Postřehy a souhrn trasy:
- Západní část trailu opravdu připomíná Divoký západ
- Nejdelší a nejprudší stoupání celého trailu na této etapě
- Až uslyšíš ve španělských horách děsivé skřeky, nelekej se, to nejspíš jen místní komunikují
Zbytek burgeru ze včerejška přišel ráno vhod – přesně jak jsem odhadovala. Snídaně šampionů. Noc byla klidná, ač opět svědivá a uštípaná. Ráda bych řekla, že se u mě objevují první známky apatie vůči neidentifikovatelným krvelačným bestiím, co mi nedají spát, ale není tomu tak. Myslím, že na něco tak otravného se prostě rezignovat nedá. Asi je to příprava na oregonské komáry. Chtěla jsem to, tak to mám – trénink na Pacifickou se vším všudy.
Den začíná stoupáním…jak jinak. Dnes to jde poněkud ztuha. Myslím, že už bychom si zasloužili nějaký odpočinek. Ten si ale dopřejeme až v cíli. Jsme už blízko – zbývají nám poslední 3 dny, posledních cca. 60 km. Po té, co překonáme první dnešní kopec, cesta pokračuje dál po vrstevnici. Dorážíme ke konci včerejší etapy. Při pohledu na ceduli k další etapě se nám udělá poněkud nevolno. Prý nás čeká 1,237 m převýšení. S tím jsme už moc nepočítali. Doufali jsme, že bychom pro změnu mohli jít třeba už jen po rovině. Ach ta naivita…
Chvíli postupujeme po široké cyklostezce a zanedlouho se před námi otevírá výhled na úplně jinou krajinu, než jsme viděli doposud. Široká prašná cesta, suchá pichlavá křoviska, červené pískovcové skály…úplný Divoký západ. „Tak tady chybí už jenom kovboj a může se točit western…“ podělím se s Tomášem o své dojmy. Docházíme k farmě (co taky vypadá jako z Divokého západu). Nejprve míjíme ohradu plnou krav a následně malé obydlí, ze kterého na nás vyběhne pes a za ním pán.
Nejdřív se trochu leknu, jestli jsme nevlezli někam, kam jsme neměli. Brzy však zjišťujeme, že pán si chce asi zase jenom pokecat. Nechá nás si u něj doplnit vodu a nejméně 3x nám naléhavě ukazuje, kudy vede cesta dál. „To je dobrý, pane, my asi trefíme“, říkám si v duchu. Už bych se nejradši pohnula dál. V tom ale pán změní předmět hovoru a intonaci a začne nás na něco pořád dokola upozorňovat. Moc mu nerozumím, ale myslím, že říká něco o tom, že jsou dole u řeky lidé pracující s krávami (to by ještě dávalo smysl) a že až je potkáme, máme si dřepnout na bobek (to už mi moc smysl nedává). Následně pán začne vydávat zvláštní skřeky, které se nesou celým údolím…surrealistický moment. Podobné skřeky zde mají zjevně místní v oblibě – asi je to užitečný komunikační nástroj. Jen z něho trochu běhá mráz po zádech. Zpátky se však nic neozývá.
Konečně se vydáváme dál, scházíme z kopce a brzy narážíme na zmiňovanou řeku. Žádné lidi ani žádné krávy u ní však nenacházíme. Za to o něco výš narážíme na celkem početné stádo koz a ovcí. Dál nastává peklo. Nejprudší a nejdelší stoupání, jaké jsme tu zatím zažili. Kopec je dlouhý…opravdu dlouhý….super-dlouhý…Bože! Tenhle podělanej kopec nebere konce. Zastavuji se, ztěžka funím, je mi horko, pot mi stéká do očí a sakra to pálí! Chytá mě (další) amok. Sprostě nadávám kopci. Když se vyvztekám, jdu dál. Pravá, levá, krok sun krok. Po chvíli se celá situace opakuje. Zastávka, funění, pot v očích, sprosté nadávky, ještě sprostší nadávky, pravá, levá, krok sun krok. Kopec si toho ode mě vyslechnul fakt hodně…chudák. Celou dobu, co stoupáme, zní údolím pánovy skřeky. Tomu říkám vytrvalost. Když se konečně došourám na vrchol, Tomáš si tam již v klidu hoví. „Kde jseš tak dlouho?“, ptá se. Výraz v mém obličeji mu asi jako odpověď postačí. Dál už se totiž radši na nic neptá…
Je čas na obědovou pauzu. Všude okolo nás je to ale děsně pokaděný od dobytka. Nic, na co bychom už nebyli zvyklí…až na to, že tady je to opravdu extrémně pokaděný. I tak se vtěsnáváme na menší skalku mezi bobky a vaříme oběd. Najednou se pár metrů od nás objeví pravej nefalšovanej španělskej kovboj na koni s kloboukem, lasem a malým stádečkem krav. „Jako vážně?“, začnu se smát. „A kde jsou ty kameramani?“ Kovboj začne něco povykovat a pánovi přes údolí se tak konečně dostává vytoužené odpovědi.
Po obědě mám zoufalou chuť na něco sladkého. Zkouším si udělat kuskus na sladko – s trochou čokoládového proteinu (což je doslova ta poslední alespoň trochu sladká věc, co nám zbyla). Je to ale pěkně hnusný a moc mě to neuspokojí. Nezbývá tedy než vyrazit dál a zahnat myšlenky na cukr pohybem. Cesta je zase chvíli po rovině. Je to úzká pěšinka ve svahu, na které narážíme na 2 býky. Vypadají naprosto nevzrušeně a líně se valí před námi. Doufáme, že nám uhnou….
Né, neuhnou. Pokud si nechceme hrát taky na kovboje a hnát je až do Capileiry, budeme je muset obejít. To se v hustém porostu pichlavých křovisek dělá poněkud těžko a já si při tom pěkně rozškrábnu lýtko. Ale alespoň se zadařilo a býky máme nyní v zádech. Snažíme se je zahnat kousek zpátky, ale nevypadají, že by se jim chtělo, tak je radši necháváme na pokoji a jdeme si po svém.
Docházíme k další řece a já páchám vytouženou hygienu. Při tom cítím, jak mi mrznou kosti v těle, tak to nemá dlouhého trvání. Asi bych se měla začít otužovat…Jsou 4 hodiny odpoledne a my nastupujeme na další stoupání. Tentokrát o něco méně strmé a relativně příjemné (jak jen příjemné stoupání může být). Obcházíme kopec, procházíme brankou a rázem se z Divokého západu přesouváme na francouzský venkov. Ráz krajiny se opět prudce mění.
Naskýtá se nám pohled na vysoké zelené topoly, malé kamenné usedlosti s rozkvetlými zavlažovanými zahrádkami a s parádním výhledem. Jen si nejsme jistí, kde budeme dnes kempit, když je to tu takové poměrně civilizované. Nakonec se usadíme na 20. km u rozpadlého opuštěného baráku. Je odsud pěkný výhled. Tak snad nás nikdo nevyžene.
Hopeful Wanderer 