Postřehy a souhrn trasy:
- Refugio na konci etapy (Postero Alto)
- Celkově tu nepotkáš moc lidí
- Potkáš tu hodně krav
- Mohlo by se hodit: ¿Podemos comprar algo aquí?“ (Můžeme si tu něco koupit?).
Zdá se, že jsem přečkala další pekelnou svědivou noc. Rozlepeným okem mžourám na hodinky. Je 7:50. Vykouknu ven ze stanu. Venku je ještě tma. Tady na severu se rozednívá ještě později. Navíc se pomalu blíží začátek listopadu. Dnes je 26.října, je to náš 11. den na trailu. Spát už se mi nechce, tak lezu ven ze stanu zabalená do spacáku pozorovat východ slunce – moje oblíbená ranní zábava. Slunce vychází na opačné straně. Pozoruji jak první sluneční paprsky dopadají na zasněžený vrchol Pico de Mulhacén. Obloha se brzy zabarvuje do oranžova a světelná hřejivá vlna se pomalu šíří přes údolí směrem k nám. Od slunce jsme odstíněni velkým kopcem, a tak to trvá ještě dlouho, než se paprsky konečně dostanou až k nám a rozmrazí nás.
Přepočítávám jídlo a s hrůzou zjišťuju zdrcující novinu – dochází sladkosti. Sakra! Jako obvykle je naše ráno líné. Vyrážíme až po 10 a den zahajujeme přehupkáváním rozmočených travnatých drnů za současného kličkování mezi kravskými bobky. Tomu říkám rozcvička. Hlavně moje kotníky plesají. Procházíme početným stádem krav. Severní krávy jsou zjevně vyklidněnější než ty jižní. Jižní by nám již splašeně uskakovaly z cesty. Severní nás však jen s ledovým klidem pozorují, netečně přežvykují a nevypadá to, že by se kvůli nám hodlaly obtěžovat udělat jediný pohyb navíc. I my jsme už otrkanější a stádem procházíme “neozbrojeni” (rozuměj bez pepřáku v ruce).
Cesta je dnes opět nádherná. Sluníčko paří a je opravdu vedro. Dáváme obědovou pauzu s výhledem a po obědě chvilku odpočíváme. Během odpoledne potkáváme první hikery. Neuvěřitelné! Jdou proti nám. Jsou to dva kluci…asi bratři a asi z Německa. Straší nás, že nás čeká sníh a velká zima. Musím přiznat, že mi taková představa v tuto chvíli, kdy tu ze mě při 30°C stříká pot, přijde….no při nejmenším těžko uvěřitelná. Ale jeden nikdy neví. Konec konců jsme v horách obklopeni zasněženými vrcholky. Jen jsem úplně nečekala, že bychom se na ně měli sápat. Kluci nám na mapě ukazují další refugio, kde prý máme zůstat. Jelikož se k nim pro jejich vlastní dobro nechci moc přibližovat (přece jen už jsem 10 dní bez sprchy), nemám sebemenší ponětí, co nám ukazovali. Však mi si nějak poradíme. Loučíme se a jdeme dál. Byli to úplně první lidi jdoucí GR240 tak, jako my, co jsme tu během 11 dní potkali ….a tak se mi to líbí!
Přibližujeme se ke konci další etapy a najednou potkáváme další lidi. Teda to je dneska provoz! Je to větší skupina nabušených šlachovitých horalů v pokročilém věku a vypadá to, že mají namířeno na vrchol Pico de Mulhacén. To my ne, my půjdeme jen okolo. Trošku mě mrzí, že nemáme víc času, vsadím se, že by to byl zajímavý výstup. Všimneme si, že dole pod mýtinou, na které teď stojíme, se nachází jakási budova s parkovištěm. Hmm…to bude zas určitě zavřený. Po zkušenosti s informačním centrem La Ragua už v nic nedoufáme. Budova není přímo na naší cestě, ale asi 300 m od ní. Dlouho se rozmýšlíme, jestli se tam vůbec půjdeme podívat. Máme teprve 15 km a stejně tam nespíš nic nebude. Ale co, alespoň se tam mrkneme. Při nejmenším je tam lavička, na které můžeme chvilku posedět.
Jak se tak blížíme, začínáme zase fantazírovat o džusu a pivu. „Ale no tak, Sulayre, dej nám jedno malý, docela maličkatý kouzlo. Prosííííím…“, promlouvám v duchu k trailu. Budova je zajímavý architektonický počin – kamenná stavba tvarem připomínající hvězdu. Nejspíš slouží jako ubytovna. V každém cípu se nachází pokoj, do kterého vedou dřevěné dveře. Začneme to tam obcházet a já jen tak z hecu zkouším otevřít každé dveře, na které narazím. První – zamčené. Druhé – zamčené. Třetí – zamčené. Samozřejmě, že budou zamčené, co prosím tě čekáš?. Čtvrté – cvak. Co?!
Otevřou se. Vejdu dovnitř a spatřím kamenný bar a za barem postaršího pána. Přísahám, že v první chvíli jsem přesvědčená, že je to Fata morgana nebo tak něco. Když se trochu vzpamatuju z prvotního šoku, vykoktám ze sebe něco ve smyslu „Buenos días. ¿Podemos comprar algo aquí?“ (Můžeme si tu něco koupit?). „Sí, seguro“ (Ano, samozřejmě), odvětí pán. „Un momento“ (Moment). Vyběhnu ven a běžím pro peníze. Po cestě nadšeně tlumočím Tomášovi, co jsem objevila. Oba vtrhneme dovnitř. Tomáš si objednává rovnou 3 třetinkový plechovky piva. Džus nemají, tak se spokojuji s Fantou. Všechno je za jednotnou cenu – €2. Za moment již rozvalení na lavičce popíjíme chlazené nápoje, chroupeme pytlík kukuřičných chipsů a za slunečního svitu pozorujeme majestátní horu nad námi. Tohle je to nejlepší kouzlo na světě! Přání se plní 😊
Vůbec se nám odsud nechce. Ale měli bychom dnes ještě něco ujít. Pivo zapůsobilo a Tomáš je rozverný. Výjimečně jde za mnou a pořád něco plácá, zpívá a já se musím smát. Posledních dnešních 5 km tak ubíhá opravdu rychle. Stoupáme do kopce a za hodinu již koukáme na budovu zdálky z protilehlého kopce. Míjíme několik pohádkových plácků na kempení, ale pokračujeme jěště dál. Když pak nějaký plácek již aktivně hledáme, nemůžeme samozřejmě žádný najít, a tak kempíme zase přímo u cesty. Dnes si po delší době zkusíme ustlat jen pod širákem. Stan je fajn, ale chybí výhled na hvězdy.
Při usínání je mi dost těžko. To budou asi ty mastný chipsy. Snažím se nemyslet na bolest žaludku a pomalu se propadám do sladkého spánkového bezvědomí. Když v tom zazní děsivý lidsko-animální skřek. Leknutím s sebou trhnu a jsem okamžitě zase vzhůru. „Co to bylo?“, špitnu do tmy. Ozve se to znovu. Najednou mi to ale připadá spíš komický než děsivý, a tak se začnu smát. „Nejspíš nějaký zvíře“, shodneme se s Tomášem. No fakt by mě zajímalo co za zvíře je schopno vydávat takový podivný zvuky. Splašeně mi buší srdce a napínám uši, zda ještě něco neuslyším…
Hopeful Wanderer 