GR240 – SULAYR, DEN 7


Postřehy a souhrn trasy:
  1. Nouzouvý přístřešek (Refugio) na vrcholu La Polarda (2180 m.n.m.)
  2. Zdolání 1/2 trailu (překročení hranice z jihu na sever)
  3. Možnost bezplatného přenocování v kempu La Roza

Budíme se do šedi. Vypadá to, že je tak 6.00 ráno, zatímco je 8.00. „Už je regulérní ráno“, prohlásím. „Všechno nejlepší!“. Tomáš má dnes narozky, tak to musíme oslavit. Nejspíš tím, že si místo umělých instantních těstovin dáme třeba nějakou mňamku od Sea to Summit. A třeba dojde i na tu malou lahvičku Tatratea, co s sebou od začátku nesu. Na dnešní noc byl hlášen déšť, dostavil se až v 5.00 ráno. Během balení nám ale samozřejmě prší. Balíme tedy mokrý stan. Když vyrážíme, mraky jsou již trochu protrhané. Brzy se rychle zahříváme při výživném stoupání. Je hustá mlha a pořád střídavě prší / mrholí. Pořád. Úplně pořád. Non-stop. Začíná to být popravdě trochu opruz.

Ta panoramata….

Všechno špatný je ale k něčemu dobrý. Skoro se nezastavujeme (není totiž nic vidět a čím se kochat) a ženeme dál a dál. U dobírání vody vymrzneme, pak se zase zahřejeme. U oběda vymrzneme, pak se zase zahřejeme a tak pořád dokola. Na oběd jsme kvůli dešti zalezli do nouzového úkrytu (Refugio) u kopce La Polarda. Zde také končí další oficiální etapa.


Podobných přístřešků je na trailu hned několik. Jsou to kamenné boudy určené primárně na přenocování. Je v nich zpravidla krb, kde je možné si rozdělat oheň. Žádnou útulnou chatičku ale nečekejte. Spíš vojenský bunkr. Když jsme vešli dovnitř, hned se chtělo mi chtělo zase rychle utéct pryč. Kdysi bílé, teď místy černé zašlé stěny očouzené od ohně a počmárané různými vzkazy a malůvkami. Patřičně zaprášený a špinavý dřevěný stůl, který už asi zažil leccos. Rozsypané odpadky. Teď ale zdaleka to nejhorší – stovky a stovky mrtvých tělíček (housenek? červů?) zkrátka nějaké havěti nahromaděné v každém koutě místnosti. No skoro mě přešla chuť k jídlu. Ale alespoň máme střechu nad hlavou. Jsme zhruba ve 2000 m.n.m. a venku momentálně padají trakaře. No ne úplně trakaře, ale krupky zmrzlého sněhu. To ale vcelku stačí na to, aby se člověku chtělo někam zalézt.

Útulný interiér refugia….opravdu jen pro případ nouze

Ještě po cestě sem jsme koketovali s myšlenkou, že bychom v shelteru přenocovali. To už  ale rozhodně nepřichází v úvahu. Nezbývá než se vydat zpět do zimy a pokračovat dál. Odpoledne nás čekal především sestup pečlivě vyšlapaných výškových metrů. Tak jak si užíváš narozeninový den?“, ptám se, zatímco mi po obličeji stékají kapky studené vody. „Takový narozky jsi ještě nezažil, co?“. Když nic jiného, uděláme ti alespoň epické památeční foto.

Ročník 93 v 1993 m.n.m

Procházíme hezkým borovým lesíkem a pak to přijde. Na kluzkém jehličí mi podjíždí noha a PODRUHÉ si zvrtávám levý kotník. Hroutím se k zemi a opět se neubráním slzám a vzteku. Já jsem ale střevo! Utahuji již uvázaný obvaz a jde se dál. Vytrvale prší. Kolem 5. hodiny už bychom se rádi utábořili. Nicméně není kde. Sestupujeme malým úzkým lesíkem a co chvíli narážíme na cyklostezku. Všude je to z kopce a všude je na nás z cesty příliš vidět. Dle mapy bychom ale za dalších 5 km měli dojít do jakéhosi kempu – La Roza. Google píše, že mají otevřeno non-stop (24/7, 12 měsíců v roce)….Hmm…podivné, ale třeba tam bude i hospoda! Tato myšlenka nás tak nadchne, že nasadíme vražedné tempo a uháníme v dešti dál.

Zakletá princezna?

Cestou si neustále zpíváme, vymýšlíme nesmyslné básničky a rýmovačky, citujeme reklamy. Asi už nám trochu hrabe. To s vámi udělá 5 dní mimo civilizaci. Narážíme na pramen, ve kterém se topí ropucha. Zachraňujeme ji. Je to výjev jako z pohádky. Jen škoda, že ji Tomáš odmítl políbit.

V kempu La Roza končí další oficiální etapa. Jsme tady z toho docela příjemně překvapeni. Hospoda tu sice není (a stejně tak žádná živá duše), ale je tu záchod a tekoucí voda. Dále stoly, grily, na kterých se nesmí rozdělávat oheň (#todározum), hřiště a prolézačky pro děti. To vše zdarma k dispozici po celý rok. Nejspíš kemp vybudovali společně s trailem. Také oceňujeme jeho strategickou polohu – zhruba 5 km odsud dolů po silnici se nachází městečko Abrucena, kam zítra seběhneme, abychom doplnili zásoby. Díky své blízkosti k civilizaci a vzhledem k tomu, že se tu dá parkovat, by se La Roza dala považovat za další příhodný výchozí bod pro Sulayr trail (ač oficiálně jím není).

My to tu máme celé pro sebe. Po dlouhé době večeříme u stolu jako lidi. Vaříme výborné kuřecí od Sea to Summit nabité bílkovinami a „Zázračný horský elixír“ – tedy černý čaj svařený s Tatratea a několika tajnými surovinami pro načerpání síly na druhou polovinu. Ano, dnes jsme překročili pomyslnou hranici z jižní strany na severní stranu Sierry Nevady a jsme tedy za polovinou! Jupííí!


Galerie

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s

%d bloggers like this: