Postřehy a souhrn trasy:
- Pokud sem jedeš v říjnu, přibal si teplé oblečení
- Na této etapě si užiješ hodně stoupání
- Mohlo by se hodit: “Disculpe pero no comprendo (bien)” (Promiňte, ale nerozumím (moc dobře))
„Ty krááso!“ vyhrknu. „Co je?“, ptá se Tomáš rozespale. „Trochu kosa“. Vystrčím hlavu ze stanu a zjišťuju, že je celý pokrytý jinovatkou. A vrchol hory naproti přes údolí se přes noc zabarvil bíle – hustý! Trošku šok v porovnání s tím horkem, které jsme tu zatím zažívali. „Tak to asi vysvětluje, proč mi byla včera při usínání taková zima. Muselo být pod nulou“, přemýšlím nahlas.
Navzdory doporučení výrobce vařím kafe přímo v předsíňce našeho miniaturního stanu. Rozhodně se mi nechce vylézat do té zimy. Balení je dost nepříjemné. Mám na sobě asi úplně všechno, co můžu mít. Teď jsem opravdu ráda, že jsem si přibalila mikinu, péřovou bundu i čepici, přestože jsem si myslela, že je nevyužiju. Vyrážíme v 9.45. Asi po půl hodině chůze jsme dostatečně zahřátí na to, abychom sundali pár vrstev. Já si ještě gaffou spravuji sluneční brýle (mimochodem jenom proto, aby mi je zanedlouho rozdupalo stádo ovcí).
To bylo vcelku vtipné setkání. Kráčíme si po úzké pěšince a najednou zaslechneme zvonce. Tentokrát v těsné blízkosti. Zanedlouho se ze zatáčky před námi začnou vynořovat první kozy a ovce. Pod námi je sráz a rozhodně nechceme, aby zvířata v panice začala kvůli nám z toho srázu skákat, a tak se snažíme uhnout do stráně nad námi. Neúspěšně. Kozy si to namíří přímo tam, kam jsme se jim snažili uhnout. Za chvíli se zpoza rohu vynoří i bača. Je to vrásčitý opálený hovorný stařík v potrhaném svetru a gumákách. I přestože mu neustále dokola opakuji: „Disculpe pero no comprendo bien“ (promiňte, ale nerozumím) povídá a povídá. Prostě se rozhodl, že si s námi (teda spíš bez nás) pokecá a nic ho neodradí. „Usmívej se a kývej, usmívej se a kývej“, běhá mi hlavou. Jediné, co pochopím je, že se shání po svém psovi. Toho jsme ale nezahlédli. Když se dostatečně vypovídá, usměje se na nás žlutými zuby, mrkne na nás žlutým okem, prohlásí „Grááácia, ádio“ a jde dál. Přitom začne vydávat příšerné hororové skřeky. Nevím, jestli tak volá na toho psa nebo komunikuje se stádem. Bizár. Každopádně zaslechnout něco takového v noci, tak si stříknu do textilu.
Popojdeme asi 200 m a já si uvědomím, že nemám sluneční brýle. Sundala jsem si je, když jsme uhýbali ovcím a nechala je u cesty na kameni. Vracím se a zjišťuju, že jsou úplně napadrť. Takové super brýle značky Ron Bay za 50 Kč z Vietnamu! Budou mi chybět. Když si u potůčku v sedě na bobku dobírám vodu, zjišťuju, že už dvakrát nevoním. Bude to chtít spáchat alespoň nějakou hygienu.
Stoupáme do šíleného kopce. Zatím nejhorší a nejdelší stoupák za celou dobu – 400 m převýšení na necelých 2 km. Když úplně splavení vyšplháme na vrchol, jsou už 2 hodiny odpoledne. Hned jak trochu vychladneme, dostaví se hlad a protože nemůžeme najít žádné zajímavé místo, obědváme přímo na cestě. Svítí nám k tomu sluníčko a je to paráda. Po jídle tam ještě chvíli relaxujeme s nohama nahoře. Za celou dobu kolem nás nikdo neprojde ani neprojede.
Po 3. hodině vyrážíme zase na cestu. Dokončili jsme další oficiální etapu. Jdeme ale dál. Vše, co jsme nastoupali, teď zase slezeme (klasika). Procházíme okolo podivného sídla nějakého (nejspíš zarputilého) vlastence. Zahradu zdobí 3 španělské vlajky a minimálně 6 zuřivých psů neznámé rasy. Vypadají jako kříženci irského vlkodava, dobrmana a vlčáka s bílou srstí. Jsou obrovští, uštěkaní a jde z nich respekt. Už abychom byli pryč.
Nechybí další zastávka u lahodných ostružin a následně další stoupání. Dnešní etapa je co do lezení do kopců rozhodně výživná.
Lehce před 6. hodinou narážíme na ideální plácek pod vzrostlým stromem. O kousek dál se tyčí majestátní kaštanovník – Abuelo de Sierra Nevada (Dědeček Sierry Nevady). Prý již přežil války, pohromy, bouřky, nemoci a mnoho dalšího. Taky je to na něm znát. Tak snad přežije ještě i dnešní noc a nespadne na nás.
Hopeful Wanderer 