Postřehy a souhrn trasy:
- Informační centrum El Dornajo na této etapě (v pondělky zavřeno)
- 2 hotely s restaurací v blízkosti El Dornajo
- Jediná možnost občerstvení nacházející se přímo na trailu (kromě Capileiry)
Noc v refugiu byla krušná. Vůbec, ale absolutně vůbec jsem nemohla spát. Nevím, jestli za to mohla odpolední káva nebo strach z pavouků (kterých tam bylo hodně) nebo příliš mnoho zážitků, které nestačím vstřebávat nebo silové vypětí a přetažení nebo kombinace všeho….jo, nejspíš kombinace všeho. Když už jsem konečně kolem 4. ráno začala zabírat, přišla k refugiu návštěva (divočáci? kozy?). Začala převracet kameny a něco chroupat…nejspíš kaštany. Zvuky mě vyděsily, a hned jsem byla zase vzhůru.
Spala jsem maximálně 3 hodiny, tak jsem zvědavá, jak to dnes půjde. Motivaci mám ale silnou. Čeká nás CIVILIZACE! Dnes budeme procházet třetím a posledním informačním pointem na trailu – Centro de visitantes El Dornajo. Centrum samotné je bohužel v pondělky zavřené, nicméně v okolí jsou 2 hotely, ve kterých by měla být otevřená restaurace. Jupíííí! Vyrážíme chvíli po 9. Kotník cítím, ale nějak se to dá. Pokračujeme ve včerejším sestupu a prvních 5 km jdeme pěkně z kopce.
Poblíž La Hortichuela – konce další etapy – potkáváme nezvykle hodně lidí (rozuměj sedm) v protisměru. Jednodenní výletníky i horolezce s lany, kteří to asi myslí docela vážně. Všichni jsou takoví svěží a hezky voní a já si říkám, co si asi musí říkat o nás, když se nadechnou poté, co nás minou. Co si budem povídat, jsme již skoro 2 týdny bez sprchy a je to znát. K El Dornajo nám zbývá ještě 7 km s 450 m převýšením. To se zdá až příliš. Už nemáme vůbec žádné sladkosti pro doplnění energie, ale naštěstí nám trail poskytuje vlastní doping – ostružiny. Jsou to ty nejlepší ostružiny na celém širém světě! Ládujeme se plnými hrstmi. Keře jsou jimi obsypány. Vůbec nechápu, že je tu nikdo netrhá.
Na posledních 5-ti kilometrech nasazujeme slušné tempo. Jdeme po silnici do kopce a praží do nás sluníčko. Kupředu nás žene vidina pořádného oběda. Energie však dochází dřív, než bych chtěla a jsme nuceni zase zpomalit. Posledních 600 m se zdá jako nejdelších 600 m na světě. Je to prudké stoupání malým lesíkem. Cílová rovinka pak vede opět po vyprahlé silnici. Mám dojem, že vypustím duši.
O pár chvil později už ale sedíme na venkovní terase hotelu Sulayr a klopíme do sebe Colu (já) a pivo (Tomáš). V normálním životě se Cole vyhýbám, ale v tuto chvíli je to ten nejlepší nápoj na světě. No dobře…nejlepší nealkoholický nápoj. Začíná šílené obžerství….
Máme samozřejmě velké oči, a tak si objednáváme všechno možné, a to i přes relativně vysoké ceny. Smažené krokety plněné masem, hranolky, salát s kozím sýrem, burgery s další porcí hranolků a k tomu ještě dostáváme tapa na účet podniku. Bože. Sotva funíme a to nám ještě půlky burgrů leží na talířích. Necháváme si je zabalit s sebou. K večeři nebo ke snídani určitě poslouží. Ještě chvíli tam odpočíváme, pijeme kávu a dobíjíme power-banky. Jsme strašně přecpaní a spokojení. Celkem nás náš hladový nájezd vyšel na 75 EUR.
Vyrážíme dál. Uvést ta nacpaná panděra zpět do pohybu je náročný úkol. Cesta je naštěstí příjemná, lemovaná břízami a jen lehce do kopce. Cítíme, jak nás jídlo brutálně nakoplo a najednou zase máme energie na rozdávání. Jsem až překvapená, jak strašně je znát, když se člověk nají. Jdeme a jdeme a jdeme. Tomáš povídá a povídá, já jen přikyvuji a zhluboka dýchám. Je mi trochu těžko a každou chvíli se musím zastavit. Alespoň si užiju ty bezva výhledy….
Najednou máme v nohách 26.km…jakoby nic. Mohli bychom jít ještě dál, ale zanedlouho se setmí a jelikož nás nic nežene, rozhodneme se to pro dnešek zabalit na pěkném rovném plácku mezi křovisky s výhledem na proslulé lyžařské středisko Sierra Nevady – Pradollano. Během 5ti minut, kdy se zabýváme stavbou stanu, se obloha zbarví do krásných odstínů růžové a fialové. Je tu úžasné ticho a klid. Myslím, že dnes bych se mohla zase jednou klidně vyspat.
Hopeful Wanderer 