Postřehy a souhrn trasy:
- I ve vyprahlé Sierra Nevadě prší
- Vem si dostatek jídla! Denní výdej je obrovský a přijde hlad
- Mohlo by se hodit: “¿Hay alguién por aquí?” (“Je tu někdo?)”
Spím. Zdá se mi o teplé sprše. Óóóó…to je žůžo. Počkat…Něco ale nehraje. Pomalu přicházím k sobě a rychle si uvědomuju, že ta voda, co na mě crčí, vůbec není horká, ale studená, že nejsem ve sprše, nýbrž spím venku, mám zmrzlý nos a mokro ve žďáráku. Sakra! Ve 2 ráno začalo pršet a v pravidelných intervalech pršelo až do rána.
„To už je regulérní ráno?“, ozve se Tomáš. „Asi jo“, odpovím. „Těžko říct“. Kolem nás je šeď a jen šeď. S notnou dávkou sebezapření se vydrápu ven a balím se, jak nejrychleji dokážu. Všechno mám mokrý – spacák, boty i batoh. Jediné, co jakž takž přežilo je oblečení a věci v drybagu (nepromokavý pytel). Balíme za deště. Sotva dobalíme, přestává pršet. Všechno zlé je ale k něčemu dobré – dnes trháme rekord v čase odchodu. Těsně po deváté totiž již šlapeme po trailu.
Projevuje se moje závislost – hned na prvním příhodném místě musíme zastavit a vařit kafe. Vybaluji vše potřebné, když zaslechnu Tomáše: „Hele, máme společnost“. Z louky vedle cesty na nás vyjukaně hledí 2 koně. Jsou taky celí promočení, stejně jako my. Po kávové pauze pokračujeme dál. V údolí pod námi se melou oblaka husté mlhy. V dálce se však skrz černé mraky prodírají i první slunečné paprsky. Tak třeba nebude tak zle.
V jedenáct docházíme k prameni, u kterého je i kempingový stůl. Dobíráme vodu a já doháním ranní hygienu, kterou jsem zatím nezvládla. To obnáší: očistit pleť odličovacím ubrouskem, učesat, převléct spací tričko za hikovací tričko, nadeodorantovat. Tomáš ze mě kvete. Uznávám, trvá mi to vcelku dlouho. Dopřáváme si druhou snídani (tortilla se sýrem a chorizem). Asi už nás pomalu dohání „hikers hunger“ (neukojitelný vlčí hlad, který nastává, když tělo vyčerpá všechny tukové zásoby). No na ten pravý je asi ještě brzy, nicméně neukojitelný hlad rozhodně máme.
U oběda máme ještě zataženo a žene se na nás velký mrak. Odpoledne však již vysvitá sluníčko. Míjíme starý kamenný můstek. Rostou u něj ostružiny, tak si dáváme další krátkou pauzu, doplňujeme cukry a vitaminy. Celkově dnes hodně zastavujeme a tak rychle ztrácíme náskok, který jsme získali včasným startem.
Sluníčko svítí, vyndávám Sira Josepha (spacák) a připínám si ho na batoh, abych ho vysušila. Vypadá to komicky – skoro jako bych nesla raněného. Myslela jsem, že po ostružinách už nás dnes nic lepšího potkat nemůže. To jsem se ale spletla. Narážíme na polorozpadlou kamennou haciendu s jabloňovým sadem. Nechceme jablka krást, tak zjišťujeme, zda je tu někdo, koho bychom o ně mohli poprosit. Na naše volání „¿Hoooolaaaa! Hay alguién por aquí?“ (Haló, je tu někdo?) ale nikdo nereaguje. Jdeme tedy trhat. Panebože! Tohle je nejlepší jablko na světě! Takové se v obchodě prostě koupit nedá. Dobře, mám to možná trochu zkreslené tím velkým hladem. Ale stejně. Takhle moc mi ještě žádné jablko nikdy nechutnalo. Bereme si jich ještě pár do zásoby a pokračujeme dál.
Zanedlouho zase šplháme do poměrně velkého kopce. Míjíme jedno hezčí potenciální nocoviště za druhým. V nohách máme ale teprve asi 15 km, tak je ještě na kempení docela brzo. Dnes by mi nevadilo to zapíchnout o něco dřív, držím ale “hubu a krok“ a pomalu se sunu dál. Když však Tomáš flákne batohem o zem na tom zatím vůbec nejhezčím plácku, zaraduju se. Stavíme stan (dnes poprvé), sušíme věci, vaříme, hrajeme karty. Relaxujeme a užíváme si krásný výhled. Kolem půl deváté zalézáme. Když usínám, je mi docela zima. Hmm…to asi ten spacák, nejspíš pořád ještě vlhký. Nebo co je špatně? I tak nakonec rychle zabírám a spím v kuse až do rána.
Hopeful Wanderer 