GR240 – SULAYR, DEN 1


Postřehy a souhrn trasy:
  1. “Hola” = “Ahoj” (neformální)
  2. “Buenos Días”= “Dobrý den” (formální)
  3. Vody je na trailu dostatek
  4. Čistit (filtrovat) vodu!
  5. Stáhnout si offline mapy.cz

Tak se zdá, že jsme konečně oficiálně na GR240 trailu! Jsou zhruba 4 hodiny odpoledne (stále 16. října) a my vyrážíme od první cedule směrem na Trevélez. Pocitově je spíš poledne s ohledem na to, jak do nás paří sluníčko. Prvních zhruba 500 m jdeme po chodníku vedle silnice. Nadšeně štěbetáme a přitom míjíme 2 španělské staříky a 1 stařenku. Všichni se na nás usmívají a zdraví. Nadšeně odpovídám na jejich pozdravy: „Hola, hola“, přičemž mi dochází, že vhodnější (zdvořilejší) pozdrav o 2 generace staršího člověka by bylo spíše „Buenos días/tardes“ (Dobrý den/dobré odpoledne). Hola“ je přeci jen dost neformální, tak doufám, že jsem je neurazila. No při nejhorším si řeknou: “blbá turistka”.

Brzy dorážíme na odbočku. Jsem ráda, že jdeme pryč ze silnice, nicméně mé nadšení opadá brzy poté, co spatřím prudké stoupání před námi. Cesta vede dooost do kopce. Ten ale naštěstí nemá dlouhého trvání. Postupně se terén vyrovnává a my se víc a víc vzdalujeme rušné silnici a civilizaci. Cesta se mění na příjemnou lesní pěšinku a úporné slunce se přesouvá do našich zad.

se značkou Sulayru a sluncem v zádech

Na pochodu nás ale doprovází nevítané společnice…Společnice jménem Obavy. Konkrétně Obavy z nedostatku vody. V lahvích máme asi litr vody každý, ta ale v horku značným tempem ubývá. Obavy se k nám přidaly již během cesty do Pampaneiry, kdy jsme z okýnka autobusu pozorovali jižní svah Sierry Nevady, který působil děsivě vyprahle. Dokonce i kaktusy byly často mrtvolně vysušené a zčernalé. „Vypadá to, že tu moc neprší, co?“, prohlásila jsem. Je fakt, že v tomto ohledu jsme přípravný průzkum značně odflákli. Jen jsme se podívali na mapu, která vyobrazovala spoustu potůčků a řek. Nicméně zda tam reálně všechna ta voda je (a není třeba po 3 měsících parného léta vyschlá), to jsem už nějak nezkoumali. No…brzy budeme mít možnost si to ověřit přímo na vlastní oči. Mapa uvádí, že na první potůček bychom měli narazit zhruba za 4 km. A taky, že jo! Potůček je přesně tam, kde má být. Huráááá. Já se trochu uklidňuji a loučím se s Obavami. „Čau holky, nevracejte se…“. Máme hned 2 dobré zprávy: 1) na mapy.cz je spoleh a za 2) potoky nejsou vyschlé a vody tedy snad bude dostatek.

Dobíráme a filtrujeme vodu. Já zatím zjišťuju, že se mi uvnitř batohu vylila voda z posledního (záložního) zdroje – samotného pytle k filtru Sawyer. Mám tedy dost věcí mokrých. A to včetně péřovky, kterou budu za chvíli rozhodně potřebovat, neboť se zapadajícím sluníčkem začíná znatelně přituhovat. Ach jo, jako by těch kalamit dneska nebylo už dost…Nejprve jsem trochu v pokušení vodu z potoku nefiltrovat (přeci jen jsme v horách, ne?). Ale opatrnost mi nakonec nedá. Po ochutnání vody později jsem však rozhodně ráda, že jsme ji přefiltrovali. I tak je taková….bahínková….Navíc později zjišťujeme, že se tu všude pohybují početná stáda krav a jiného zvířectva, které rádo kálí všude okolo sebe. A když říkám všude, myslím opravdu VŠUDE (tedy i do vodních zdrojů). Každému bych tedy rozhodně doporučila VŽDY vodu před konzumací přefiltrovat či jinak ošetřit. I ta nejčistěji vypadající voda může být kontaminovaná.

proč je dobré filtrovat vodu….

Pozorujeme krásný západ slunce. Je sedm hodin večer, denní světlo rychle ubývá a nastupuje zima. Zatímco ještě před chvílí jsem se potila v tílku a nevěděla, jak se schladit, teď navlíkám mikinu, péřovku, čepici a rukavice. Měli bychom rychle najít první nocoviště. U potoka ale spát nechceme, tak jdeme ještě dál.

Zanedlouho jsme donuceni vytáhnout čelovky. To mě teda nenapadlo, že hned první den zažijeme “night hike” (noční pochod) :). Brzy nacházíme plácek přímo u cesty. V Česku nikdy přímo u cesty nekempím, ale tady si to snad můžeme dovolit. Za celou dobu, co jsme sešli ze silnice, jsme ještě nikoho nepotkali. V těsné blízkosti našeho plácku jsou značně „zabobkované“ skály. „Co je to za bobky?“, uvažuju. „Krysí? To snad ne…“ Každopádně jsou jich tu stovky. Tak doufám, že nás v noci nepřijdou jejich producenti obluzovat. I přes toto riziko se rozhodneme nestavit stan (částečně z lenosti a částečně proto, že chci čučet na hvězdy). Vybalujeme tedy karimatky, spacáky a žďáráky a uléháme pod širák. Usínáme za zvuku zvonců. Někde poblíž je evidentně stádo. Jsem z toho popravdě dost nervózní. Zvonce se v pravidelných intervalech rozeznívají a zase utichají během celé noci. „Copak ta zvířata nikdy nespí?“ Kdykoli se rozezní, rozbuší se mi srdce a v polospánku dumám, jestli se stádo náhodou nepřibližuje. Měsíc svítí jako o život. Noc je jasná noc a můj spánek je mělký, neklidný a nekvalitní.


Galerie

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s

%d bloggers like this: