Postřehy a souhrn trasy:
- I v říjnu tu může být strašlivé horko
- Pozor na zmije!
- Mohlo by se hodit: “¿Puede/puedes darnos agua, por favor?” (“Můžete/můžeš nám dát vodu, prosím?)”
Dnes ráno se cítím o mnoho odpočatější než po první noci. Jsem ale zmatená. Nevím, kde jsem a rozkoukávám se z bizarního snu – zdálo se mi, že se vedle nás během noci utábořily 4 Japonky. Byli jsme ale najednou na ostrově, kde nás přepadl a zajal Malfoy (ano, ten z Harryho Pottera) s agresivní agamou na rameni….no….prostě haluz. Když se vrátím do reality, opakuji ranní rituál – sedím na skále zabalená do spacáku, snídám a kochám se výhledem na východ slunce. Díky tomu, že jsme včera nakoupili v trevélezské pekárně, si dnes můžeme dopřát vydatnou snídani. Vyrážíme zase až kolem 10.
Kotník mě dnes bolí o něco víc, a tak si cestou zpívám modifikaci písničky “Try” od Pink: “Just because it hurts doesn’t mean you’re gonna die, you gotta get up and hike, and hike, and hike….”
Opět řešíme trable s vodou. Je dost parný den a první potok, který jsme měli mít po cestě, tam prostě nebyl! Jako na další zdroj máme narazit na něco, co se na mapě jeví jako nádrž…za 7 km. Když se k ní konečně doploužíme, zjišťujeme, že je na soukromém pozemku. Vidíme několik lidí – někteří pracují na poli, jiní sklízí rajčata. Nedá se nic dělat, jdeme si pokecat. „Hola. ¿Puedes darnos agua, por favor?“ („Ahoj, můžeš nám dát nějakou vodu?) ptám se snědého mladíka sklízejícího rajčata. Když mi odpoví, jeho šílený přízvuk mě naprosto odzbrojí. Rozumím mu asi tak každé páté slovo a mé sebevědomí ve španělské konverzaci se rázem potápí do temných hlubin zmatku a nechápání. Z toho mála, co jsem pochytila, však usoudím, že tady vodu nemá a že nás posílá někam dál. Ukazuje na místo, kde se cesta stáčí doprava. Máme tam prý hledat něco modrého. Děkujeme mu a vydáme se doporučeným směrem. Když nás zahlédnou lidé pracující na poli, naléhavě na nás začnou pokřikovat a ukazovat na stejné místo, kam nás předtím posílal mladík. Zjevně chápou, o co nám jde. Asi nejsme první. V zatáčce nacházíme modrý barel plný vody. Hadice, kterou se barel napouští je prorostlá řasami. Kousek nad barelem ale najdeme přímo horský pramen (bez řas), ze kterého se voda čerpá. Filtrujeme, doplňujeme všechny lahve a s úlevou pokračujeme dál.
Zanedlouho zastavujeme na oběd. Jen slezeme kousek ze široké prašné cesty a ocitáme se na krásném paloučku s výhledem na údolí. No…krásném….je to tak trochu minové pole kravských bobanců. To nás ale nezastaví. Odkopneme pár seschlých lívanců stranou a už vybalujeme naši hostinu. Jak si tam tak debužírujeme, zaslechneme najednou přibližující se zvonce. Otočím se a spatřím, že se na nás řítí celé obrovské stádo ovcí. Radši se zvedám. Netoužím být udupaná ovcemi. Jakmile nás stádo zmerčí, okamžitě mění kurz. Naštěstí se nás bojí víc než my jeho. Ovce ale nejsou jediná zvířátka, se kterými dnes máme tu čest. Společnost nám na dnešní etapě dělají také krávy, koně, divoké kozy, netopýři, sršáni, kudlanky a jedna zmije.
Celý den jsme vystaveni nemilosrdnému slunci. Odpoledne se výheň stupňuje. Sucho, hoko a nekonečná prašná cesta – to je dnešní den v kostce. Máme v nohách 20 km a přes 1,000 nastoupaných výškových metrů a já mám celkem dost. Musíme však pryč z cesty, tak překonáváme ještě poslední kopec dnešního dne. Tím již ukrajujeme kousek z další etapy GR240 vedoucí k Fuente del Espino.
Na vrcholu kopce je to velmi malebné, ale trvá nám trochu déle najít vhodné nocoviště. Všude je to buď moc zarostlé nebo moc kamenité. Nakonec jsme ale za trpělivost odměněni perfektním pláckem pod vzrostlým stromem nejspíš přímo na “kozí pěšince”. Večeříme při západu slunce. Na menu jsou dnes instantní těstoviny s extra náloží sýýýýýra. Po setmění se snažím ještě pozorovat rodinku divokých koz, která se přišla napást kousek od nás. Usínáme pod zářícími hvězdami a já se opět cítím neskutečně šťastná.
Hopeful Wanderer 