GR240 – SULAYR, DEN 4


Postřehy a souhrn trasy:
  1. V říjnu se rozednívá pozdě (mezi 8-9 ráno)
  2. Nepředpokládej, že se tu domluvíš anglicky. Ani v turistických informacích anglicky nemluvili
  3. “Coto privado de caza” = “soukromý lovecký revír”


Otevřu oko. Je pořád tma jako v pytli a nad hlavou mi šajní měsíc. „Hmm…tak to budou asi tak 3, 4 ráno“, pomyslím si. Tím jedním rozlepeným okem zamžourám na hodinky. „Cože?! Půl osmý?Ta pozdní rozednívání jsou prostě fascinující. Pofukuje studený vítr. Jsem zachumlaná ve svém zafuněném smradlavém teplíčku a vůbec se mi z něj nechce. Když se asi metr od mojí hlavy prožene velký netopýr, trochu se leknu. Dnes se mi spalo zatím vůbec nejlépe. Poprvé mám ale lehkou kondenzaci ve žďáráku – asi vyšší vlhkost vzduchu. (Pozn: žďárského pytel = obal na spacák pro spaní pod širákem, teoreticky by měl být nepromokavý…zda tomu tak opravdu v našem případě bylo, k tomu se dostaneme později).

Kdyby došlo jídlo, hlady neumřeme…

Vyrážíme klasicky až kolem desáté. Obloha je úplně bez mráčku a nejspíš bude zase pěkné horko. Zatím je ale příjemně. Krajina se úplně proměnila. Procházíme úzkou pěšinkou mezi nízkým hustým travnatým porostem. Celkově přibývá vegetace. Stromy jsou obsypány podivnými pavučinami, v nichž se to hemží různými červíky a kukličkami. Působí to jako hodně dekadentní vánoční výzdoba. Vždy, když pod podobným hnízdem procházím, modlím se, aby mi nespadlo na hlavu.

Zatavujeme u průzračného jezírka přímo u cesty a dobíráme vodu. Přemýšlím, že bych se vykoupala. Stačí ale smočit v jezírku prst a má touha po hygieně je ta tam. Je to strašně ledový! No zatím jsme bez sprchy teprve 4. dnem….to je ještě pohodička. Na oběd zastavujeme vcelku brzy. Hlad už se hlásí. Obědváme na travnaté mýtince u potůčku, kde do nás intenzivně praží slunce. Je to ale fajn. 

Osvěžující koupel? Né, díky….

Těsně před druhou hodinou dojdeme k rozcestí. Přímo na odbočce, kudy máme pokračovat, stojí výhružná cedule zakazující vstup na cestu. Důvod neuvádí, stojí na ní pouze, že je to „por su seguridad“ („pro vaši bezpečnost“) a že platí dnes – 19. října do 16:00. No…že by se nám tady chtělo čekat 2 hodiny, to se tedy říct nedá. Chvíli dumáme, co by to asi mohlo být – lesnické práce? padající stromy? Ale copak padají stromy jen v určitých hodinách od osmi do čtyř? To je ale blbost. Volám do „Centro de visitantes El Dornajo“ (jeden ze 3 hlavních informačních pointů na trailu) v naději, že dostanu nějaké informace. V telefonu se ozve mužský hlas.

  • Já: „Hola, habla usted inglés“? (Dobrý den, mluvíte anglicky?)
  • Pán v telefonu: „No“

Bezva! Snažím se tedy ve španělštině popsat náš problém. Rozhovor probíhá asi takto:

  • Já: „Jdeme po GR240 – Sulayr trailu, právě jsme na rozcestí 6 km od Fuente del Espino a je tady cedule, která říká, že do 4 odpoledne je na stezku zakázán vstup a my nevíme proč.“
  • Pán v telefonu: „A co je za problém?“
  • Já: „No, problém je, že je tady cedule zakazující vstup na stezku, po které potřebujeme jít a my nevíme proč. Nevíte proč?“
  • Pán v telefonu: „Nevím. Zkuste si zavolat do druhého informačního centra, třeba budou vědět oni.

Následně mi diktuje telefonní číslo. To je zase scéna přesně jako z učebnice španělštiny – lekce 2 (čísla): „El número de teléfono es: nueve, cinco, zero, dos….“ (Číslo je: děvet, pět, nula, dva….). Do druhého centra se však nedovolám. Aha, ono už jsou dvě odpoledne. Tak to je jasný, že se nedovolám – siesta. Nic. kašleme na to a s ušima i očima na stopkách jdeme dál. Lezeme na kopec. Na naprosto spektakulární kopec. A o to by nás jako chtěli připravit?

Na vrcholu zakázaného kopce

Když vylezeme na vrchol, spatřím v dálce postavu v oranžové reflexní vestě a 3 zaparkovaná auta. Začne mi to docházet. Tomáš by šel dál, ale mně to “smrdí”. Vydám se směrem k reflexní postavě odhodlaná zjistit, co se tady děje. Cestou googlím, jak se španělsky řekne „lov“. Aha! – „caza“, tak to vysvětluje ty všudypřítomné cedule coto privado de caza, o kterých jsme si mysleli, že značí “soukromý pozemek“, zatímco zjevně označují “soukromý lovecký revír”. Tak teď už to chápu.

Když dojdu k chlapíkovi ve vestě, zaslechnu, že o mně již podává report vysílačkou. „La mujer está aquí conmigo“ (Ta ženská je tady se mnou). Tse! Prý mujer (ženská), označení chica (holka) bych teda uvítala víc. No jo no, tak jde čas….Každopádně se cítím se jako vetřelec (nejspíš právem). Nevítaný host. Civilista na válečném poli. Muž mě informuje, že lov má skončit ve 3. To je za patnáct minut. Poslušně tedy čekáme. Lehce po třetí odjíždí první auto. Další 2 však odjedou až za další hodinu. Jsme docela naštvaní neboť tu ztrácíme čas. Ale co se dá dělat – bezpečnost především. Trochu zvláštní je, že za celou dobu, co tu čekáme, jsme nezaslechli ani jeden výstřel. Za to jsem rozhodně ráda, jen mi to přijde trochu divné. Když konečně v 16:15 odfrčí i poslední auto, zahájíme náš sestup z kopce.

Los cazadores (lovci)

“PAF!”, ozve se najednou. “Slyšels to?“, ptám se Tomáše. “Neměli náhodou skončit už ve 3?“, podivujeme se. Hmm…tak třeba se nám to zdálo. Jdeme dál…jeden krok, druhý, třetí, čtvrtý a “PAF!, PAF!, PAF!”…tři výstěly za sebou. “To si snad dělají srandu ne?!” To se mi vůbec nelíbí. Celou dobu nic a sotva se začneme pohybovat v cílovém území, začne lítat jedna střela za druhou? Před námi na cestě se objeví malá prohlubeň a my do ní okamžitě zaplouváme. Sedáme si na zem a jdeme si hrát na vojáčky v zákopech. Nedá se nic dělat, musíme čekat dál. Nehodlám riskovat, že si nás nějaký přiblbý macho s puškou splete s divokou kozou a picne nás. Já jsem alespoň celá fialová, ale Tomáš je v přírodních barvách (hnědé a zelené). To nemůžeme riskovat. Na pražícím slunci v našem zákopu ztrácíme další drahocenný čas.

Po dalších 40 minutách se vydáme zpátky na cestu. Výstřel již žádný neslyšíme. Teprve až když slezeme z kopce na širokou štěrkovou cestu, uleví se mi. No, byl to tedy nepříjemný zážitek a větší dávka adrenalinu, než bych potřebovala. Zanedlouho docházíme k ceduli Sulayru, která avizuje další etapu. Po zbytek dne už nás čeká pouze pochod po široké “silnici”. Sice se nám dobře nahánějí kilometry, ale problematické je, že kolem cesty nemůžeme najít vhodné místo na kempení. Přece jen bychom byli rádi někde dál – pryč z dohledu. Kolem 19.00 je už situace opravdu kritická – jsme unavení, hladoví a kempiště je v nedohlednu. Nakonec narážíme na relativně pěkný kopec s výhledem dál od silnice. Není na něm ale jediný rovný plácek. Musíme si jej tedy sami vyrobit. Horko těžko najdeme 2 malá použitelná místa a přestože se ze všech sil snažíme terén co nejvíce uhrabat a vyrovnat, stejně celou noc sjíždíme do křoví pod námi. A to ještě nevíme, že to zdaleka není to nejhorší, co nás dnes v noci čeká….


Galerie

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s

%d bloggers like this: