestupu, a tak zanedlouho alespoň slézáme z mlhy. Jde se mi ale pěkně blbě. Bolí mě kotník i achilovka a jsem malátná. Přisuzuju to nevyspání. Taky mám pořád šílený hlad a po bohaté snídani si při dobírání vody dávám ještě tortillu se sýrem a chorizem. Hlad rovněž svádím na nevyspání.
Během dne se vyjasňuje a kolem poledne už zase šajní sluníčko. Otevírají se nám výhledy na zasněžené vrcholy a na chvíli je to zase parádní. Na oběd zastavujeme na prosluněné louce v 1,900 m.n.m. s výhledem do údolí. U přípravy oběda mě najednou popadne amok. Všechno v té chvíli je prostě nějak špatně. Rozbíjím si škrtátko na vařiči a pak už to jde ráz na ráz. Po celém svahu lítají sýrové tortelliny a vzduchem sprosté nadávky. A víte, kdo za to může? Nevyspání….a Tomáš samozřejmě. Ten zatím nerušeně telefonuje se svojí ségrou. Když se vyvztekám, sesbírám tortelliny (které byly naštěstí ještě neuvařené, když jsem je začala rozhazovat všude okolo). Dodělávám oběd a za 20 minut už se sama sobě musím smát. Tomáš se ke mně ochotně přidává a neskrytě se mi vysmívá. No, je fakt, že si to asi zasloužím.
Ideálně bychom dnes chtěli dojít až do další informačního centra (Punto de Información LA RAGUA – cca. 20 km), ale něco mi říká, že to nejspíš nevyjde. Ploužím se a ploužím. Dneska to jde opravdu ztěžka. I přesto, že se pohybujeme šnečím tempem, podaří se nám vylekat další rodinku koz. Máma koza v panice uskakuje z cesty dolů do příkrého srázu. Kůzle ji následuje. Slyším jen smršť padajících kamenů. Poskočí mi srdce a stáhne se mi hrdlo. Stojím nad propastí a snažím se zaostřit, zda uvidím nějaký pohyb. Jo, uff….vypadá to, že jsou v pořádku. To vypadalo dost děsivě!
Když máme 14 km, začínáme se poohlížet po nocovišti. Noha mě bolí a jsem unavená. Už nechci ujít ani krok. Dneska to na super plácek se špičkovým výhledem nevypadá. Musíme se spokojit s paloučkem u cesty s kravskými bobky. Je trochu z kopce, ale to se zvládne. Stavíme stan a já se rozhodnu prohledat a vyklepat všechny svoje věci. Jestli si s sebou nesu nějakou krvelačnou bestii, co mi nedá spát, hodlám ji odhalit. Pečlivě beru do ruky každou svoji věc, vyklepávám a odfukuji každičký sebemenší drobek, každé zrníčko prachu ze všech švů a záhybů. Je to zábava asi tak na 2 hodiny. A víte, co jsem našla? VŮBEC NIC! Nic, co by vypadalo jako blecha nebo vajíčko nebo snad nedej bože štěnice. Tak co mě to sakra štípe? A proč jenom v noci? Čistě psychický problém to asi nebude, vzhledem k tomu, že ty štípance jsou vcelku hmatatelné…..Vzdávám to. Třeba se mi to podařilo vyklepat a ani o tom nevím. Uleháme ještě za světla. S nadějí v lepší spánek.
Hopeful Wanderer 