GR240 – SULAYR, DEN 15


Postřehy a souhrn trasy:
  1. Většina této etapy po rovině
  2. Poslední refugio (Tello) s kapacitou min. 12 lidí na této etapě
  3. Možnost táboření v opuštěném kempu Puente Palo (horší než La Roza)

Z našeho kempiště „Na plácku u suti“ nás naštěstí nikdo nevyhnal, a tak jsme prožili klidnou noc. Výhled na růžově zbarvený horizont je ranním pohlazením po duši. Již od včerejška všem našim výhledům dominuje nápadně špičatý kopec (podle mapy nejspíš Cerro del Trevenque – 2,083 m.n.m.).

Když se dostatečně pokocháme, najíme a sbalíme, můžeme vyrazit. Na úvod nás čeká posledních 300 výškových metrů stoupání ze včerejší etapy. Když je zdoláme, dorážíme na vyhlídku Rinconada de Nigüelas, ze které máme možnost sledovat pole větrných elektráren a horské masivy tyčící se nad nimi. Viditelnost je dnes výborná, obloha je opět bez mráčku. Posledních několik dní nám počasí přálo. Žádné mlhy, lijáky ani sněhové přeháňky se už nekonaly. Jenom azurově modrá obloha a hřejivé sluneční paprsky. Jen moje oči by mohly být šťastnější, kdybych si hned na začátku výpravy nerozbila jedny sluneční brýle a druhé nenechala rozdupat stádem ovcí.

17.etapa vypadá slibně – pouze 30 m převýšení na 15 kilometrech. Tak se mi to líbí! Krájíme jeden kilometr za druhým a bleskovým tempem se posouváme dál. I přes jednoduchost terénu zastavujeme na oběd již tradičně kolem poledne na 10. km, neb máme hlad (vlastně už permanentní). Teď už máme jídlo skutečně přesně rozpočítané. Většinu zásob tvoří kuřecí nudlové polévky z místního vesnického krámku z městečka Abrucena. Instantní těstoviny Amore Mio, kterým se v běžném životě vyhýbám širokým obloukem, jsou nyní považovány za luxus a šetříme si je na večeři. Také mě už asi 3 dny pronásleduje intenzivní touha po Big Macu. Jojo, až tak hluboko jsem klesla…

Než se nadějeme, dojdeme k dalšímu a poslednímu refugiu – Tello, které je zároveň i koncem 16. etapy. Je to obrovitánský bílý zděný barák. Připomíná trochu vězení a moc se nám nelíbí. I tak se vydáváme dovnitř na průzkum. Bohužel žádné další kouzlo (rozuměj prodej piva/vína/limonády) se v něm nekoná, pokud tedy nepočítám poloprázdnou lahev červeného vína neznámého stáří a původu, kterou jsme uvnitř našli. Vždy říkám, že víno nikdy neodmítnu, ale zas tak odvážná, abych okusila toto, nejsem. Jinak je refugio zcela opuštěné. Kapacitu má ovšem slušnou na těchto stránkách je sice uvedeno, že je pro 12 lidí, ale myslím, že s karimatkami a spacáky by se jich tam pohodlně vešlo mnohem víc (třeba i dvojnásob). Chvilku odpočíváme a já si vařím druhou kávu dne. Mé závislosti na kofeinu a cukru útočí. Zase mě dohání příšerná chuť na sladké, ale už opravdu nemáme vůbec nic. Tak do sebe liju alespoň tu kávu v naději, že chutě zažene.

Refugio Tello

Odpoledne se nám jde hůř. Nějak nás opustil ranní náboj, a tak se ploužíme a cestou sbíráme na půl seschlé ostružiny v naději, že nám třeba dodají alespoň trochu energie. Zase narážíme na kavalerii krav a chvíli ji ženeme před sebou, než těm chytřejším jedincům dojde, že by nám třeba mohli uhnout. Dnes bychom chtěli dojít do dalšího kempu – Puente Palo a ujít tak 25 km, aby nám na zítra zbylo jen 10. Do kempu nám zbývá posledních 5 km po rovině, ale já už toho mám plný brejle a i další hodina chůze se zdá příliš. Poprvé za celý trail tedy nasazuji doping – hudbu. S Yungbludem křičícím do mých uší se najednou kráčí o dost snadněji a já nasazuji ostré tempo. Tomáš se ho drží a společně ženeme dál.

Ještě před 5. odpolední dorážíme do kempu. Snad ani nemusím zmiňovat, že ho máme opět celý pro sebe. Je však o dost zanedbanější než La Roza. Koupelny jsou rozmlácené, budova, která asi kdysi bývala občerstvením, je zamčená a hlavní zázemí zde tedy tvoří jen pár piknikových stolů a plácky vhodné pro stany. To nám ale bohatě stačí. Jsme vážně hladoví a tak hned vaříme večeři. Stan si stavíme dál od cesty v borovém lesíku. Před spaním jdu ještě doplnit vodu do nedalekého potůčku a naposled se kochám barevným západem slunce. Na rtech mi to vykouzlí obrovský úsměv a všechny myšlenky (na to, že už nám to končí, že je to poslední večer na trailu, že se zanedlouho budeme muset vrátit “zpět do reality” a do práce…) na malou chvíli utichnou. Na malou chvíli na nic nemyslím, prostě jen jsem…

Tady a teď…

Galerie

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s

%d bloggers like this: