GR240 – SULAYR, DEN 8


Postřehy a souhrn trasy:
  1. Abrucena – městečko ležící 5 km od kempu La Roza (lze v něm dokoupit zásoby)
  2. Refugio na vrcholu Piedra Negra (2100 m.n.m.)
  3. V Sierra Nevadě lze narazit na divočáky.

Probouzíme se v „našem“ kempu. Už neprší, ba naopak to vypadá na slunečný den. Snídáme u kempingového stolu a užíváme si impozantní pohled na zasněžené vrcholky. Musím říct, že pohled takhle zespoda a z uctivé vzdálenosti mi bohatě stačí. Na prodírání se sněhem se úplně necítím. Snídaně v dnešním pojetí znamená dojídání zbytků buráků v cukru, tedy posledního jídla, co nám ještě zbylo. Jak si tam tak debužírujeme, projede najednou okolo kempu bílé auto. No ne! Člověk!…Neuvěřitelné. A nejede sám. Koukám, že na zadních sedadlech se vezou 3 kozy.

Sušení stanu v kempu La Roza

Mise na dnešní den je jasná: seběhnout do 5 km vzdáleného městečka – Abrucena, dokoupit jídlo, dát si oběd, doběhnout zpět na trail a ujít ještě alespoň 10 km. No…to máme co dělat.

Moc tedy neotálíme a vyrážíme. Stan necháváme schnout postavený v kempu, budeme se vracet stejnou cestou, tak si ho tu vyzvedneme. Toho, že by nám ho někdo ukradl, se ani moc nebojíme. Batohy si bereme s sebou, abychom měli do čeho naložit zásoby a už si to štrádujeme po asfaltce do města. Převážná většina cesty vede bohužel po silnici. To je nepříjemné, ale nedá se s tím nic dělat.

Sierra Nevada = Zasněžené pohoří….opravdu!

Když se pod námi otevře údolí a výhled na Abrucenu, už z dálky vidíme, že toto město má daleko k malebnosti Capileiry či Pampaneiry (města, ze kterých jsme vycházeli). Mají tu parádní velký kostel a výhled na hory, ale to je tak všechno, co je tu parádní. Shodujeme se, že si připadáme spíš jako v nějaké zapadlé latinskoamerické vesnici. O to víc nás pobaví, když následně narazíme na posprejovanou zídku, na které je zvěčněno jméno Escobar. V městečku jsou asi 2 obchůdky sortimentem nápadně připomínající vietnamskou večerku na některé z českých vesnic. I navzdory omezenému výběru, pořizujeme spoustu jídla (cca. 5 kg na jednoho…ach, to zas bude ale těžký batoh!)

Vyhledáváme jednu z místních restaurací. No, to je asi silné slovo. Je to spíš zaflusaný tapas bar (alespoň sem s naším momentálním vzhledem zapadneme) s hracím automatem a hojným počtem místních štamgastů a neuvěřitelnou ženskou za pultem. To je Mujer (žena) s velkým M.  Ztělesnění španělské nátury – hlučná, temperamentní a patřičně od rány. Celý dojem ještě dokresluje její opálená pleť, tmavé vlasy a hnědé oči. Nejprve srovná do latě nás a pak všechny chlapy u piva. Celou dobu pak posloucháme, jak s nimi vede zapálené diskuse. Sedáme si ven a objednáváme od každého tapas jedno, vino tinto (červené víno) a cervezu (pivo). Všechny tapas jsou tak trochu na jedno brdo. Kus něčeho (např. chorizo, burger, vajíčko, kotleta…) mezi 2 rozpečenýma bagetama. Pokud by to někomu nejelo, může si na to nalít litr kečupu. Žádný zázrak, ale je to jídlo. A to se počítá! Během toho, co jíme, se v baru střídá spousta lidí. Někteří odcházejí, noví přicházejí. Občas někdo vyjde ven na cigárko. A všichni na nás koukají jak na mimozemšťany. Mám pocit, že tu nejsou moc zvyklí na turisty a už vůbec ne na cizince. Nebo snad už až tolik smrdíme? Nevím…Každopádně jsme pro ně velká atrakce. A oni pro nás ostatně taky, tak je to fér.

Ne tolik malebná Abrucena

Přestože se nám moc nechce (víno tu mají dobré), je čas zvednout kotvy. Než se vůbec dostaneme zpátky na trail, musíme překonat 5-ti kilometrový pochod do kopce po silnici zpět do kempu La Roza. Co si budeme povídat, není to nic extra příjemného. „Kdyby se nám tak podařilo někoho stopnout“, pomyslím si. Kráčíme vzhůru a najednou se za námi vynoří bíla Dacia – na silnici, kde za celé ráno projela asi tak 2 auta a jeden uprděný moped. Takovou šanci si nemůžeme nechat ujít. Jen tak z hecu zvedám palec, ale auto nás jen předjíždí. Zanedlouho však začne brzdit, až do zastavení. Náhoda? Když přijdeme blíže zjistíme, že za volantem je jeden z návštěvníků tapas baru. Taky nás poznal. A shodou okolností jede do La Rozy. Veze nás a já se snažím vést konverzaci. Jezdí prý rád do kempu grilovat (jo, na těch grilech, na kterých se nesmí rozdělávat oheň) a pozorovat hory. Když nás vysazuje, moc mu děkujeme a jdeme balit stan. Paráda! Ušetřili jsme spoustu času i energie.

Zanedlouho již zase plně naloženi šlapeme po trailu. Následující etapa má pouhých 11 km, ale s 800 m převýšením. Potkáváme stádo koz i s bačou a jeho autem. Bača je opět velmi hovorný. Ptá se nás odkud kam jdeme a kde budeme spát. Když řekneme, že míříme na vrchol Piedra Negra a budeme spát venku tam, kde to půjde, věnuje nám velmi ustaraný pohled. „Jako nahoře?“, ukazuje. „Ale vždyť je tam zima!“. Uklidňuji ho, že si nějak poradíme. Jeho starost je dojemná. Přemlouvá nás, ať alespoň spíme refugiu, které by se mělo nacházet na Piedra Negra. No, uvidíme….po zkušenosti s tím prvním by situace musela být hodně zoufalá. Jak s ním tak konverzujeme, všimnu si nedaleko zaparkovaného auta. „Ale vždyť to je to auto z rána, ve kterém se v kufru vezly 3 kozy!“, vykřiknu. „4“, opravuje mě bača a společně se smějeme.

Zatím je ještě do smíchu….

Jdeme dál. Stoupáme čím dál výš a výš a já si uvědomuju, že míříme přímo do náručí sněhu. TOHO SNĚHU, od kterého jsem si chtěla držet odstup. Když vylezeme nahoru, ocitneme se na mýtince na kopci. Rozhlížíme se, fotíme a v tu chvíli se stane něco nečekaného. Asi 50 m od nás proběhne bachyně se 3 selátky. Můj výraz, když je zahlédnu, je kombinací úchvatu a vyděšení. Ve všech lesích, kterými následně procházíme, dělám od této chvíle patřičný bugr, aby o nás případná další prasata věděla a nelekla se. Dokončujeme onu 11 km etapu a hledáme refugio, které zmiňoval bača. Alespoň bychom se podívali, jak to tam vypadá. Nemůžeme jej ale najít. Stmívá se, je mlha, zima a pršo-sněží. Tomáš chce jít ještě dál, já už bych radši zakempila. Není ale moc kde…Sestupujeme tedy ještě asi 500 m z kopce a já už toho mám dost, tak začínám lehce zuřit. Nakonec Tomáš nachází příhodný plácek na okraji lesa, kde potmě stavíme stan. Den ukončujeme kvalitní vyváženou večeří. Oba máme neukojitelný sugar-craving (touhu po cukru), tak se cpeme croissantama s čokoládou a jako přílohu k nim přikusujeme další čokoládu. To s vámi udělá 8 dní chození.

Piedra Negra

Galerie

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s

%d bloggers like this: