Postřehy a souhrn trasy:
- Ze Sierra Nevady lze dohlédnout až na moře
- Trevélez = poslední město na 7-9 dní, dokupit zásoby!
- Za Trevélezem následuje kilometrové převýšení
- Oběd v restauraci zabere většinou alespoň 2 hodiny
Probouzím se poněkud rozlámaná. Je 7 ráno, přesto je tma jak v pytli. V kolik se tu jako rozednívá? Pomalu se soukám ze svého spacáku. V dáli nad mořem (ano, z jižního svahu Sierra Nevada je možné dohlédnout až na moře) už se začíná obloha zbarvovat do oranžovo-růžova, zatímco nad naší hlavou stále neúnavně šajní měsíc. Zajímavý kontrast. Vyhrabu se na jednu ze “zabobkovaných” skal a zabalím se do Sira Josepha (můj spacák), píšu deník a pozoruju východ slunce. Tomáš ještě pochrupuje. Je úžasně klidné ráno.
Znáte takový ten pocit, že vás někdo sleduje? Tak ten přesně teď mám, jak tam tak sedím na té skále. Začnu se nervózně rozhlížet kolem sebe. Když kouknu vlevo, náhle spatřím toho šmíráka!….Táta kozel na mě hledí vytřeštěnýma očima. Asi ho rozhodil zářivě červený Sir Joseph. Máma koza a děti kůzlátka se zatím nevědomky v klidu pasou. Ještě chvíli na sebe civíme. Po chvíli ale táta zavelí a celá rodinka divokých koz se poklidným tempem odšourá pryč z mého dohledu.
Brzy se již hrabe ze své kukly i Tomáš. Snídáme, kocháme se, nespěcháme. Vyrážíme v 9.45. Zvonce jsou stále slyšitelné, tak jsem zvědavá, jestli po cestě uvidíme to stádo, co mi nedalo spát…. Cesta je příjemná, většinu času po rovině nebo z kopce. Stoupáníčko jsme si asi odbyli už včera. Alespoň na chvíli.
Dnes nás na cestě čeká městečko Trevélez. Tam oficiálně končí první etapa stezky. My ale plánujeme dojít ještě o něco dál. Každopádně Trevélez bude naše poslední město na následujících 7-9 dní. Musíme si tedy dobře rozmyslet, zda máme dostatek zásob. Dnes bude poslední šance něco dokoupit. V jednu hodinu už se před námi otevírá pohled do údolí, kde bíle září Trevélez. Máme to jen tak tak, abychom tam stihli dojít, ještě než nám obchody zavřou před nosem (Ať žije siesta!)
Těsně před městečkem potkáváme druhou ceduli trailu, kde se dozvídáme, že pohodička končí a na další etapě nás čeká kilometrové převýšení. Na to bychom se měli pořádně posilnit, že? Koneckonců už mám hlad jako vlk. Tomáš chce jít na pizzu. Já bych teda radši něco tradičnějšího, ale je mi to vlastně vcelku jedno. Hlavně, že budou kalorie. Usedáme na zahrádku jedné ze zdejších restaurací a objednáváme vino tinto, cervezu (jak jinak) a 2 pizzy. U oběda nám dělá společnost místní umolousaný kocourek. Říkám si, že já už jsem taky pěkně umolousaná, tak si budeme rozumět. Přichází další hosté se psem, jehož přítomnost přiláká dalšího toulavého psa, kterého se paní majitelka snaží několikrát bez úspěchu odehnat. Začíná tu být pěkně živo.
Pizza byla pěkně těžká a mastná. Řekla bych, že kalorický příděl pro dnešek je splněn. Jen jsem zvědavá, jak teď s těmi nacpanými panděry polezeme do kopce. Asi ve 4 vyrážíme zase na cestu. (Obědy jsou tu vždy na dlouho). Teď když už nejsme zaslepeni hladem, tak se i trochu díváme kolem sebe. Zjišťujeme, že Trevélez je město jamónu (jamón serrano = typická španělská sušená šunka). Všude se tu suší vepřové kýty. Jamón pro Trevélez je očividně asi něco jako pivo pro Plzeň. Dokonce je tu i muzeum. Už jste někdy viděli muzeum šunky? No…já taky ne. Muzea moc nemusím, ale návštěvu tohoto bych si dokázala představit.
Po zbytek dne už jen stoupáme a stoupáme. Vypadá to, že žádná rovinka už nás dnes nečeká. Trevélez mizí z dohledu asi po hodince výšlapu. Sbohem civilizace. Od chvíle, co jsme vyšli z města už jsme zase vůbec nikoho nepotkali. Když mi hodinky ohlásí 20 km, rozhodneme se to pro dnešek zapíchnout. Nacházíme pěkné místečko na skalách u hranice lesa a steleme si zase pod širákem. Dnes kempíme o dost dřív než včera, takže se najde čas i na nějakou tu relaxaci – nohy nahoru a chill. Jdu spát bez večeře…Moment!….Vážně? To se mi ale vůbec nepodobá. Ani nevím, jestli se mi to vůbec někdy v životě stalo :-D. Pizza, jak se zdá, byla opravdu výživná. Pořád se cítím nacpaná. Neuvěřitelné….
Hopeful Wanderer 