GR240 – SULAYR, DEN 12


Postřehy a souhrn trasy:
  1. Připrav se na dlouhé stoupání na Peña Partida
  2. V říjnové Sierra Nevadě je potřeba počítat i se sněhem
  3. Na této etapě se nachází hned 2 refugia (úkryty)
  4. Divočáci jsou plaší


Ráno mě budí zvuky nějakého zvířete. Podivné pištění. Jiné než včera, ale ani teď netuším, od čeho pochází. Každopádně je tu živo. A to ještě ani netuším jak moc. Ranní káva, vycházející slunce, oranžová obloha, mrznutí ve spacáku se vším oblečením na sobě…Prostě klasické ráno na trailu. Noc byla chladná a ráno je zrovna tak. Naštěstí dnes nejsme stíněni od sluníčka žádným kopcem, a tak nás brzy začíná hřát. Balím si věci, když můj pohled zabloudí na protilehlou louku. Leknutím se zajíknu. Na louce stojí 3 velcí divočáci. Mnou vydaný zvuk je vyrušil a hned nás zmerčili. Teď na sebe všichni vyjukaně čučíme. „Podívej“, špitnu Tomášovi. Jak zaslechnou další zvuk, v tu ránu jsou ty tam. Jo, je tu živo…

Tradiční ranní káva při východu slunce

Vyrážíme rekordně brzy – kolem 9:00 (ano, to je v našem pojetí brzy). Slunce je již v plné síle. Vypadá to, že nás čeká další teplý den s azurovou oblohou. Dnes jsem se hodila do gala…To znamená, že jsem si zamazala beďary make-upem a aplikovala řasenku. Když už s sebou tyto 2 zbytečnosti celou dobu táhnu, tak ať je alespoň jednou použiju…Hned od rána stoupáme do kopce. Postupně narážíme na první stopy sněhu, kterého s nadmořskou výškou přibývá. Tak možná kluci včera nekecali. Oni na tom byli ale nejspíš o mnoho hůř než my. Jednak museli prošlapávat stopy, ve kterých my teď jdeme a jednak měli prý špatné počasí, zatímco my máme oblohu bez mráčku.

Stoupání je nekonečné. Brzy jsem splavená jak tur a moje „gala“ je v troskách. Terén se zhoršuje – střídají se travnaté drny s rozbředlým klouzavým sněhem. Moje kotníky dostávají slušnou čočku. Co chvíli ztrácíme trail a šlapeme zasněženou klečí někde ve svahu mimo cestu. Snažím se soustředit na každý krok, ale skoro pokaždé se buď probořím a nebo mi noha sklouzne po mokré kleči. Je to úmorný a stojí to spoustu energie, které nemám na rozdávání. A ani jí nemám čím doplnit, jelikož nám došla čokoláda…Zdrcující. Pohledy na hory okolo nás jsou ale famózní. Člověk si připadá spíš jako někde v Alpách nebo dokonce v Himalájích.

Jsme opravdu ve Španělsku?

Bum! Než se naděju, zase se válím na zemi s pulzujícím levým kotníkem. Výborně, Kristýno! Tak to je POTŘETÍ během pár dní, co sis zvrtla stejnou nohu! Gratuluju ti. Nechce se mi tomu věřit….nechce se mi věřit, že se to opravdu stalo potřetí. Propukám v hystericko-zoufale-naštvaný pláč, který trvá dobrých 10 minut. Spadla jsem přímo na svojí trekovou hůl, která se nějakým zázrakem nezlomila. Když se po nějaké době sesbírám a dokulhám za Tomášem, chvíli jen mlčky sedíme. Po chvíli zahájíme přípravu oběda, já do sebe házím dva „vitaminy I“ (Ibalginy) a leduju otok sněhem. Není na výběr, beztak musím jít dál. Dech-beroucí výhledy mě naštěstí přivádí na jiné myšlenky a odpoutávají mě od bolesti.

Dorážíme k zatím nejútulnějšímu refugiu na vrcholu Peña Partida (2450 m.n.m). Končí zde 12.etapa naší cesty. Společnost nám tu dělá cyklista – pán ve středních letech – který se sem nějak zvládl dostat i se svým kolem. Děláme mu fotku, pak fotíme sebe a na závěr i pózující mládě divoké kozy.Na ubytování je ale brzy. Dnes nás ještě čeká sestup, během něhož postupně sestoupáme vše, co jsme dnes nastoupali. Celkové “přenížení” na další etapě činí 1200 výškových metrů.

I když je odpolední etapa taky nádherná, moc si jí neužívám. Musím pečlivě rozmýšlet každý krok, což je dost vyčerpávající. Jdeme po úzké pěšince, pod námi je sráz a velká řeka. Potkáváme zvláštní šedo-černé a hodně plaché krávy. Ani toto setkání mi ale nějak výrazně náladu nezlepší. Posledních 5 km odpočítávám každý metr a jdu tak nějak otupěle, unaveně a rezignovaně…Na 18,5. km narážíme na další shelter. Volba nocoviště pro dnešek je tedy jasná. Refugio vypadá z venku slibně. Vevnitř to ale zas taková hitparáda není – je to tam dost zakouřené a všude je spousta much. Zdi jsou zdobené mnoha nápisy a malůvkami…více či méně uměleckými. Některé z nich přímo křičí: “Byl jsem stvořen pod vlivem“. Nejvíc nás asi rozdrtil výtvor s názvem “God was a mushroom” (Bůh byl houba). Nebudu lhát, mám tady z toho trochu husí kůži…Ale dál už nejdu. Ani za nic. Budeme to tady muset nějak zvládnout.

Nač chodit do muzea moderního umění? Stačí zapomenutý úkryt ve španělských horách…

Galerie

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s

%d bloggers like this: